PARDUBICKO REVOLUCIONÁŘSKÉ A PARTISÁNSKÉ HRST VZPOMÍNEK ODBOJNÍKŮ

Hned v roce 1914 začalo se svážeti dříví a materiál a začala se stavěti karanténa, čili záložní vojenská nemocnice, která když byla úplně hotova, postupným přistavováním dalších baráků, mohla přijmouti 35.000 nemocných.

Samotná Karanténa byla tudíž obrovským městem s vlastní kanalisací, vodárnou atd. Baráky byly všechny jeden jako druhý, bílé stěny s térovanou střechou - a již svojí jednotvárností a pravidelností působily truchlivým dojmem. Samotná Karanténa měla také dvě vlastní nádraží a vozy s raněnými zajížděly až do Karantény a koleje byly položeny kolem celé nemocnice. Karanténa byla také vybavena třemi operačními sály.

Hlavní vstupní brána byla na Skřivánku, kde z levé strany byl smutný domek, márnice, která často ovšem byla mrtvolami přeplněna. Karanténa obsahovala také blok cholerových baráků, který se táhl od dnešní železniční vodárny až k Vápence. Tento blok byl ovšem isolován od ostatní části nemocnice drátěným plotem.

Do Karantény přišly postupem času všechny možné národnosti, také Turků zde bylo mnoho tisíc. Z těchto Turků mnoho lidí v Pardubicích zbohatlo, neboť tito ranění vojáci, zejména důstojníci, měli sebou mnoho šperků, zlata, zlatých mincí a ovšem ti chudáci směnili i poslední majetek - hodinky - za sousto potravin. Karanténa měla moderně vybavenou kuchyň. Každý blok měl jednu kuchyň. Ale v těchto kuchyních, zejména ke konci války, nebylo dostatek potravin a ranění, kteří opravdu nemohli do města, sháněli a prodali takřka všechno, co mohli postrádati. Ovšem na začátku, třebaže byl pociťován velmi brzy válečný nedostatek, přece jen pro vojsko a válečnou nemocnici bylo potravin dosti a jelikož v nemocnici také byli - v některých částech - drženi někteří „ulejváci“ - protekční děti, vlivní činitelé, na Karanténu pamatovali. Když pak přišly chvíle zlé, Turci zejména v noci, podnikali výpravy i do širokého okolí a s pole kradli brambory i řepu. Tak v Dražkovicích došlo k postřelení dvou Turků. Pole musela býti intensivně hlídána.

Vojsko ovšem také řádilo mezi civilním obyvatelstvem, zejména mezi ženami, nejvíce důstojníci, mezi nimiž vynikali bohatí Turci-šlechtici, kteří měli sebou zlata dost. Za zlato se nechalo mnoho koupit. Je samozřejmé, že žily nevěstince, které byly stále - od večera do rána a od rána do večera - nabity. Zde také se směňovalo vše možné, neboť zlato, které zde důstojníci nachávali, byly sem i později i podloudně dodávány potraviny a nápoje. V nevěstincích projevovala se divoká východní krev, docházelo ke scénám a hnusným orgiím, které se dály téměř každý den a policie i četnictvo bylo často voláno, neboť došlo ke rvačkám. Ženy byly v nejednom případě z vášně pokousány. - Nemocnice měla také svoje zvláštní oddělení ošetřovatelek. Byl to celý sesterský blok a mezi ošetřovatelkami ovšem byly ženy různé, ty které samy tam šly z bídy a pro výdělek, také ženy, které zde chtěly vykonati lidské dílo, ale rovněž ženy ziskulačné, které dovedly vymámiti z těžce raněných poslední peníze, i zlato, neboť těžce raněný viděl, že je zde vydán cizím lidem na milost i nemilost a svůj život často si může zachránit jen těžkým výkupným. Ošetřovatelky měly také často vliv na to, zdali voják může, či musí-li na frontu, vždyť ošetřovatelky byly zase vesměs milenkami důstojníků i některých lékařů. Některé ošetřovatelky vedle svého povolání, které chápaly jako nepříjemné řemeslo, obchodovaly svým vlastním tělem. Dalším velkým členem personálu Karantény byly kuchařky, které ovšem měly osud žaludků vojenských marodů v rukou. Zase zde láska, ale i surový sex hrál velkou úlohu zprostředkovatelskou. Hezké kuchařky měly kurs, a ty méně hezké zpeněžily i to pouhé ženství a zase hezcí vojáci dovedli dobře zapůsobiti a byl zde opět úzký vztah mezi kuchařkami a důstojníky. Spekulace, lačníci po zisku i po pohlavním vzrušení, nebo i pouhá záliba v milostnosti, vyčerpávaly skladiště nemocnice, určené pro všechny, bez rozdílu. Je ovšem nutno spravedlivě konstatovati, že byly mezi nimi také vyjímky, ale ty velmi těžko obstály a lavina špíny a mravní bídy všeho druhu je často strhla sebou. Pokud se nevybily vášně všeho druhu v nemocnici, skýtaly útulek lesy a mnozí cestující i z vlaků oken viděli bílé čepce a bílé úbory mezi smrky...

Papírové baráky z therované lepenky byly ovšem velmi hořlavým materiálem a proto nemocnice měla hasičský sbor a rozhledny, kde stále byla hasičská hlídka ve dne i v noci. Je zajímavé, že za celé trvání válečné nemocnice k většímu požáru nedošlo. - U hlavního vjezdu, u nynější vodárny, kam směřovaly posuny vlaků z hlavního nádraží na poboční koleje do Karantény, byla tak zvaná desinfekční stanice, mezi vojáky jmenovaná „odvšivárna“. Tam vojáci se museli do naha svléci, byli na celém těle oholeni, což je i dobře zaznamenati - podle zásady „Inter arma silent leges“, totiž, nejen že ve válce mlčí zákony, ale i stud a všechny předsudky. Čištění mužů, kteří se nemohli pro své zranění dosti pohybovati, prováděly ženy a také i holení na různých částech těla.

Zde vojáci všechny šaty museli odložiti do šaten, oděv šel do tak zv. odvšivovací pece, ale jak se později ukázalo, zde všechny vši odstraněny nebyly. Nejvíce se držely vši ovšem v kožíšcích dragounských, které se líbily některým železničářům, ale také i jednotlivcům, pečení vší asistujícím. Měli příležitost ke krádeži a také vši jim nevadily, ti je nedávali do odvšivovací pece, ale prostě je zakopali do koňského hnoje, nebo také do hlíny. Tento jednoduchý způsob odvšivování spočíval v tom, že šat byl celý zahrabán a veš putovala k povrchu a konečně se dostala do cípu, který byl ponechán volný nad hlínou, ven. Někteří vojáci, zejména ranění, kteří se nemohli dosti pohybovati, měli často kůži ve vlasech, zejména v týle, od hmyzu cizopasného úplně rozežranou do krve a vši vlastně již byly v lidském mase. Vši oděvní zase se dostávaly i pod kůži a vytvořily i celé nádory a odsud musely býti i operativně odstraněny. Něco podobného bylo také i se vší, žijící na ohanbí, s tak zv. „filckou“. Tu pak musely pomoci i různé mastě. Rozšířil se také svrab a chodili na mastě vojáci několikráte do týdne. Byly to velké kalfasy mastí vojáci byli štětkou, jakou používají malíři na bílení, ošetřovatelkou natřeni. Vojáci byli pak postaveni ke kamnům, aby se masť vpila. Lze si představiti již z těchto poznámek o životě v Karanténě a utrpení zde shromážděného, jak velké zlo je vlastně válka. Projevená cholera a těžké případy infekce, které byly beznadějné, byly dávány na závodiště do Vápenky, kde byl pro ně rozsáhlý jeden barák „smrti“ postaven. - Mrtví byli pohřbíváni v noci. Nejdříve byli dáváni na starý hřbitov, kde spí také mrtví z šestašedesáté války, u Pardubiček, ale byl brzy přeplněn a byl tedy narychlo vysvěcen pozemek, sousedící s dnešním hřbitovem v Pardubicích, a na němž dnes stojí krematorium. Ovšem v Karanténě byla také truhlárna, kde se robily jednoduché rakve. Pohřby tureckých vojínů byly prováděny s jejich ritem a za asistence jejich kněze.

O českých lékařích v pardubické Karanténě byly slyšeti celkem jen dobré zprávy. Ale ovšem na některé, zejména na německé lékaře, budou vzpomínati postižení celý život a někteří nemocní nebo ranění také jejich bezcitnost a bezohlednost a zuřivé austrofilství zaplatili i životem.

První transporty raněných byly vítány v Pardubicích - i když smutně - s účastí, nemocným byly podávány místními dámami nápoje a cigarety. Nejvíce případů byla úplavice a těmto podávala se, ovšem tajně, čokoláda. Pak ovšem již transporty byly denně a vozy, z nichž bylo slyšeti do daleka sténání a vzdechy umírání, byly již pak všední. Ve stoupajícím utrpení a zármutku všech a bídě obyvatelstva, peklo hrůzy pardubického nádraží bylo posléze opomíjeno.

Ranění vojáci byli dopravováni do válečné nemocnice v Pardubicích přímo z bojiště, nejvíce od Ruské Ráwy, a od Lublína. Ranění, na něž nebylo dosti času na bojišti, byli jen primitivně obvázáni, jak si kamarádskou službu vojáci vzájemně prokazují. Ranění v parném létě byli kořistí much. Někteří ranění měli oděv prosycený krví, mouchy do vagonů pak dorážely jako včely kolem úlu. Železničáři vypravovali, že na plošinách těchto vagonů museli se útokům much brániti smrkovými větvemi. Je samozřejmé, že otevřené rány těchto ubožáků byly pak i plny červů...

Podle toho, jaká byla frekvence vlaků v Pardubicích, pozorovatelé tohoto ruchu odhadovali, jaká je asi situace na ruské frontě a na bojišti vůbec. Denně projíždělo až 105 vlaků a bylo vidět projížděti německou armádu, přesunutou tureckou armádu z francouzské fronty a zase transporty uprchlíků, mezi nimiž bylo nejvíce pozorováno Židů. Pak ovšem i pejzatí s kaftany byli usazeni i ve městě. Hostinské sály na periferii byly rodinami těchto uprchlíků přímo přecpány. Podle toho, jak šly s vojskem a přicházely vlaky raněných, zajatců a uprchlíků, bylo sledováno, jak se situace na frontách vytváří. Co psaly noviny, nebylo v Pardubicích směrodatné.

Bída a utrpení přerůstaly plané zvěsti o vítězství. Na nádraží pardubickém byla seřízena válečná kuchyně, která byla původně pro železničáře. Zde železničáři, kteří měli těžkou službu v permanenci, aby neměli žádného zdržování, mohli se stravovati. Před touto kuchyní byly nádoby na špínu a odpadky. Nejstrašnější pohled byl na osud srbských zajatců, kteří když mohli z vagonů ven (byli umístěni stále jen v prasečích vagonech), vrhli se hladově na tyto odpadky a špínu a hltavě jedli i syrové odřezky brambor. Někteří želežničáři obětavě často hodili jim do vagonů svoji skromnou svačinu a vychrtlí vojáci o sousto mezi sebou zápasili. U těchto zajatců byli jako hlídači Němci a ti když to viděli, kolbami dělali pořádek a stěžovali si na dárce.

Někteří úředníci pak varovali železničáře, že to znamená velezradu, protože se zde vlastně podporuje nepřítel. Něco podobného bylo s ruskými zajatci, jimž i někteří obyvatelé v Pardubicích projevovali značné sympatie. Jejich písně byly velmi obdivovány, rovněž jejich zpívané modlitby. Ruští zajatci vyráběli zde také válečné prstýnky, jimiž si sháněli nějaké to jídlo aneb cigarety. Nejsurověji se nakládalo zřejmě se srbskými zajatci, kteří byli přes Pardubice transportováni do koncentračního tábora v Josefově.

Pardubickým nádražím prošlo také několik transportů Židů. Byli to Židé z okolí Černovic. To byla také ukázka, jak „vyhráváme“. Tito uprchlíci přijížděli ovšem také ve zbědovaném stavu. Též byly rodiny, které přivezly si do Pardubic jen to nejnutnější, oděv měli na sobě tak, jak byli náhlým útokem vyplašeni ze svých příbytků a někteří se ustrojili do darovaného oděvu teprve během cesty, nebo až v Pardubicích. Ve spěchu a vzrušení, když utíkali tito lidé z hořících stavení, sebrali jen, co jim do rukou přišlo a při jejich tragediích bylo až komické, že přinesli si i zcela bezvýznamné věci, třeba jen i umývadlo, prostě jen to, co na útěku popadli. Namnoze však přinesli si motlitby, zejména orthodoxní Židé. Těm projevovali své sympatie a účast zvláště místní Židé, kteří jim napekli koláče a rozdávali chléb i šatstvo. I zde při rozdělování docházelo k hrůzným scénám, kdy muži, ženy a děti rvali se v jednom chumlu o kousek chleba. Rozdávající byl často ztržen i do spodu tohoto zápasu a musela pak zakročiti nádražní stráž.

S obrovskými transporty srbských zajatců šly hned na současné koleji vagony s válečným kontrabantem, t.j. potraviny, které byly ve válečné srbské zemi narabovány. Vedle hladem vysíleného vojska putovaly vagony s pšenicí, kukuřicí a jiným. Tyto vagony šly ponejvíce - do Německa, neboť Německo pamatovalo hlavně na zásobování své země a je obecně známo, že německá armáda byla vyzbrojena daleko lépe, než armáda Rakouska, a nejen vyzbrojena, ale také i ve všem zásobena.

O železničářích se tvrdilo, že se obohocovali a jsou známy případy, že tak zv. „ajsenboni“ žili ve válce v nadbytku z kradeného zboží z vlaků. Ale naproti tomu musíme zaznamenati, že byli to právě železničáři, kteří se postarali o to, aby válečný kontrabant, expedovaný do Německa, šel co možná nejvíce odlehčen. Na samotném pardubickém nádraží čekaly na příjezd vlaků, naložených kontrabantem, a to ve dne i v noci, celé stovky lidí. Ti přicházeli s pytly a železničáři jim házeli sami z vlaků potraviny a nebo i jinak vybrání kontrabantu umožnili. Vlak zastavil v Pardubicích jen na chvíli, aby nabral vodu, tedy jen na několik minut, ale to muselo stačiti, aby se vagony probraly. Civilní lidé strkali železničářům své sáčky a ti bez nějakých rozpaků napíchli pytel a napěchované pytlíky civilním lidem vraceli. Na konec třeba dopadlo to tak, že na 50 lidí dostalo se obilí z takového vagonu, ale na železničáře samotného se nedostalo, i jeho vlastní sáček byl ukraden. Vynalézavost vyzrála i nad pozdějším bedlivým střežením těchto vozů. Stále častějšími krádežemi byla válečná moc nucena k vlakům dáti více stráže na ostro ozbrojené a tu pak pomohl i vrták a vagony byly ze spodu navrtány. Obilí se ovšem sypalo do připraveného sáčku svojí vahou, ale pak když vlak zabral, obilí teklo po celé trati. Ti, kdož podnikali tyto útoky na vlaky, byli přirozeně v nebezpečí úrazu. Skákalo se i na rozjetý vlak a z jedoucího vlaku se i seskakovalo.

Pracovala tajná mafie, neboť jak dnes již víme, bylo uměle připraveno, aby vlaky s kontrabantem měly zdržení, nebo tady musely i zůstati. Doprava se prostě sabotovala. V Pardubicích hodně se odcizilo také tabáku, který přicházel jako válečný kontrabant z jižního bojiště. Za jeden kilogram tabáku se tehdy platilo 40 Kč a podařilo-li se někomu odciziti metrák tabáku, byla to již pěkná kořist. Proto také o tabák byl značný zájem. Hlavní středisko odboru byla samotná válečná nemocnice. Italští ranění vojáci byli specialisty při výrobě cigaret z tohoto tabáku. Ti ovšem pak nevraceli z tabáku zhotovené cigarety jako čisté zboží, ale falšovali tabák s listím obyčejným, lesním, bukovým, habrovým atd. Za tabák za války bylo možno koupiti všechno. Také petrolej měl obrovskou cenu, jenže byl tížeji přepravován. Bylo k tomu třeba nádoby. Obrovské transporty potravin a tabáku v Pardubicích byly po celou dobu, co německá armáda okupovala Srbsko. Dříví srbské se však nevozilo až do Pardubic, to se nechávalo ve Floridsdorfu u Vídně, neboť tehdy již Rusové byli hluboko v Podkarpatské Rusi a byly obavy, že ruské vojsko vtáhne do Rakouska přes uherskou rovinu a napadne Vídeň. Tam již byla podminována luka, byly dělány narychlo zákopy, obrovské množství drátěných překážek připraveno k napuštění elektrickým proudem a dříví ze srbského bojiště bylo zde nashromážděno, jako překážka, která by mohla zabrániti rychlému pochodu ruského vojska na Vídeň. Zde pracovalo mnoho ruských a zvláště srbských zajatců.

Bylo zajímavé pozorovati na pardubickém nádraží rozdíly mezi rakouským vojákem a německým. Německý voják si mohl prostě dovoliti všecko. Rakouští vojáci se neodvážili krásti, alespoň ne tak okázale, jako to dovedli Němci. Němci docela bez rozpaků vtrhli do vagonů a brali si plné piklhaubny, na příklad švestek. Takový vagon švestek byl rozebrán v několika minutách a nikdo tomu nemohl a také se neodvážil zabrániti. Podobně také dopadly vagony s olomouckými syrečky, nebo byly vybrány také vagony s plzeňským pivem. Jednou tito vojáci se domnívali, že kradou něco k jídlu a odcizili hasičské hadice. Snad mysleli, že je to švýcarský sýr a hadice pak byly nalezeny podél trati daleko za Pardubicemi. Zde ovšem se také nalezly prázdné bedničky od olomouckých syrečků a prázdné soudky od piva, neboť na olomoucké syrečky se dobře pilo.

Postupem válečných let bída civilního obyvatelstva vrcholila. Vyskytovaly se nemoce z hladu a podvýživy, známy jsou ze světové války různé vyrážky z nesprávné životosprávy, anebo z podvýživy také slabozrakost i docela slepota.

Zatím ovšem, co zejména ve městech nouze o potraviny vyvrcholila do zoufalství, venkov, třeba byl sužován nesčetnými rekvisicemi, žil poměrně dobře. Venkov byl pánem situace, neboť potraviny měly úžasnou cenu, libra másla, nebo vajíčko, slepice, husa, byly neslýchaným majetkem. Za vajíčka, maso nebo mouku bylo možno zachránit také i selského syna od vojny. Na začátku války platily od osvobození „narukování“ peníze. Na př. se vypravuje: „Rakouský lékař se ptal u „konstatýrunku“, co vojáku schází a voják si stěžoval na zlatou žílu. Lékař-úplatkář přesvědčil se očima, že je sice voják zdráv, ale hned v následujícím okamžiku držel v ruce smotanou tisícovku, kterou si dovedl simulant dovedně vpraviti na delikátní místo a tak kupoval si diagnosu „neschopného“. Později bylo možno podpláceti lékaře jen aprovisací, též i úřady, které měly moc nad životem a smrtí v rukou. Na venkově se pak ovšem shromažďovalo bohatství města, zatím co pardubické korso zdobily už slečinky jen v oblecích imitace původních látek, jako oblek z papíru, kopřiv, nebo juty, a zatím, co na pardubickém korse klapaly dřeváky místo kožené obuvi, na vesnicích bylo viděti krásné boty, nejpřepychovější střevíce, kožešiny, hedvábí, nákladné róby a ovšem také i v jednom statku zařídili si neslýchaný přepych, se kterým si mnozí statkáři posléze nevěděli ani rady.

Venkov se i mstil měšťákům za příkoří také někdy i domnělé, na venkovském lidu, před světovou válkou páchané. Před svět. válkou městské paničky byly totiž velmi zhýčkané, opovržlivě uštipovaly dlouhým nehtem máslo a i máslo výborné jakosti hanily s nestoudným úsměvem, a nebo také tvaroh, který nechutnal, hodily selce do obličeje. Ve válce si to pak venkov pamatoval a revanžoval se. Trpěli pak ovšem za vinné nevinní a zvláště chudý lid. Někteří zpupní sedláci využitkovali situace a žádali od žen, shánějících na vesnici aprovisaci, aby se jim svlékly. Žádali v žertvu své nenasytnosti nejen oděv, ale i tělo. Zatím, co muž krvácel nebo umíral na bojišti, jeho žena, aby sehnala alespoň hrst žita, které se pražilo na domácí kávu, musela dáti pro záchranu života svých dětí v šanc i nakonec své tělo. Městští lidé přicházeli na vesnice a vraceli se bez kabátu, nebo také jen bez spodního prádla, jen když alespoň na pár dní hlad byl zažehnán. A zase někteří úředníci využitkovali ustrašenosti venkovského lidu při rekvisicích a pronásledovali je všemožně. Kvetlo udavačství netušenou měrou, msta a závist byla hotovým peklem a venkovští lidé, kteří neměli ve městech u úřadů dosti přáno, nebo to s nimi neuměli, na válku těžce dopláceli, že se ani sami do syta nenajedli. A zase na záchranu svého bratra, nebo otce obětovala se i venkovská děva. Líčíme tyto případy spravedlivě jen jako ukázku, jak daleko zvěrstvo válečné došlo.

Tak to bylo po mnoho let a přirozeně nálada mezi občanstvem začala se projevovati v revoltách a vzdoru. Zejména na konec roku 1917 a rok 1918 vyznačoval se stále zvýšeným neklidem a těžce potlačovanými rebeliemi...

V červnu pak došlo v Pardubicích k případu, který otřásl bývalým velkým mocnářstvím rakosko-uherským. Je zajímavé, že nebyl dosud vylíčen podrobně celý případ, jak došlo k tomu, že se střílelo do civilních lidí. -

Obyvatelstvo pobuřovalo, že válečné kontrabanty jsou stále nejvíce odváženy do Německa a také potraviny z Rakouska jsou dopravovány do Německa, že bohatství z českých zemí je přímo drancováno. A tak když mafie, která tehdy byla již úplně organisována, hlásila pardubickému dělnictvu při výtopně pardubického nádraží, že skrz Pardubice pojede vlak, na němž bude devět vagonů špeku a plstního sádla, byl připraven plán. Hrstka lidí věděla bezpečně, že o půl sedmé hodině ráno budou vagony v Pardubicích. Ve stanovenou dobu skutečně také vlak byl na pardubickém nádraží. Bylo také hned zjištěno, že vozy se špekem jsou na konci vlaku. Plomby byly odtrženy a podniknut útok na obsah vagonů. Kdo co mohl unésti, vzal na záda a pod paže. Přišli též již i ostatní dělníci a ve všech továrnách se již rozkřiklo, že na nádraží je ve vlaku špek. Vždyť nebylo v žádné rodině dostatek omastku a také děti těžce hladověly. K vozům byla hned poslána hlídka vojáků, neboť se již dověděli, že jsou vagony ohroženy. Byli to vesměs maďarští vojáci. Velel jim maďarský lajtnant, který nařídil každému vojáku, že nesmí nechati občanstvo přiblížiti k vozům. Zatím již bylo na nádraží množství dělníků, kteří žádali přednostu Slonka, aby vlak dirigovan dál nebyl a vagony byly přesunuty na bezpečnou kolej, že se omastek z Pardubic dále nepustí. Současně byly poslány deputace na okres, úřad a zde byla vylíčena strašlivá situace lidu. Dřív však, ještě než mohlo býti dosaženo nějakého vyřízení, došlo k obchvatu vojáků. Vojáci byli vytlačeni do železničních závor a odtamtud ke dvoru firmy Tachecí a Obchod. škole, kde také byli vojáci odzbrojeni. Dvě pušky byly hozeny do zahrady Obchodní školy. Vojáci byli přepadeni tak obratně, že nedostali se ani k výstřelu. Důstojník jim hrozil, že budou za zbabělost potrestáni. Mezi občanstvem na vlak útočícím již byli vojáci z fronty a ti věděli, jak na to, aby se dostali hlídce „na kůži“. Hlavními iniciátory přepadení této hlídky byli hlavně železničáři. Důstojník za výhrůžku vojákům byl civilním obyvatelstvem sražen k zemi a u skladiště číslo 1 byl zbit. Odvážiti se tohoto útoku mohli civilní lidé proto, že maďarská pardubická posádka z největší části byla na cvičení mimo Pardubice. Železničáři nečekali na žádné instrukce a ihned přesunuli vagony s omastkem na vedlejší kolej, kde došlo k vybrakování vagonů. Zatím dav lidí kolem nádraží a i v nádraží vzrostl do tisíců. V pohnutých dobách, ke konci válečných let již na životě nikomu nezáleželo, vždyť dály se případy, kdy samy ženy postavily se otevřeně proti bodákům a tak vlastně vynucovaly si respekt. - Zatím, co vagony byly vybírány, strojvůdce dostal od přednosty stanice rozkaz, dáti páru a vyjet. Ale to již lidé připravili pařezy, které byly na blízku, na vedlejší koleji na vagonech, a klínovali kola. Také brzdy byly náležitě přitaženy. Strojvůdce rozmýšlel se splniti rozkaz, neboť viděl kolem sebe rozčilený dav, který nechtěl za žádnou cenu vlak pustiti. Byla to ovšem těžká situace i pro samotnou stanici a úředníci ovšem rádi uhnuli násilí obecenstva. Ale tyto vagony vadily provozu stanice, takže bylo nutno je přemístiti na kolej sedmnáctou. Aby to bylo možné a obecenstvo bylo přivedeno k povolnosti pustiti vagony do pohybu, musel býti vydán slib, že vagony ze stanice nepojedou a také skutečně nejely. Zůstaly na 17. koleji. Zde byli pak u vagonů postaveni naši čeští vojáci „reservisté“, tzv. „landšturmáci“, ovšem s nasazenými bodly. Vojáci, hlídkující u vagonu, byli staří tátové, šediví vojáci, kteří byli již v poli a kteří zakusili všech slastí války. Věděli také dobře, o co jde, vždyť všichni měli doma rodinu, bylo jim známo, jak to vypadá i za frontou. Civilní obyvatelstvo se postavilo hrdinně i proti nim, také ženy - a že se nechají raději postříleti, než aby k odjezdu vlaku svolily. Lidé vyjednávali s těmito vojáky, připomínali jim, že také mají oni doma děti a ženy, které hladovějí a nemají co jíst zrovna tak, jako v Pardubicích, a že nesmí dopustiti, aby omastek byl zase odvezen do Německa. Těmto landšturmákům velel starý důstojník, značně prošedivělý. Viděl, že dav se nenechá nijakým způsobem přemluviti a proto přikázal vojákům, aby zbraně s bodly sklonili proti civilistům, neboť se lidé stále více a více přibližovali k vagonům. Ale již zástupy byly vklíněny mezi vojsko, takže ani zbraní nemohlo býti dosti dobře použito. Byla to situace vskutku kritická, vojáci byli úplně bezmocní a obyvatelstvo rozebíralo náklad vagonů dále. Také tito vojáci byli odvoláni pro neuposlechnutí rozkazu, neb skutečně zbraní nepoužili. Bylo vidět, jak bochníky plstního sádla a plástve špeku lítají z vagonů ven. V tlačenici sem tam spadl na zem i nějaký ten kokrhel, ale nikdo toho nedbal, jen když byla naděje, že aspoň kousek sádla každý dostane. I slabý člověk chopil se těžké čtyřicetikilové čtvrtky. Ale nenesli ji daleko, než mohl s ní utéci, druzí mu nožem kus uřezali, takže nakonec zachránil jen kousek a poněvadž některý nechtěl pustiti kořist, pořezali mu i kabát a div nepřišel i ke zranění.

Jsou vzpomínky, že velmi odhodlaně si počínal zvláště živnostník Šilhavý. Jemu také se nevyplatilo, že měl nápadné tři zlaté zuby v předu chrupu a špiclové dobře si ho pamatovali. Za obětavost byl pak těžce stíhán...

Na vyloženou revoltu lidu bylo voláno na pomoc četnictvo z celého okresu. Četníci zde zasáhli dosti úspěšně a skutečně vagony uzavřeli. Ale ne na dlouho. Došlo ještě jednou k rabování. To bylo již k polednímu. Zatím, co rabovaly se vagony se sádlem, rabovalo se už všechno, na co se přišlo v celém nádraží a na celé trati, taktéž u Sv. Anny, neboť veškerý provoz byl zastaven a vlaky do stanice nemohly.

V tu dobu konala se na dráze porada před rozdělovnou maziva a svítiva, kde byl také důstojník, jemuž reservisté vypověděli službu a stěžoval si, že na vojáky již není spolehnutí, že prý na českou pakáž nemůže počítat. Bylo ujednáno, že bude použito k vyčištění stanic německých vojáků a že bude se postupovat od vápenky od Rolnického družstva v trojnásobném řetězu, a to bezohledným způsobem. Zatím ale se demonstranti nápadným způsobem ze stanice vytratili. Již byli zpraveni o postupu vojáků. Je vidět na celém vývoji situace, že i demonstranti nebyli bezhlaví a měli svoji taktiku. Demonstranti hned za vojáky, postupujícími do stanice, znovu nastoupili na trať k Fantovým závodům a obsadili opět z této strany koleje. Ženy si zde lehly i sedly na koleje. Strojvůdce zase opět viděl nemožnost odjetí, neboť nemohl se odvážiti pustiti stroj do zástupů lidí a tak i poslední zbytek špeku padl za kořist davu. Za postupujícími vojáky pak demonstrující dav prohlížel všechny vagony a tak přišlo se na vagony - bylo jich celkem dvanáct - s krystalovým cukrem. Je pochopitelné, jaké vzrušení zde zase nastalo mezi demonstranty, vždyť v mnohých rodinách se vůbec nesladilo, nebo jen cukerinem, v nejlepším případě ještě nejvýše odvarem z cukrovky - syrobem. Ke konci války nebyly k dostání nikde ani bonbony. Byly konstatovány případy, že i poměrně slabý člověk popadl pytel metrákový a nesl ho jak pírko. Zase ale za ním běželi hned ti, na které se nedostalo, nožem mu pytel nařízli a cpali cukr do klobouků, do čepic, ženy zase sbíraly cukr do sukní, nedbajíce na to, že je jim vidět nahé tělo. Hned cukr se také roznesl po celém okrese. To již bylo poledne. Zatím již pardubická posádka maďarská se vrátila ze cvičení a hned s pomocí dvou kulometů obsadila nádraží.

Jeden kulomet byl postaven na trati směrem k České Třebové a druhý s boku nádraží. Byla to zřejmě situace kritická, vojáci postupovali s pripravenými bodáky proti srocenému davu. Ale zase se osvědčila výborná taktika demonstrantů. Vyskočili oknem na peron v týl kulometčíkům. Když velitel viděl, že kulomety jsou zaskočeny, dal rozkaz osvoboditi kulomety a tak zase znovu vojsko dostalo se na své posice.

Mezitím již byl cukr vydrancován. Nádraží bylo již úplně vyrabováno a dav ještě táhl na kořist třetí, a to bylo již k večeru, ke sv. Anně, kde se rabovalo obilí.

Po trati ke sv. Anně šlo asi 12 žen a za nimi hned spěchal - s několika vojíny - maďarský důstojník, který byl ráno bit. Podrážděn vyzýval je, aby šly zpět, vynadal jim surovým způsobem a jednu chytil za vlasy. Ženy uposlechly. Byly pak vytlačeny za závory. Zde dále pokřikovaly. Jinak ulice byla celkem prázdná.

Je překvapující, že právě v situaci, kdy nebyl důstojník vůbec ohrožen, dal vystřeliti do ulice dvěma směry. Bylo vystřeleno do ulice Karlovy a Sladkovského. Několik výstřelů padlo taky do vzduchu. Střely zasáhly právě profesora Slezáka a živnostníka Hatleho, koželuha z Haldy (dnešní Husova ulice) a jednoho studenta. Tyto tři oběti nebyly demonstranty, v ulicích již vůbec demonstrantů nebylo, také hromadný výstřel by mezi davem znamenal mnoho postižených. Zbabělý důstojník, vida, že padají tři lidé pod ranami jeho vojáků, vyskočil na kolemjedoucí lokomotivu, která jela od sv. Anny do stanice. Vojsko nechal na místě. Pochopil asi, jaký dosah budou míti tyto výstřely do ulic. Hned nasedl na vlak, který jel ke Hradci, neboť se necítil v Pardubicích v bezpečí. Dav ho pak marně všude hledal.

Nato bylo vyhlášeno v Pardubicích stanné právo. Sotva začali lidé smažit zabrané sádlo, začalo vyšetřování a pátrající orgány šly docela snadno podle vůně, neboť sádlo po domech vonělo. Někteří bystřejší s tím vyškvařováním tak nespěchali, obezřetně nechali si laskominy na pozdější chvíli. Sádlo bylo schováno - i na záchodech a v hnojištích. V Pardubicích a okolí bylo zatčeno tehdy na 150 lidí a byli odvezeni ke krajskému soudu do Chrudimě. Rozsudky tehdy zněly vesměs na několik měsíců vězení. Někteří ovšem ani si svůj kriminál neodseděli, 28. říjen je osvobodil...

Pardubické nádraží bylo vždy odbojnické! 14. října bylo jedním železničářem vydekorováno červenými vlajkami a také červenými praporky v časných hodinách ranních oddělení svítiva a maziva v Pardubicích. To již bylo otevřeně mluveno o osvobození československého národa. I když situace nebyla ještě jasná, již zde bylo dosti odvahy, projeviti svoje nadšení. Přednosta oddělení, vrch. rada Kotík, se zhrozil této odvahy, třebaže to byl nadšený vlastenec a prokázel porozumění pro národní věc v nejednom případě. Dekorace musela býti odstraněna. Je vidět, že na pardubickém nádraží bylo dost pochopení pro otázku osvobození národa.

Dokladem o národním cítění svědčí také příhoda, která se stala v roce 1912, když v sarajevských ulicích padly výstřely na následníka trůnu. Již tehdy byla provedena mobilisace pardubických dragounů. Od časného rána se vagonovali koně u rampy číslo 1. Je vzpomínáno ještě dnes, že tenkráte ani zvířatům nechtělo se do vagonů a jeden kůň byl na místě zastřelen. Když došlo k vagonýrování dragounů, opět projevil se duch odboje. Mezi dragouny bylo pozorovati nespokojenost. Jedna eskadrona, která měla rozkaz nastoupiti jako první do připraveného vlaku, na peroně se vzepřela. Mezi vojáky postavil se na kufr známý tehdy anarchista Ferda Zahrádka, který kdysi před lety sloužil u dragounského pluku v Lysé n. L. a byl již pro vzpouru trestán. Jeho proslov byl asi následující: „Bratři, kamarádi, víte, kam jdete? Víte, že jdeme vražditi náš bratrský národ srbský?“ V tom přijel do stanice vlak, přeplněný pražskými osmadvacátníky.

Ve vzájemném pozdravu mezi vojáky zapadlo zatčení Zahrádkovo, které nanápadně provedl tajný policista.

Ale zase nový mluvčí promlouval ke svědomí našich vojáků, a to z vlaku pražských osmadvacátníků. Neznámý vousáč mluvil ke shromážděným vojákům, že Rakousko žene je na jatka a že musí doma zanechati rodinu, ale že je velkou otázkou, jestli tam vůbec dojedou. Na tuto řeč vosáčovu následovalo velké hromové „hurá“. Bylo to znamení souhlasu a porozumění, že chápou vše dobře. Aby nenastalo další dohadování mezi dvěma vojen. útvary, byl vlak osmadvacátníků vypraven rychle ze stanice a na vtlačení dragounů do vagonů bylo použito jednoročních dobrovolníků Němců-Rakušáků, známé to smetánky, mezi nimiž bylo také mnoho šlechty.

Aby nemohl nikdo jíti na peron, byly uzavřeny východy i odchody. Ale eskadrona další, která čekala před nádražím, vtrhla okny oddělením na peron, aby posílila revoltující. Nakonec přece jenom vojáci nastoupili - z dobré vůle a uznání, že jejich vzdor by byl brzy potlačen - ale peronem vítězně zněla vzpoura, deklamovaná sborem: „Do války nepůjdeme, na bratry Srby stříleti nebudeme, raději se necháme zavřít“. Vojáci vlak cestou, než dojeli do Břeclavi, úplně demolovali. Původci této revolty ovšem byli stíháni a drženi v garnisonním žaláři až do vypuknutí války - a pak posláni na frontu.