Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Přednáška JUDr. Karla Krpaty v pardubické knihovně
(jaro 1969)Milí přátelé a sousedé,
velmi by se mi líbilo, kdybychom oboustranně položili důraz na ono druhé oslovení a zbavili tuto naši besedu každé strojenosti a literární nadnesenosti a proměnili ji v docela volné sousedské klábosení. Jinak řečeno: přál bych si, abyste ve mně viděli především jednoho z Vás, tedy Pardubáka, který se narodil jen málo kroků odtud - tam, kde dnes stojí palác banky, čili rovnou ve stínu té nej typičtější naší stavby - Zelené brány, Pardubáka, který za téměř sedmdesát let zdejšího trvalého pobytu prožil s tímto městem všechny doby dobré i zlé - obávám se, že těch zlých bylo víc - Pardubáka, za jehož dětství - jak se mu to alespoň jeví - byly Pardubice s rušným rynkem, s tekoucí vodou v hradebním příkopě, nikoliv řídkými zbytky starých opevnění a zasněnými tůněmi i doubravami kolem širokých zákrutů panenského, neregulovaného Labe stokrát bližší dávnému městu Pernštejnů, než dnešnímu velkoměstskému Bábelu s trolejbusy, autobusy a tolika sídlišti, že se v nich cítím naprostým cizincem. Tenkrát jsme opravdu žili po sousedsku.
Povím Vám malou vzpomínku, když se naše Márinka vrátila ráno z nákupu, referovala mojí mamince podrobně, co se kde vaří k obědu. Ony si to ženské u řezníka a pekaře navzájem pověděly. Snad ze mě mluví laudator temporis acti, jestliže řeknu, že ty staré, sousedsky teplé Pardubice, se mi i s jejich maloměstským klepařením, řevněním a žabomyšími vojnami - líbily víc. Možná, že dnes máme maličkou příležitost si je oživit, neboť znovu Vás prosím: víc než na literáta hleďte na mne jako na pardubického souseda - budete mít svatou pravdu, vždyť jestliže jsem měl kdy větší literární úspěch, pak to bylo na mé vycházce do starých Pardubic. Ano, míním "Mistra ostrého meče", hru, která jméno mého rodiště nesla doslova po tisícerých jevištích a projekčních plátnech a tak snad drobátko přispěla k jeho propagaci.
Ovšem ukázalo se, že Pardubice o ni nestojí, jak mi dokázala sestřička "Mistra ostrého meče", má další pardubická hra "Zámecká fortuna". Ačkoliv bylo její pražské provedení kritikou velmi vlídně přijato a ačkoliv si je zahrála mnohá jiná česká města, pardubické jeviště je neuvedlo, pardubický divák ji dodnes neuzřel; zkrátka pro Pardubice její pardubický děj neexistuje.
Pak se ovšem nedivte, že svou třetí pardubickou komedii "Amalia della Rocca", kterou jsem záměrně svá pardubická dramata zaokrouhlil v trilogii, jsem napsal jen pro radost svou vlastní a svých nejbližších přátel do šuplete. Vidíte, že jsme se Pardubicemi k té literatuře přece jen dostali a nadále nedělejte mezi tím rozdílu. Ptejte se mne bez ostychu na to či ono, vždyť myslím, že se účelu večera nezpronevěříme, jestliže si sousedsky a třebas i neliterárně zavzpomínáme, jak Pardubice vyhlížely, když ještě >tr4| u Božího hrobu na Velký pátek stáli zlatem vyparáděni rakouští dragouni jak došlo k nebývalému baronskému vzestupu staropardubícké židovské rodiny Krausů, z nich! poslední ratolest ještě dobře pamatuji anebo jaké mám zkušeností § tou rozkošnou pardubickou podivínskou dvojid - primář Messany a jeho dnes už legendárně vrtošivá choť Matylka.
Vždyť ono se to s tou literaturou prolíná - hleďte: a/ jistý Kraus mne právě v tuto chvíli nesmírně zajímá jako literární předloha a Matylka? Když nepřihlédneme, jak ti ji do svého díla zasadil Jan Maria - vždyť jsem jí propůjčil život věčný, alespoň na jevišti, když jsem ji oblékl do barokního šatu jako svou hrábinku Terezii Ughartovou z "Mistra ostrého meče". Naše hostitele, pořadatele dnešní besedy, však pro samé Pardubice k vodě pustit nemůžeme, a tak alou k tomu, co se dnes ode mne žádá. Po roce 1948 to bylo se mnou zlé. Dodnes nevím, proč mi byl dán vyhazov ze spisovatelské organizace, čímž jsem nadobro ztratil půdu pod nohama. Jestliže - a vzal jsem s sebou o tom písemný doklad -se pardubický kulturní činovník zle rozčiloval na venkovské ochotníky, že si k provozování zvolili mé starší hry, pak by bylo přece bláhovým mrháním času i nadějemi, kdybych se pokoušel prosadit na jeviště anebo do tisku cokoliv nového. Uklidil jsem se tedy pěkně stranou, ale nezahálel. Psal jsem toliko pro sebe, pro svou radost, aniž bych doufal, že z toho někdy něco vyjde na veřejnost. Mělo to svou výhodu: byl jsem absolutně svobodný, nikdo mne nemohl nutit k nechutné literární propagaci čili k onomu literárnímu směru - bohužel nikoliv řídce sledovanému - který jsem sám pro sebe nazval devotismus a nadto nemusel jsem se ohlížet ani na požadavky nakladatelské.
Napsal jsem na příklad dvoudílnou historii svého rodu od roku 1523, která nemůže vyjít už proto, že žádného čtenáře nemohou zajímat nebožtíci Krpatové, z nichž zbyl už jenom archivní prach. Ale nelituji toho, je to pro mne tuze milý pocit vidět za sebe do dvanácté generace anebo vidět přesně, co robil můj předek Tobiáš Krpata ve chvíli, kdy se bojovalo na Bílé hoře. Docela konkrétně: svážel nové trámy na hospodu v Libišanech, jež mu vyhořela. Jenže dvacet let psát jen a jedině pro šuple, to omrzí a tak jsem Vaši radost z ledna minulého roku prožíval dvojnásob, neboť jsem doufal, že nastává možnost proklouznout zpět. Nuže - naprosto nepřeháním, že má poslední práce "Tři dni tammuz" je opravdu dítětem Ledna a jakási má rehabilitace via fakti. Konečně jsem se k ní dostal a s určitostí očekávám, že mne neminou dvě Vaše otázky. Nebudu tedy na ně Čekat a odpovím je hned. Prvá není právě příjemná a pramení z přirozené zvědavosti čtenáře nahlédnout maličko do autorovy tvůrčí dílny. Sám jsem vyslechl takových autorských zpovědí více a nikdy jsem nebyl spokojen. Měl jsem dojem strojenosti, ba dokonce neupřímnosti, která formuluje ex post jen aby - proboha! - nedoznala svou vlastní bezradnost. Ona totiž skutečná pravda skrývá nebezpečí, že upadnete v podezření snobsky předstírané skromnosti. Proboha si to o mně nemyslete, když řeknu holou pravdu: vím toho pramálo o tom, jak vlastně píši, a to málo, jež vím, se mi zdá naprosto nezajímavé. Přesto Vám to povím.
Slyšel jsem, že prý se Ivan Olbracht v jisté společnosti vyjádřil, že psaní je posedlost. Ano, ano, ano, ten výraz věmě přijímám. Sledujte, prosím - jednoho dne Vás - bůhví proč - posedne myšlenka a nadobro si Vás zotročí. V každé své volné chvilce musíte myslet jen na ni, v duchu ji promýšlíte, rozvádíte, dokonce sestavujete v hlavě celé věty, které pak obyčejně zas zapomenete a vztekáte se na sebe. Nejsvéráznější známkou tohoto procesu je, že se stanete - pokud již nejste - celému svému okolí protivný. Žena Vám spílá, že dnem i nocí mudrujete nad psacím stolem a ani do kina s ní nechcete jít, přátelé Vás proklínají, že je otravujete - řekněme - skaleckými židy, zatímco oni by se rádi bavili - řekněme - o Smrkovském anebo semilském případu a nejhorší je to na ulici: lidé Vás slušně na potkání zdraví a Vy - náfuka jeden - jim neodpovídáte, protože je nevidíte. Jak mohou, chudáci, vědět, že potkali jen to tělo, kdežto duch se vznáší někde - řekněme v Dobrušce a rozmlouvá tam s bůhvíkým. A to je vše. Posedlost. Víc nevím. Posedlost pro jiné protivná, Vám však přinášející velmi úlevné pocity spokojenosti, ba někdy i štěstí.
A ještě maličkost. Četl jsem kdysi kdesi, jak si Marie Majerová stěžovala na své postavy, že jsou paličaté a nechtějí ji poslouchat. To je i má zkušenost. Marné jsou všechny plány a projekty, nejpečlivěji promyšlené, jestliže některá z těch potvůrek si postaví hlavu a řekne: ne, s tímhle nechci nic mít a udělám to zrovna obráceně. Zbytečné přemlouvání a pření, stane se podle vůle její a nejhorší na věci je, že ani útěcha, že moudřejší ustoupí, Vám nezbyde, neboť se ukáže, že ona měla víc rozumu než Vy. Z toho dovozuji : postavy přivede na svět autor, pravda, ale jakmile se tak stane, přerostou ho a žijí vlastním životem, který si vzít prostě nedají. Vzpomeňme na Pirandellovu vtipnou hru "I sei personaggi in cerca delTautore" - "Šest postav hledá autora". Divadelní obecenstvo ji nemá rádo, prý je nesrozumitelná. Možná, ale když ji pochopíte, obdivujete její pravdivost i mmoudrost. Druhá otázka, kterou od Vás ohledně mé poslední práce s určitostí očekávám, zní: Kam tě, roduvěrný Pardubáku, čert zanesl na bizarní ostrůvek ortodoxních venkovských židů na Skalce u Dobrušky? Vysvětlení je dvojí - na širším, i na užším základě. Vezměme nejprve ten širší. Severovýchodní kout Čech mám z naší vlasti nejraději. Protínají se tu dva kraje, obzvltášť mi milé. První je Podorlicko, Rychnovsko, k němuž mne poutají vlákna zvlášť jemná. Moje maminka byla totiž rychnovská rodačka a tatínek, Pardubák, si ji v blízkém Kostelci nad Orlicí - kde měl můj dědeček hotel "Panský dům", dnešní "Orlici" - našel a odtamtud k Zelené bráně přivezl. Ale nejeli od svatby -20.1istopadu 1893 - sami, doprovázelo je mladé děvče, které - jak mi po letech výpravovalo-vezlo na klíně svatební dar! No co by to tehda mohlo být? Vzpomeňte na Štechovo "Třetí zvonění" a rázem to uhodnete - samozřejmě petrolejovou lampu. Toto děvče -Márinka Kronevetrová se jmenovalo - si maminka ve svém rodném kraji vybrala, aby ji doprovázelo z Podorlická do nové rodiny, rodiny, která se naší Márince stala osudovou. Srostla s ní nadobro a nerozlučně, opovrhla k vůli ní nabízeným sňatkem a tak byla osudem povolána, aby se stala mou chůvou a druhou maminkou. Však také u mne v roce 1946 ve vysokém stáří zemřela. Nuže - tato trojice osob, mému mládí a dospívání nejbližších i nejdražších k Rychnovsku lpěla a do něho se stále vracela. A Kostelec nad Orlicí? Toť přece rejdišté a eldorádo všech mých klukovských prázdnin/ má láska až dodnes.
Ale od pernštejnského hradu běží na sever přes Dobrušku, Náchod a Hronov k osamělému zámku Skály u Teplic nad Metují kraj jiného jména, kraj, který jsem křížem krážem pěšky probrousil, kraj, do něhož jsem důkladně vnikl dokonce i na kladské straně hranic, kraj, který dnes téměř oficielně nese název Aloise Jiráska.
Teď se Vám musím přiznat k zvláštní libůstce či - přesněji řečeno - sklonu: mocně mne přitahují ona místa, do kterých mne uvedla poutavá četba. Příkladů by byly desítky. Jako studenta mne očaroval Zeyerův "Jan Maria Plojhar" a ejhle: kdykoliv jsem byl v Římě - i když jsem měl málo času - nikdy jsem neopomenul zaskočit si na Piazza de Spagna, na španělské schody pod Trinita dei Monti, zastavil se tam a vzpomenul, že tady stihla Jana Mariu prvá nevolnost. Rozumějte mi dobře: já vím přesně, že se obelhávám, nezapomínám, že Jan Maria je básnická fikce, která tu tedy nikdy nestála a nemohla být přepadena mdlobou. Ale před tím záměrně zavírám oči, chci žít na chvíli v Zeyerově fikci a je mi v ní dobře. Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4 rok 1996.
