Počátky českého fašismu v Pardubicích v letech 1922-1926

Tato rozjitřená politická situace se stala vhodným prostředím pro vznik prvních
fašistických organizací, které v průběhu dvacátých let minulého století splynuly
do Národní obce fašistické (dále jen NOF). V počátečním období, které lze vymezit
roky 1921 a 1926, mluvíme především o trojici politických organizací: Národním
hnutí, Červenobílých (příp. Hnutí Červenobílí) a Československých fašistech. I když
způsoby prosazování politických cílů byly u každé z organizací odlišné, společné
programové znaky lze vymezit snadno. V první řadě se jednalo o důsledné prosazování
národního principu ve všech oblastech politického, sociálního i kulturního života.
Fašisté volali po upřednostňování československého národa před národnostními
menšinami, především před německou a maďarskou národností. Svým prosazováním
národní myšlenky se zároveň velmi ostře vymezily proti marxismu. V jejich programu
najdeme znaky, které se později objevily i v programu Národní obce fašistické.
Všechny organizace prošly během několika málo let bouřlivým vývojem, ve kterém
docházelo ke vzájemné spolupráci, postupnému slučování i změnám názvů.2)

Na těchto řádcích není pro podrobný popis jejich vývoje v Československu prostor,
proto se zaměříme na vývoj Národního hnutí, které se prosadilo také v Pardubicích
a stalo se tak jedním ze základů pro pozdější vznik pardubické organizace NOF.
Pardubický region a také samotné Pardubice patřily v meziválečném období k významným
centrům českého fašistického hnutí. V prvním období před vznikem NOF
se v Pardubicích nejvíce dařilo již zmíněnému Národnímu hnutí. Přesné datum vzniku
místní organizace Národního hnutí v Pardubicích není v dostupných pramenech
uvedeno. S jistotou však můžeme říci, že místní organizace vznikla nejdéle na konci
roku 1922. V té době začaly v pardubickém tisku pravidelně vycházet zprávy o činnosti
Národního hnutí a také o jeho cílech. Pro počáteční období byla charakteristická
úzká spolupráce s pardubickou organizací národní demokracie. Národní hnutí, jehož
většinu členstva ostatně tvořili příslušníci národně demokratické strany, dostalo poměrně
značný prostor na stránkách Východu, stranického deníku národní demokracie
pro východní Čechy.
O existenci místní organizace Národního hnutí se veřejnost dozvěděla v polovině
prosince 1922. Na stránkách Východu vyšla první zpráva, pod níž byl podepsán
předseda pardubické organizace Národního hnutí Bořivoj Spilka.3) Hnutí je zde charakterizováno
jako nadstranické, jehož členové mají za cíl obranu národních zájmů
mladého Československa: „Národní hnutí v Pardubicích má velkou řadu přátel. [...]
Všichni toužíme propůjčiti své síly k upevnění a k trvalému zabezpečení našeho československého
státu. [...] Nechceme tvořiti stranu, chceme však býti očistným hnutím
v českých stranách.“4)
Těsně před Vánoci roku 1922 představil Spilka hlavní programové body Národního
hnutí. Postoj autora k aktuálním problémům kopíroval programové prohlášení
pražské centrály hnutí a z velké části i národní demokracie. Zamítavé stanovisko
zaujal k možnosti dalších úprav hranic československého státu ve prospěch našich
sousedů. Poněkud pateticky zdůraznil: „Kus po kuse odsekáván je z těla naší republiky,
jako byli bychom určeni zde k tomu, abychom platili za cenu zahraničních sympatií
drahou půdou a krví národní“.5)
Další otázkou byl poměr českého a slovenského národa k menšinám, respektive
menšině německé. Byl zdůrazněn požadavek na jasné vymezení „vládnoucího“ národa
a „poslouchající“ národnostní menšiny. Němcům byl vyčítán neloajální až nepřátelský
postoj k nově vzniklému státu a měli být odstraněni z vedoucích pozic v rámci
jakési národnostní očisty a v podstatě i historické odplaty. „Němečtí poslanci, kteří se
netají nikterak nenávistí k tomuto státu a kteří jeho existenci doma i v zahraničí všemi
prostředky potírají, organisují proti republice nejen politický, ale také hospodářský odboj,
poškozují naše národní, státní, finanční a hospodářské zájmy velezrádným způsobem.“6)

Stejně odmítavé stanovisko bylo zaujato i ke komunismu, což se shodovalo s postojem
špiček národní demokracie včetně Karla Kramáře. Národní demokracie i Národní
hnutí viděli pozitivní budoucnost Československa ve spolupráci s ostatními
slovanskými státy z pozice svrchovaných a nezávislých států, čemuž komunistická
ideologie odporovala: „Komunisté hlásají nepokrytě, že jim na existenci tohoto státu nezáleží,
[...] rozrušují systematicky veškerou práci politickou a hospodářskou konsolidaci
našeho státu.“7)
V pardubické organizaci národní demokracie byl vznik a rozmach Národního
hnutí kvitován s povděkem. „Nedivno, [...] že po čtyřech letech tlumení národního citu
[...] náhle vyrůstá mohutné a vřelé Národní hnutí, s nímž musíme počítat, neboť pro náš
národní život jest nezbytné.“8) Zároveň si ale národně demokratičtí politici přáli, aby
hnutí bylo jen ideovou základnou nacionalistického hnutí a stálo stranou politického
soupeření klasických stran. „Jednoho si však musí býti Národní hnutí vědomo, aby
zbytečně nekomplikovalo nám politického života, ale zůstalo hnutím ideovým, které by
působilo obrodně především v těch skupinách, kde nacionalism upadl.“9)
Částí politického spektra v regionu však bylo Národní hnutí odmítnuto. Proti
místní organizaci se vymezili především českoslovenští socialisté, kteří odsouzení
vyjádřili prostřednictvím stranického týdeníku Bratrství. Odmítli jeho krajně nacionální
politiku jako zbytečnou a demokracii ohrožující. Zároveň varovali své členy
před vstupem do hnutí, které by mělo za následek vyloučení ze strany.10)
V průběhu roku se v Národním hnutí začaly projevovat názorové neshody umocněné
lednovým atentátem na ministra Rašína. Výraznější vliv získali přívrženci radikálnější
politiky a vytlačili umírněnou část členstva, kterou tvořili většinou zakládající
členové hnutí, na vedlejší kolej. Nová část členů prosazovala koncepci přetvoření
nadstranického Národního hnutí v organizaci podobnou italské fašistické straně, což
kopírovalo postoj i mateřské organizace v Praze.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2016