LEPŠÍ NĚCO NEŽ NIC (POKUS O PORTRÉT F. BEZPALCE)

Seznámil jsem se s ním dlouho předtím, než jsem ho osobně poznal. Na začátku sedmdesátých let jsem se nastěhoval do domu č. p. 88 v Bartolomějské ulici. Každé úterý asi o půl druhé odpoledne byl ze sousedního domu slyšet jalový hlas, marně usilující zazpívat árii Jeníka z opery Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany – „Jak možná věřit, že bych já prodal svoji Mařenku…“ Jednou, když toto „volání o pomoc“ ustalo, napadlo mne vyhlédnout z okna. Z vedlejšího domu právě vycházel muž, o kterém jsem se o pár let později dozvěděl, že se jmenuje Bezpalec. Docházel k jedné staré paní na hodiny zpěvu. Proč tak činil, mi vysvětlil, až když jsme se spolu dali do řeči. Tvrdil, že ho studium zpěvu naučilo podle hlasu odhalit povahové vlastnosti člověka a předvídat jeho další chování. Říkal mi, že je to pro něj důležité zvláště v situacích, kdy mu chybí přímý kontakt, například při telefonování. Bezpalec byl vyučený zedník, ale tuto profesi nevykonával. Ví Bůh, z čeho žil. Po rozvodu byl vypovězen z bytu a přebýval ve sklepním prostoru jednoho činžovního domu na třídě Míru. Každé ráno o šesté musel místo opustit a mohl se vrátit až v deset hodin večer. Pak se dům zavíral. Zde mohl přečkat noc. Jednou mne tam nechal krátce nahlédnout. Rozum se vzpíral uvěřit, že tuhle zatuchlou černou díru může obývat lidská bytost. Nebylo tedy divu, že jeho domovem byl veřejný prostor – ulice města a lavičky v parku… Nevím, zda pobíral nějakou rentu, pravděpodobně asi ne, neboť říkával, že od „nich“ nic nechce. To ovšem neznamenalo, že „oni“ nebudou požadovat nic od něho. Bezpalcův vztah s úřady byl vždy napjatý. Bláznivým způsobem si s nimi dopisoval, když šlo o zaplacení popelnice. Proč by platil za jednu popelnici, když mu „patří“ všechny popelnice ve městě? Proč by platil za elektrický proud? Vždyť nevaří, netopí, nepere, nežehlí a nepoužívá žádné elektrické spotřebiče! A proč upomínky za neplacení vodného a stočného? K vodovodnímu řádu nemá vůbec přístup, myje se v Labi nebo Chrudimce, holí se jednou za čas nalezenou žiletkou u nějaké louže, WC nepotřebuje, chodí přece „za městské hradby!“ Jednou se mi Bezpalec svěřil, že elektřinu by byl ochoten platit. Ale jen tu pro osvětlení schodiště! U příslušných úřadů zažádal o soudní vyjádření odborníků, kteří měli přesně stanovit odpovídající výši poplatku a přihlédnout k situaci, ve které žije. Má však jednu podmínku. Aby mohl vůbec zaplatit, musí dostat peníze, které má slíbené od svých německých sponzorů. Pak zaplatí… Bezpalec byl v sepisování svých stesků hotový mistr. Na žádost majitele domu, aby opustil své sklepní doupě, reagoval čtyřicetistránkovou esejí, ve které psal páté přes deváté. Adresoval ji Okresnímu úřadu a dal na vědomí dalším městským institucím. Podoben sépii, která v ohrožení vyměšuje černý inkoust a pak zmizí, Bezpalec plnil úředníkům hlavy svými výmysly. Jednou mi vyprávěl, že dvanáct let posluhoval jedné staré paní. Když jako osmdesátiletá zemřela, dostal Bezpalec od pozůstalých za svou charitativní péči jedenáct sáčků koprové omáčky v prášku. Když si spočítal výši hodinové mzdy a dospěl k částce šesti setin československého haléře, požádal prostřednictvím Okresního úřadu o zápis do Guinnessovy knihy rekordů v kategorii Nejlevnější otrok. Pro jeho vtipkování a nemístné žerty měli úředníci pramalé pochopení. Považovali ho za případ pro psychiatra a bylo pro něho velkým štěstím, že ho ignorovali. V sedmdesátých letech, v době tuhé normalizace, postavil Bezpalec ve dvoře domu, kde trávil noci, obrovského sněhuláka. V domě sídlila také známá instituce a měla v průjezdu připravené nějaké věci k odvozu. Mimo jiné i československou vlajku a plechovou ceduli s nápisem Socialistická akademie. Bezpalec vzal vlajku, strčil ji sněhulákovi do „ruky“ a o něj opřel plechovou ceduli. Asi po hodině přijelo auto plné policajtů a začalo vyšetřování. Bezpalec se k autorství sněhuláka přiznal a na otázku, co znamená ta vlajka, hrdě prohlásil, že je to sněhulák československý, a ne nějaký přivandrovalý ruský Děda Mráz z Čukotky… A že takového sněhuláka měl v době jeho dětství před domem každý kluk… Že sněhuláci od Lady jsou vzorem, jak má sněhulák vypadat… Že prý jsou obchody plné Dědů Mrázů a ti „slouží pro ruskou propagandu jako náhrady za našeho českého Mikuláše“. Policajti Bezpalce i s jeho výtvorem vyfotografovali, sebrali sněhulákovi vlajku a odjeli. Bezpalec se divil, že ho nevzali sebou a nesepsali s ním protokol. Jeho údiv by byl na místě, kdyby se jednalo o někoho jiného. Slova, která pronesl, byla v té době chápána jako politická provokace. Bezpalec měl štěstí, mávli nad ním rukou… O své hospitalizaci na psychiatrickém oddělení pardubické nemocnice mi řekl roztomilou příhodu. Je obecně známo, že dostat se na psychiatrii je vcelku snadné, ven však nikoliv. Ale na to měl Bezpalec skvělý recept! Když už měl nemocnice asi po týdnu plné zuby, začal jedné lékařce obšírně vykládat, jak je šťastný, že o něho tak dobře pečují. A že mu nic nechybí, má co jíst a pít, dokonce mu i uklízí, může se osprchovat každý den, má tam teplo a čisto a nemusí se vůbec o nic starat. A že se takhle v životě nikdy neměl!… Lékařka ho vyslechla a pak mu řekla: „Pane Bezpalec, vy nejste blázen, ale jestli tu budete ještě nějaký čas, tak z nás všech blázny uděláte!“ A dodala, že se postará o to, aby co nejrychleji vypadl, což se také stalo. Ještě téhož dne ho propustili. Z toho všeho by se dalo usoudit, že Bezpalec byl bohapustě se ? ákající nemakačenko. Opak byl pravdou. Pořád se něčím zaměstnával, stále něco kutil, ustavičně si nad něčím lámal hlavu, plnou bláznivých nápadů. Byl přímo posedlý shromažďováním telefonických kontaktů, o čemž svědčily telefonními čísly popsané ušmudlané papíry, kterými měl napěchovanou utahanou igelitovou tašku. Bezpalec byl houževnatý a vášnivý telefonista. Dovedl se prodrat nástrahami telefonní sítě až do zapadlých továrních provozů… Předmětem hovorů byl vždy nějaký technický problém, týkající se jeho činností. Telefonování ovšem stálo peníze, a ty on neměl. A tak mohl volat jen od známých, většinou nějakých ochotných žen, které „oblbnul hroznejma kecama“, jak říkával. Další metodou bylo, že je všelijak uplácel – jednou nalezeným dětským kočárkem, podruhé starým šicím strojem… Dnešní mladá generace, žijící v éře mobilních telefonů, si stěží dovede představit, jaké to bývalo martýrium někam se dovolat. Zvláště pro lidi, kteří neměli v bytě zavedený telefon. 

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2014