TRUBAČI

Fanfárami a motety okrašloval veškeré hospodářské a společenské události v městě (návštěvy představených, volby purkmistrů, slavnostní akce občanů - narozeniny, církevní slavnosti i slavnosti světské, také i úmrtí občanů). Je zcela přirozené, že větší města (Praha, Brno, Olomouc aj.) měla celý trubačský sbor s principálem - věžním mistrem v čele, takže se tu mohlo mluvit dokonce o cechovním zřízení věžních hudebníků; menší města se musela spokojit jedním nebo dvěma trubači. Jejich služba byla velmi odpovědná a těžká. Byli tehdejšími představiteli města využíváni ve dne v noci, kdy hlídání města a majetku občanů bylo obzvláště žádoucí.

Věžní hudebníci byli ovšem velmi špatně placeni a museli si tedy přivydělávat nejen hrou v kostelích, ale i při různých zábavách. Hudebně zdatnější městští hudebníci vyučovali hře na hudební nástroje, vychovávali si tak nástupce a založili často celou školu dobrých hudebníků.

Jejich zásluhou vznikly později v 19. století ve městech dechové a smyčcové kapely, které se někdy organizovaly pod patronací městskou, jinde měly soukromý ráz.

Tato hudebně učitelská činnost byla nejcennějším dědictvím, které zanechali věžní hudebníci budoucnosti.

Z ukázek hry věžních hudebníků se zachovalo do dnešní doby velmi málo záznamů: snad pouze několik veselých fanfár, které se v pozměněném znění hrají v mnohých městech dodnes. Někteří z věžních mistrů kapelníků se zabývali také skladbou, např. kroměřížský Jan Leopold Kunert (1784 - 1865), autor chrámových i světských skladeb, dokonce symfonií.

Mnozí trubači (zejména to museli být dvorní či zemští) museli získat nutný praktický výcvik nejprve u vojska jako vojenští trubači v poli. Bylo pravidlem, ba podmínkou, že nejdříve se museli prokázat, že vykonávali službu jako polní trubači u vojska a potom byli přijímáni do služeb dvorských nebo zemských.

Roku 1512 přikazoval pan Vilém z Pernštejna:

„Na dlúhé noci hlásní čtyřie aby bývali, dva do puol noci a druzí dva od puol noci,

letním časem na krátké noci, aby dva hlásní držáni byli, jeden do puol noci a druhý od puol noci“.

Službu konali v prvých letech zcela bezplatně. Za hlásku sloužila v té době bašta Pražská (pozdější Zelená brána) při předměstí Dlouhém a věž u brány městské (Bílé) při předměstí Malém (dnešní ulice Sv. Anežky České).

Roku 1531 byla s pomocí pana Vojtěcha z Pernštejna vyzdvižena věž u kostela českého (kostel Zvěstování Panny Marie), a tehdá Pardubští slíbili, že na ní budou chovati trubače, „jenž by hodiny hlásal a hlásku držel“.

Konšelé měli tuto věž dostavět tak, aby „ku potřebě a ku poctivosti města byla a trubače na ní umístili“. Avšak rozpočet byl překročen, takže původní záměr nebyl dodržen a tak trubač musel hlásat jen z jednoho okénka osmibokého uzavřeného ochozu.

Roku 1540 se naskytlo výhodnější místo na novém rathúzu v rohu Pernštejnského náměstí „při ulici k zámku“, na které byla zdvižena věž. Na ni sjednali konšelé dva „ponocné“ hlásné, kteří obdrželi za rok 12 kop.

Roku 1541 změnili konšelé službu hlásných „když hlásali toliko do půlnoci s večera“. Platili každému za měsíc po 1 kopě 5 groších. Zvláštní „příplatky“ dostávali „ve dne při jarmarcích i také když byli toho potřebu pro nebezpečenství uznali.“

Hlásku od půlnoci „k světlu držel trubač“, jehož umění bavilo po mnohá léta sousedy pardubské nejen za noci, nýbrž i za dne ve chvíli slavnostnější.

Prvému trubači Michalovi zaplatili konšelé roku 1541 smlouvou za 7 neděl 2 kopy. Kromě toho koupili za 2 kopy „troubu k vobci“. Když trubač Michal dosloužil, přistěhovali Aksamita, trubače z Hradce nad Labem. Platili mu na měsíc 3 kopy 8 grošů a on se zavázal „hlásku ve dne a půl noci ke dni držeti“, což konal po celý rok 1542. V té době také vrchnost živila „panského trubače“. Obec dopřála mu příbytku v domě u obecního mlýna (býval v ulici Pernštejnské). Trubačství ve své době vzkvétalo po vzoru panovnických dvorů. Světští i církevní feudálové měli pro ozdobu i potřebu své dvorní trubače. Ti si přikládali ke svému titulu dvorní trubač někdy též královský, kurfiřtský, vévodský a podobně, podle toho, u jakého feudála sloužili.

„Panský trubač“ byl asi předním trubačem na zámku pánů z Pernštejna, nutně musel získat praktický výcvik nejprve u vojska jako vojenský trubač v poli. Bylo pravidlem, že těmto trubačům pak příslušel odpovídající titul.

Není pochyb o tom, že tito dvorní - panští trubači zastávali vyšší hudební funkce než pouhé trubačství. Jejich titul měl spíše čestný a ustálený charakter. Ve skutečnosti zastávali zároveň někdy s výkonným trubačstvím místo kapelníka, eventuelně skladatele. Není to však doloženo žádným průkazným notovým materiálem.

Ve „stanovách“ dvorních a polních trubačů bylo povoleno vyučovat trubačství, vedle řady dalších povinností. Privilegia a jednotlivé artikule vznikly na základě dřívějších sporů mezi dvorními a polními trubači. Obě skupiny se později sešly v přátelské spolupráci a dohodly se na určitých artikulích..

Po roce 1542 značně zvelebil Pardubčanům hudbu městskou trubač Vaněk, který pocházel z Chrudimi. V roce 1543 přistoupil trubač Vaněk ke smlouvání s konšely. Na základě úmluvy přijal další službu bez „ponůcky“.

Roku 1546 vytruboval a pískal Václav trubač „na kranclu věže zelené“ již „samočtvrtý“. Od roku 1544 cvičil nadpočetné trubače, ze kterých vytvořil „kvarteto“.

Trubač Vaněk vystoupil se svým „kvartetem“ a domluvil pro něj na měsíc 5 kop a 20 grošů. Tento kvartet byl prvým komorním souborem ve městě a značně zatěžoval kapsu pánů konšelů, ale nejen je. Při nástupu pana Jaroslava z Pernštejna r. 1548 uvažovalo se na pardubském rathúze také o tom, má-li se sbor trubačů dále živiti.

Když konšelé poprosili pana Jaroslava z Pernštejna o vyjádření, odpověděl takto: „Což se pak těch trubačů dotýče, na ten Váš artikul žádné odpovědi na ten čas nedávám, než to sobě na rozmyšlení beru, však aby se tak chovali, jako prve až do dalšího mého o tom Vám poručení.“

Na základě dřívějšího nesplnění svých povinností byl Václav trubač upozorněn na srážení domluvených částek, ale přesto zůstal dále s celým svým kolektivem. Po čase opět službu začal zanedbávat, takže sami konšelé jej s věže Zelené odvolali a platili od ponocování v noci i ve dne námezdným strážcům.

Po roce 1558 byl soubor trubačů opět doplněn trubači, kteří se přistěhovali z Prahy. Rok 1561 zastihl na městské věži jen dva trubače s měsíční službou po 3 kopách a 12 groších.

Roku 1568 zemřel Václav trubač. Po něm velmi dlouho bavil Pardubčany Jan Pštros. Svou funkci městského trubače plnil celých 21 let. Zemřel v roce 1589. Jeho nástupcem se stal Jan Dvorský, pozaunér, který měl k výpomoci ještě trubače Mikuláše. Po roce 1593 na pardubické hlásce trubači již nehráli a po jejich odchodu zbyli opět jen hlásní.

Bylo zde uvedeno jen několik příkladů o činnosti trubačů v Pardubicích. Důležitý vliv měli trubači ve městě jako učitelé. Někteří se po polním výcviku mnohdy vraceli na místa svých učitelů.

Zelená věž byla předním klenotem města. Po závěru denní práce branného na bráně začínali svůj úkol na věži hlásní, opakujíce údery na věžní zvon i zvukem volského rohu odbité hodiny na radním orloji. A také písně pěli ke cti a slávě sv. Floriána a Arnošta z Pardubic - patrona města. Jim vydatně v ponůckách pomáhali do konce 16. století městští trubači.

Roku 1647, když byl kostel sv. Bartoloměje vyzdoben k Božímu tělu, poslali páni k Božímu tělu i „jednoho trubače pana za Vchynic, kterýž při musice Positivu a vlaských bubnů na troubu polní troubil“. Trubač tehdá obdržel 17 krejcarů.

Na jaře roku 1660 stavěl obecní tesař Lukáš Černý novou zvonici u kostela sv. Jana (v čas obléhání Švédy byla poničena i se zvony). Potom 5. dubna 1660 byly dva zvony zavěšeny pro službu Boží a pro procesí a klekání. Mládencům školním s panem kantorem, kteří při vyzdvihování zvonů u sv. Jana na polní trouby ke cti a chvále Boha a sv. Jana vytrubovali, dáno na truňk piva 36 krejcarů.

Roku 1660 byl čtyřem trubačům polním dáno konšeli 1 zlatý rýnský. Hudbou těchto trubačů, městem procházejících, oslavovala se vánoční koleda a Nové léto.

Dne 23. dubna 1666 usazovala se opravená báň na špici sv. Bartoloměje (postaral se děkan Jakub Zbirovský) na veliké slavnosti a shromáždění lidu. „Paměť“ k tomu sloužil písař radní F. Ceyp s kaplanem A. Millicusem. Vedle výčtu všech panských, městských i duchovních officiálů uvádí „Paměť“ i řemeslníky, kteří byli na práci účastni: Vít Strnad, Lukáš Černý a Jan Žamberský - tesaři, dále školní mládenci - Jan Skopecius, Jiří Semín, Jiří Hlaváč, Jan Vrchovnický a Pavel Sadílek, kteří „při vytahování té báně troubili na polní trouby“. Dále byl uveden i Jan Ř. Souček, jenž se synem „bil na vlaské bubny“.

Tedy světská hudba nejen ve městě pánů z Pernštejna, ale i pozdějších pánů byla zastoupena trubači, kteří - pokud nevykonávali pouze službu „hlásných“ požárů - věnovali se i zdokonalování svého trubačského umění, jež přenášeli mnohdy na své syny.

Prameny:

-   Josef Sakař: Dějiny Pardubic

-   Vlastivědný věstník moravský - 1952

-   archiv autora

-   Hudební vlastivěda - 1989