Po třicetileté válce

Hejtman pardubického panství dostává z královské komory přípis datovaný na hradě Pražském dnem 6. 3. 1676, v němž se uvádí: „Mám toho jisté hodnověrné zprávy, kterak v kraji vám na ten čas k správě svěřeném, v rozličných místech všelijaké zoumyslné přísahy, zlořečení a jiné bezbožné nešlechetnosti, ožralství, smilstva, cizoložstva, hry a všelijaký těm podobný roztopášný a pohoršivý život, jako i duelle a rvačky od lidí zlých a nepokojných se provozují a páchají, i poněvadž skrze takové přikázáním Božím zapověděné nepravosti a vejstupky, kdyby časně k přetržení nepřišly, Pán Bůh všemohoucí k spravedlivému hněvu pohnut býti a království toto české, vlast naší milou drahotou, válkou, morem a jinými ranami trestati by mocti ráčil, protož jménem a na místě J. M. cís. a krále pána nás všech nejmilostivějšího vám poroučíme, abyste se na to se vší pilností vyptali a takové zoumyslné přísahání, zlořečení, i jiné těm podobné vystupky a nešlechetnosti skutečně zastavili, přestupníky k náležitému trestání přivésti se opravdově vynasnažili, i také vy na to, aby se budoucně v dotčeném kraji nic takového, co by proti přikázání Božímu a zápovědi práv od žádného nikoliv nedálo, pilný pozor dáti hleděli“.1)

Rok předtím patentem z 21. 3. 1675 byl v Praze na Statém městě za kostelem sv. Valentina z rozkazu císaře Leopolda I. zřízen “pro zvelebení obecného dobrého a přivedení lidí nezbedných a rozpustilých v náležitou kázeň jistý „cuchthaus“ t.j. dům kázně, káznice, do kterého mají býti umístěni “toliko nezbední, nemravní, necnostní, mrhaví, tuláci a těm podobní lidé a rozpustilá mládež obojího pohlaví, i také kteří nětco na rozumu nedostatečni jsou, však pracovati mohou, jižto rodičů neb vrchnosti své poslouchati nechtějí, doma se napraviti nechtějí a nedají, a tak kázně, bázně a polepšení života bez trestání zlopověstného potřebují, přijímáni a dokud by se nenapravili a nepolepšili, tam k cvičení a k práci přidrženi budou“. Do káznice však nepatří žádní lidé zlopověstní, zločinci neboli persona maleficae (maleficum = zločin). Pro ně jsou určeny věznice a v té době tvrdé tresty.

Káznice byla určena pro Českou zemi a její zřízení mělo být oznámeno nejen všem vrchnostem, ale i úřadům královských a jiných měst a městysů. Na výživu jedné osoby se má platit 3 krejcary, ale ti, kteří budou do káznice dodáni ex officio, t.j. z moci úřední a žádné prostředky nemají, mají býti živi z práce rukou svých. Dále jsou vrchnosti nabádány, aby “na vydržování káznice poskytli dobrovolné příspěvky a buďto ještě za života, nebo při smrti se vynasnažili se založiti „k zvelebení té, všeobecnému a celé zemi prospěšné fundati.“ 2)

Nebyly jen výtržnosti, ale i vzrůst zločinosti znepokojoval a přidělával starosti vrchnostem, i nejvyšším místům v království Českém. Z různých patentů, přípisů a nařízení, která docházela na hejtmanskou kancelář do Pardubic se dovídáme, že po kraji se potulují různé loupeživé hordy „Petrovští“,3) cikáni i lidé z různých důvodů zbavení svých domovů a lidé prchající před různými epidemiemi, kteří se dopouštějí loupeží, násilností i vraždění. Např. do Litoměřického kraje poblíž hranic mělo vtrhnout na 200 osob.

Na hejtmanskou kancelář dochází 7. 11. 1665 patent, ve kterém se nařizuje se vší pilností pátrati po zemských škůdcích, je zchytati a předati k zasloužilému ztrestání. Poddaným se zakazuje přechovávat kramáře, zahaleče a ostatní podezřelé osoby, naopak takové osoby neprodleně oznámit hejtmanskému úřadu a při jich jímání nápomocni býti. Veškeré potulující se osoby bez hodnověrných pasů zadržet a předat je k další inquisici. Není dovoleno poddaným (podle nařízení cís. Ferdinanda III. ze 7. 8. 1650) užívati a přechovávati žádných ručních a jiných zbraní a s nimi se potulovati. Každý, kdo by s nějakou zbraní kdekoliv přistižen byl, má být vsazen a potrestán. Dále se hejtmanskému úřadu nařizuje „lesy, háje, křoví a všelijaké porostliny při silnicích z obojí strany, jak daleko by rána z pistole dosáhnouti, neb rač s šesti koňmi obrátiti se mohl, naskrze vysekati a vymejtiti dáti ráčili“. Kdokoliv se tak nezachová, bude potrestán za každý nevymycený provazec 30 zlatými rejnskými - což byla v té době značná částka - a také, kdo by se nesnažil zemské škůdce vypuditi nebo zneškodniti a tím by nezajistil náležitou bezpečnost, musí uhradit mimo určitou pokutu, veškerou škodu, která by se stala poškozeným lidem. Vybrané peníze za pokutu mohou být použity za odměnu těm, kteří prozradí a oznámí zemské škůdce, nebo i také na popravy zločinců. Že situace byla znepokojivá, svědčí o tom opakující se král. patenty, přátelská napomenutí po celou druhou polovinu 17. století.4)

Jisté starosti způsobil pardubickému hejtmanovi patent, který došel na hejtm. kanceláře 6. 12. 1677. Patent připomíná, že po krajích země české se potulují cizí verbíři a bez povolení král. místodržících opovažují se lid verbovati. Závažnější bylo, že i v těchto těžkých dobách, kdy hrozily války s Turky, s Francií a nepokoje v Uhrách, se v zemi vyskytovali a potulovali špioni. Podle místodrž. povolení je dokázáno „kterak nějaký Sabo Janoss se jmenující špehař Turek na přednešení své, že několik let na Tureckých Uhrách zajatý byl, v městě Vídni dne 15. Juni leta tohoto, jeden na vybírání almužny se vstahující v latinské řeči vydaný císařský list obdržel a s tím do Prespurgku, Freistatu a dále přes Uhry až do Budína se dostal, několik pak dní před tím od bašete Budínského třiceti rozličného národu osob za kunthaftice a paliče do křesťanstva vyslané, také jim prach, křesadla, bavky a předivné šaty dány jsou, z nichžto některy jako cavalírové v bavkách, jiní jako karbaníci a hráči, též chromí a slepí, jeden druhého o holi vedoucí, semotam choditi budou, mezi nimžto i ten špehař s tím císařským patentem se vynacházeti bude, jakož pak že takoví škodliví lidé mezi těma toulajícími cigány vynacházeti se mají, pověst provází, podle toho tehdy aby na takové lidi dostání jich obzvláštně pak toho Sabo Janoss, bedlivý pozor dán a dostanouce některého z nich, potom tu kde náležeti bude, dodáni byli, při V. V. pánech a vás se dostatečně nařizuje“.5)

Mimo to byl pan hejtman nucen zabývat se vyšetřováním a trestáním některých zločinů a přečinů, jichž v těch pohnutých dobách nebylo málo. Nejčastější trestané činy byly různé krádeže. Při menších krádežích delikvent byl odsouzen podmínečně ke ztrátě hrdla a byl s ním sepsán revers. Jak takový revers vypadal, ukazuje následující ukázka: „Jakož jsem já Bartoloměj Pekař, podruh z téže vsi Bělče, za tou příčinou, že jsem se krádeže dopustil a děvečce Lukáše Huška rychtáře ze vsi Bělče času nočního šaty pokradl a takové židům prodal, do vězení slove Košťálky se dostal a pro takový nešlechetný skutek po 13 týdnův v nadepsaném vězení náležitě trestán byl a na snažnou žádost a pláč z téhož vězení na ten a takový způsob propuštěn, že se více nikdy do své smrti žádného zlodějství nedopustím, nýbrž z práce rukou svých mezi lidmi svého obživení sobě vyhledávati, nad žádným člověkem se nemstíti a vždycky pobožně se chovati, na gruntech J.M. cís. zůstati chci. Jestliže bych se pak kdykoliv proti tomuto zápisu co nejmenší jaké krádeže dopustil, v tom postižen a schledán byl, beze vší milosti ku příkladu jinším hrdla svýho se odpovídám. Nadepsaný Bartoloměj Pekař mající sobě tento revers přečtený, k tomu se sám ústy svými vlasními přiznal, že tak a ne jinak jakož se nadepisuje se chovati do své smrti žádné krádeže dopustiti nechce, vysoce se zařekl a na místo rukojmů (nemohouce žádného sehnat) slíbil. Stalo se na Pardubicích 26. dne February A. 1662“.6) Je samozřejmé, že každý provinilec rád slíbil podmínky reversu dodržovat. V 17. století se delikvent zavazoval panství neopouštět, neboť po třicetileté válce, kdy počet obyvatel v Čechách klesl až o 50 %, vrchnost měla eminentní zájem, aby neubývalo pracovních sil a grunty byly obsazeny. Kdežto v následujícím 18. století již se setkáváme poměrně dost často, že delikventi byli vypovídáni z panství. Vypovídáním z panství byli postihováni často potulní cikáni, přičemž kat jim někdy uřezával uši.

Trest býval někdy zostřen seděním na oslu, nebo bitím karabáčem. Josef Vyskočil, který ukradl Lukáši Teplému v Hostovicích truhlici s penězi a peníze utratil, byl dán do vězení a jeho chalupa prodána ve prospěch Lukáše Teplých a on byl pak dán za rekruta na vojnu.

Těžší případy, loupeže, opakované krádeže, končily rozsudkem smrti. Městským soudnictvím se zabýval Sakař ve svých Dějinách Pardubic, kde zaznamenal hodně podobných případů projednávaných a trestaných magistrátem.

Nezanedbatelnou část hrdelního soudnictví představovaly mravnostní delikty. Několik typických případů: Jan Procházka mající svou manželku „obtěžkal Dorotku Chudobku“, a sice „předešle zle chovalou“, oba byli vytrestáni po tři měsíce arestem, k tomu Dorota Chudobka ještě aby po tři neděle před chrámem Páně přes vykonání všech Božích služeb s rozsvěcenou svící stála.7)

V témže roce (1679) Mikuláš Kašpar pro spáchané cizoložstvo s Kateřinou, dcerou Jana Medka, byl vytrestán čtyřtýdenním vězením o vodě a chlebu a jednou sváteční “při trvajících službách Božích v kostele blíž voltáře s rozsvěcenou svící lidu představen býti a s ním Kateřinou o budoucí potřebě vychování plodu jejího se urovnati“. Kateřina byla vytrestána dvoutýdenním arestem.8)

O tři roku později Václav Svatoň, který obtěžkal svou vlastní sestřenici Kateřinu a nemínil si ji vzít za manželku a nemohl vzhledem k blízkému příbuzenství dostat dispens (dispens v tomto případě by mohl udělit jen papež a to bylo spojeno s velkými útratami) byli vytrestáni, „aby z ohledu sprostnosti a nerozumu jich po vystálém již za několik neděl arestu, po tři dni sobotní při řízení hospodářském v přítomnosti všech rychtářův pro příklad jinším stáním v předním place zámku v kruzích železných vytrestáni a následovně na tři míle tu na J.M. cís. panství Pardubském separirováni byli“.9)

V témže roce Jiřík Malíř byl souzen pro „pojetí sobě dvou manželek“ a vynesen ortel, skrze kterýž k meči odsouzen jest. 10)

Složitější případ byl případ Mikuláše Ryznara, který asi 25 let ženatý, otec 7 dětí, odešel od své řádné manželky Kateřiny a s jinou Magdalenou, vdanou 14 let, matkou 6 dětí „neřádně obcoval a jsa s ní v Hořicích na jarmarce postižen a pak do Pardubic na zámek léta 1680 dodán a podle nařízení J.M. cís. panství Pardubického pana hejtmana do arestu šatlavního dodán, k tomu skutku cizoložnému se přiznal s tím doložením, „že po ty Magdaléně obstáti se nemohl“. „Na přímluvu své manželky Kateřiny, která mu vše odpustila a její slzavé prosby mu byla udělena milost s napomenutím, aby budoucně lepěji živ byl a přikázání boží pamatoval a on se mohl vrátit k své řádné manželce“. Avšak netrvalo to dlouho a opět od své manželky odešel, neboť jak při výslechu vyznal “nemohl jsem od ní odstoupit, neboť mně vždycky mysl po ní táhla“. Oba dva byli ale zastiženi na statku Podhořany v kraji Čáslavském, do Pardubic přivedeni a dáni do vězení šatlavního. Při výslechu to sváděl jeden na druhého, ona že Ryznar za ní pořád chodil a že od něho pokoj neměla, on že mu učarovala. To Magdalena popřela, ale jedna svědkyně uvedla “že od ty Mandy jedné osobě mluviti a raditi slyšela těmi slovy, že snadno udělati může a to takto, když kulku muškátovou pozře a tu zase zadkem vyšlou vezme, s ní topinku potře a tu někomu jísti dá, že ten musí“. Tentokrát jim však odpuštěno nebylo a oběma bylo vyměřeno stejně. Případ byl zaslán do Prahy apelačnímu tribunálu k posouzení s dotazem, jak pokračovat. Podle apelačního tribulálu byli oba “pro spáchání cizoložstvo skrze mistra popravčího při městě Pardubicích zůstavajícího mečem odpraveni“.11)

Náklady na popravu nebyly malé:

Rychtář městský od jedné každé osoby 1 kopu míš      . 2 kopy míš.

Mistru popravčímu od osoby po 4 kopách míš    . 8 kop míš.

Poslu právnímu od vyvolávání každé osoby 1 kopu      2 kopy míš.

celkem 12 kop míš.

Dorota Morávková, která se dopustila infanticidy (zabití dítěte) byla rozsudkem apelačního tribunálu “pro takové přečinění své mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena a kůlem skrze srdce probita a tak zahrabána byla, souložník její Václav Kořínek ještě šest neděl pořád zběhlých při skrovné stravě u vězení zůstávati má“.12)

Téhož roku na hrdle provazem vytrestán byl Václav Klepáčka pro furti sacrilegi (svatokrádež).13)

Toto bylo jen několik typických případů, kterými se zabýval hejtmanský úřad. Podobných případů bylo desítky a desítky a jak šatlava, tak i zámecké vězení byly stále obsazeny.

Doba po třicetileté válce přinesla s sebou velký hospodářský úpadek, utužený nevolnictvím, vylidnění (pokles populace na polovinu). Útisk poddaných, který na konec vyvrcholil nevolnickým povstáním r. 1680, na mnohých panstvích byl do nebe volající. To přimělo císaře Leopolda I. při pobytu v Pardubicích 28. 6. 1680 k vydání robotního patentu, kterým byla dosavadní krutá robota omezena na 3 dni v týdnu a vrchnostem bylo zakázáno vymáhati na lidu větší daně, než jak bylo ustaveno. Poddaní na pardubickém panství (které bylo komorním panstvím) byli na tom lépe než poddaní na jiných panstvích. Výměra roboty byla pod obvyklou hranicí a poddaní měli možnost odvolat se k české komoře, která je mohla ochránit před libovůlí panskýcch úředníků. Proto i selské bouře se pardubického panství nijak výrazně nedotkly.

Na druhou stranu 17. stol. nebylo jen vyplněno válkami, ale dlužno zaznamenat i určitý duchovní rozvoj. Je to doba působení Boh. Balbína, Tomáše Pešiny z Čechorodu, Komenského, v cizině vynikl Galileo Galilei, Descartes, Rembrandt, van Dyck, Torricelli, Newton, Amati, v r. 1685 se narodil Bach a v témže roce Händel atd..., takže v oněch válečných časech múzy vždy jen nemlčely...

1) SOA Zámrsk, VS Pardubice kniha 257 (kniha patentů), nefoliováno.

2) Tamtéž.

3) Petrovský byl loupežník, který žil v 17. stol.

4) SOA Zámrsk, VS Pardubice, kniha 257, nefoliováno.

5) Tamtéž.

6) SOA Zámrsk, VS Pardubice, kniha 371, fol. 96.

7) SOA Zámrsk, VS Pardubice, kniha 216, nefoliováno.

8) Tamtéž.

9) SOA Zámrsk, VS Pardubice, kniha 217, fol. 210.

10)    Tamtéž fol. 103.

11)    SOA Zámrsk, VS Pardubice, kniha 225, fol. 57.

12)    SOA Zámrsk, VS Pardubice, kniha 221, nefoliováno.

13)    Tamtéž.