JUDr. KAMILL RESLER (1893 - 1961) ?advocatus diaboli?

Kamill Resler se narodil v Pardubicích 23. prosince 1893 (v ulici Sladkovského, domě čp. 410). Na své rodiště rád vzpomínal po celý život, vypisoval si ze Sakařových dějin města údaje o jeho význačných osobnostech, zajímaly jej dějiny pardubického parforsu, čítal si rád ve „Vzpomínkách na Pardubice“ od Karla Hovorky, jež se našly v jeho pozůstalosti.2) Kamill se narodil v rodině berního oficiála Josefa Reslera a jeho ženy Antonie, rozené Boháčové z Ochoze u Nasavrk. Rodičům zemřely před Kamillovým narozením dvě malé děti. Kamillovo dětství ovlivnily Pardubice i východočeský venkov, zejména otcovo rodiště - Nasavrky v Železných horách.3) Rodina Reslerova zakotvila nakonec v Praze, kde Kamill navštěvoval Příhodovu hudební školu a potom humanistické gymnázium v Hálkově (dnešní Londýnské) ulici na Vinohradech, kde r. 1912 maturoval.

Nadšení pro sportování v Sokole a přátelství se stejně starým Jiřím Scheinerem jej přivedly do společenského okruhu JUDr. Josefa Scheinera, spolupracovníka M. Tyrše a významného sokolského činovníka.4)Již jako gymnazista navázal Kamill roku 1910 styky s osobnostmi z levicových, anarchisticko-socialistických kruhů (M. Káchou, V. H. Brunnerem, K. Tomanem, S. K. Neumannem). Absolvoval po maturitě jednoroční abiturientský kurs Českoslovanské obchodní akademie v Praze (Resslova ul.), ale jeho první zaměstnání narušila světová válka. Narukoval a z vídeňských kasáren byl vyslán na jih k bosenskému pluku jako „bosanski jeger“. V rakouském vojsku strávil 4 roky a 2 měsíce, z toho na frontě 8 a půl měsíce, v nemocnici 17 měsíců, protože byl stižen malárií. Prošel školou pro důstojníky, výcvikem u pěší a kulometné roty, jimž pak velel, byl též velitelem střelnice a skladu zbraní a nábojů.

Roku 1917 se zapsal na právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Při převratu roku 1918 plnil příkazy dr. J. Scheinera (organizace strážní a vojenské služby) a potom vstoupil do nové čs. armády. R. 1919 odjel jako nadporučík s dobrovolnickým plukem Stráže svobody na obranu Slovenska, kde byl těžce raněn u Komárna v bojích se zbytky německé Mackensenovy armády. V 26 letech se stal po tříštivém průstřelu nohy invalidou s levou nohou o několik centimetrů kratší. V pražské nemocnici jej navštívil dr. Scheiner. Nabídl mu práci ve své advokátní kanceláři. Kamill s vděčností přijal. Za dlouhé rekonvalescence dokončil už jako písař Scheinerovy advokátní kanceláře studium práv (1920), do r. 1924 pak pracoval jako advokátní koncipient. V té době se již znal s Libuší, rozenou Donátovou (nar. ve Včelákově, okres Hlinsko), dcerou řídícího učitele z Bítovan Viléma Donáta, již si roku 1924 vzal za ženu.5)

Ve 20. letech byl dr. Scheinerem vyslán do Staré Říše na Moravu, aby pomohl Josefu Florianovi od finančního krachu. Poznal zde i Anastáze Opaska, budoucího arciopata benediktinů. Již v této době obhajoval Resler řadu svých levicových přátel (M. Káchu, A. Boučka, J. Horu, J. Hořejšího, X. Longenovou, J. Štyrského, F. Sauera, F. Halase.) i organizací (roku 1923 Federaci dělnických tělocvičných jednot). Deset let byl právním zástupcem S. K. Neumanna (mj. i v jeho sporu s prof. Stanislavem Nikolauem).6) Roku 1929 hájil typografa Státní tiskárny v Praze Viléma Kohouta, jenž vyráběl falešné pasy pro členy KSČ, např. i pro Julia Fučíka pro jeho cesty do SSSR. Hájil dramatika MUDr. Arnošta Dvořáka, svého staršího přítele z války, žalovaného za to, že uznal jako lékař neschopnými vojenské služby 4 brance, a to neoprávněně. Dr. Dvořák byl jeho přičiněním osvobozen. (Podrobnosti viz. J. Hrubý: Aféry první republiky, vyd. Práce 1984, s. 65 - 79). V roce 1936 vedl dr. Resler celou řadu soudních sporů s listy „Telegraf“, „A-Zet“, „České slovo“, „Národní listy“, „Polední list“ a „Expres“, které na něj útočily za to, že převzal obhajobu ředitele německého úvěrového ústavu dr. Kiesewettera obviněného ze zločinů proti ČSR. Před rozsudkem vzal státní zástupce obžalobu zpět - na základě Reslerovy obhajoby. Resler se v této době musel rozejít se svým oblíbeným Sokolem, který žádal jeho vyloučení, protože „Sokolové - advokáti obžalované z činů protistátních obhajovati nemohou.“

Reslerova dcera paní Blanka Brunnerová vzpomíná na otce takto: „Přes mnoho zdravotních obtíží dokázal je překonávat... Byl silně krátkozraký, fyzicky ne silák, leč zřejmě svižný, houževnatý, vytrvalý. Nepěstoval ani sporty ani politiku (nevstoupil nikdy do žádné politické strany). Zřídka chodil do divadla a na koncerty snad jen, když je pořádal jeho bratr Antonín, klavírní virtuos, později profesor konzervatoře.7) Kamill rád psal a myslel. Pracoval často v naprostém soustředění i doma, do kanceláře chodíval i v neděli... Jeho psací stoly ... byly plné knih, spisů, konceptů a poznámek. Byl velmi pilný...“8) „Chodil v obleku „pepř a sůl“ ...kravaty nenápadné... kouřil ze špičky, měl více dioptrií, ale bez brýlí nevypadal krátkozrace...“9)  V kanceláři byla dobrým duchem K. Reslera paní Erna Janská, bezdětná inteligentní dáma, která bděla nad kvalitou psaní i termíny podání. Pro dr. Reslera obstarávala knihy, dělala mu korektury atd.10)

Přicházela však nacistická hrozba...JUDr. Kamill Resler jako žalobce Advokátní komory v Praze se v roce 1938 rozhodně postavil proti snahám Vlajkařů a skupiny ANO provádět v advokacii rasistické zásahy proti Židům. Na paměť Mnichova připravil sborník básní. „K poctě zbraň praporu“, který v roce 1939 u nakladatele V. Petra už nesměl vyjít, stal se však první knihou vydanou po osvobození r. 1945. V únoru 1939 zavedl dr. Resler stíhání JUDr. Hübschmanna pro jeho vůdčí úlohu v pouličních štvanicích na Židy a pro jeho útok na sociálnědemokratického poslance JUDr. Langra. „Když kárná rada pod nátlakem poměrů JUDr. Hübschmanna zprostila, požádal jsem 15. března 1939, když již německé vojsko bylo v Praze, o odvolání, a 25. září 1939, když se Nejvyšší soud tázal, zda trvám na odvolání, odpověděl jsem, že na odvolání setrvávám.“11) Na jaře 1939 převzal zastupování MUDr. Bohuslava Vrbenského12), pak několika Židů, z čehož se čtyřikrát musel zodpovídat gestapu. Ještě v roce 1940 žaloval českého fašistu Jana Ryse - Rozsévače 13) a další Vlajkaře v tiskových věcech. 12. května 1940 promluvil v krematoriu nad rakví starého dělnického předáka Michaela Káchy. Za nacistické okupace se přímo účastnil rezistenčního hnutí: spolupracoval s J. Sedmíkem, náležel do okruhu Přípravného národního revolučního výboru vedeného Kamilem Kroftou. Byl právní oporou pozůstalých po zatčení jejich rodinných příslušníků, byl poradcem ve více než šedesáti trestních věcech českých občanů, jež nacisté zatkli (m. j. malíře F. Bidla a studenta S. Neumanna ml., pozdějšího herce). Ani v jednom případě nepřijal odměnu za práci či cestovní výdaje do Berlína k odsouzenci na smrt. „Byl advokátem chudých a vlastencem. Byl tak nezištný, že se po vydání zákona 255/1946 Sb. nepřihlásil k peněžitému zvýhodnění účastníků odboje. Musela tak učinit po jeho smrti jeho žena Libuše, když se s rodinou dostala do finanční tísně.14) Vysvobodil z transportu malou židovskou dívku Giselu na základě soudního řízení, jež po fingované tajné domluvě uznalo její nemanželský původ, a tedy její „árijství“. Ing. arch Ladislav Machoň, člen ČNR15)o něm napsal: „V době příprav povstání (rozuměj Pražského-pozn. J. K.)... byly velmi cenné zprávy JUDr. K. Reslera o diferenciaci členů protektorátní vlády a jejich plánech...Zpráva o cestě vládních a hospodářských činitelů k Eisenhowerově armádě mohla tak být včas oznámena zahraničnímu odboji.“16)

Po osvobození působil K. Resler jako obhájce ve významných trestních věcech před Národním soudem a před Mimořádným lidovým soudem. Jako obhájce ex offo hájil činitele okupační správy či protektorátu (býv. gen. I. Bláhu, R. Bienerta, J. Stříbrného, J. Havelku, JUDr. J. Kaprase). Advokátní komora v Praze (president Klouda) mu na přímý příkaz ministra spravedlnosti P. Drtiny uložila 16. března 1946 obhajobu K. H. Franka, týden před začátkem procesu.17) Obhajobě se bránil, ale nebylo vyhnutí. S Frankem se poprvé setkal v pankrácké cele 19. března 1946. Strávil s ním pak celkově 44 pracovní dny (přes přípravu procesu, soudní řízení až po čekání na popravu). Svou obhajobu začal dr. Resler historickým exkursem o vývoji novodobého válečného práva od vydání Grotiova spisu „De iure belli et pacis“ až po charakteristiku hitlerovského běsnění, které přirovnal on-specialista na čarodějnické procesy 17. století - k „Hexenwahn“, t.j. k čarodějnickému davovému šílenství. Dále řekl: „Nacismus nebyl však jen chorobou několika vůdčích osob, byla to choroba celého národa, nákaza jeho nejširších lidových vrstev. Tuto chorobu německého národa nelze vyléčit tím, že vítězné národy odsoudí k smrti a popraví několik vůdčích osobností z říšské vlády, vrchního velitelství branné moci a generálního štábu, že statisíce příslušníků NSDAP, SS, SD a gestapa odsoudí do doživotního žaláře a ke ztrátě majetku. Nepůjde-li léčení hloub, zůstane nacismus navždy zakořeněn v duši německého národa. I když se to zdá nemožné, je třeba se pokusit o to, aby Němci pochopili, co to byl nacismus a aby si uvědomili hrůzný dosah jeho zločinů.“18) Navrhl, aby Frank byl pro zbytek života trvale uzavřen v ústavu pro choromyslné. Řekl: „Kdybyste dnes vyslovili, že vzdělaný člověk mohl se dopustit tak příšerných činů, nad nimiž přestala bít srdce občanů všech dílů světa, a že tak učinil bez zakalení rozumu, odsoudili byste tím zároveň celou lidskou vzdělanost, která by se pak jevila soumrakem lidstva, jeho osudným prokletím. Při této myšlence namítá se mně vzpomínka z dětství, když jsem nad „Knihou džunglí“ slavného anglického básníka R. Kiplinga naslouchal doznívání „Zpěvu nepřátelství proti lidem“, zpěvu dítěte, které se nevrátilo k přírodě a těm, z nichž vyšlo a kdo je naučili se bát civilizace. Zde volá svou strašlivou kletbu „a karela, těžká karela vás všechny bude krýti.“19) Po vynesení rozsudku 21. května 1946 si zapsal: „9,25 předseda senátu řekl „vinen“, v 9,32 „odsuzuje se k smrti“. Podrobně vylíčil poslední hodiny Frankova života i akt popravy 22. května 1946 včetně projevů davového šílenství asi 6000 diváků, kata v bílých rukavicích s pomocníky v černých stejnokrojích SS a obrazu „zuřivého reportéra“ E. E. Kische, zaznamenávajícího si pod oběšeným Frankem množství odkapaných slin.20)

Reslerovy osobní zápisky ukazují na odpovědný přístup advokáta ex offo. Přesto mu tento přístup způsobil mnoho potíží po Vítězném únoru 1948. Na poznámku svého přítele básníka P. Bezruče: „Myslím, že jste ustoupil z jeviště, vzav odplatu svou za hájení povinné“ napsal: „Obhajoba K. H. Franka jim nakonec nevadila, ale zato obhajoba jakéhosi bramborářského odborníka z Českomoravské vysočiny. Snažili se mně způsobit protivenství, ale procházím všemi úskalími s úsměvem.“21) V roce 1947 žaloval pro pomluvu redaktory „Rudého práva“ O. Švestku a V. Dolejšího, což se mu vrátilo po únoru 1948. Komora mu zastavila činnost na půl roku, koncem r. 1948 se vzdal advokacie sám. Stal se tak doslova nejen „poslední obětí K. H. Franka“, jak trefně nazval malíř O. Sekora svou kresbu z procesu s Frankem, ale i obětí nového totalitního režimu. Dospěl ke krajnímu nervovému vyčerpání. Jen o vlas unikl, skryt v půjčeném bytě, odvlečen do Tábora nucených prací jako „živel práce se štítící.“ V 50. letech si vlastní rukou pořídil překlad knihy A. Koestlera „Zatmění slunce“ o stalinských procesech 30. let. Když skončil s advokátní praxí, stal se členem Spolku českých bibliofilů a Literárně-vědní společnosti při ČSAV. Od roku 1944 byl již členem Syndikátu českých spisovatelů. „Na volné noze“ publikoval celou řadu statí o české literatuře 90. let XIX. století a začátku století našeho. Jeho zájem zahrnoval Omladinu, počátky českého anarchismu (F. Gellnera, S. K. Neumanna, F. Šrámka), ale i Kamilu Neumannovou a J. Floriana, tiskaře K. Dyrynka atd. Překládal Poeova „Havrana“ i verše R. M. Rilka, dopisoval si i s pardubickým tiskařem Vlastimilem Vokolkem, který mi o něm vyprávěl v 70. letech. Redigoval biblifilské časopisy. Ovládal plynně několik jazyků (latinu, řečtinu, němčinu, italštinu, francouzštinu, angličtinu, srbochorvatštinu). Jeho vlastní knihovna obsahovala 5 oddílů: a) všeobecnou knihovnu, b) knihovnu magickou a o pověrách (např. 23 různých vydání středověkého „Kladiva na čarodějnice), c) literaturu českého podzimu 1938, d) anarchistický archiv, e) erotika a kuriozity. Roku 1951 uspořádal pro Ústředí advokátních poraden rozsáhlou právnickou knihovnu, roku 1960 byl pověřen, aby pro Knihovnu Národního muzea v Praze odborně zpracoval svozy ze zámeckých knihoven. Pracoval na tom na zámku v Hořovicích, pak na hradě Křivoklát. Stále častěji mu bylo zdravotně hůře... Zemřel 11. července 1961 v chudobě a polozapomenut. Pobíral 30 Kčs „vojenského důchodu“, jeho vdova pak 197 Kčs důchodu. Král českých bibliofilů v závěru svého života napsal: „Odklízím pavučiny, utírám prach, urovnávám oslí uši, otírám plíseň, vlepuji vytržené listy, rozřezávám vstupní archy...“ A v závěti potom: „Zanechávám tu matku (rozuměj vdovu - pozn. J.K.) a nemocného syna bez prostředků. Kdyby nosila mé knihy po taškách do antikvariátu, je to její věc.“22) Naštěstí se našly instituce, které převzaly celé velké části Reslerovy knihovny a pozůstalosti...

Poznámky:

1) Ve své studii vycházím ze 14 stránkového životopisu K. Reslera z pera jeho dcery (strojopis), z vlastního životopisu K. Reslera pro firmu ORBIS z r. 1948 (strojopis), z článku P. Kosatíka „Kat a jeho advokát“ (MF Dnes 10. 3. 1994) a T. Pasáka „Bouřlivák K. Resler“ (Lidové noviny 30. 4. 1994) a z fondu VČM Pardubický Slavín II./61.

2) Vzpomínky na Pardubice, napsal K. H., nákladem vlastním, tiskl J. Ach v Mostě 1913 ve prospěch Ústřední matice školské (převzato z Osvěty lidu r. 1911/, 31 s.

3) K. Resler později sepsal materiál: Nasavrky v českém písemnictví.

4) JUDr. Josef Scheiner (1861 - 1932), člen Maffie za první světové války, již tehdy starosta Sokola (až do své smrti r. 1932). R. 1918 byl členem Národního výboru a významně se podílel na přípravách k vytvoření ČSR. V letech 1918-20 byl poslancem revolučního Národního shromáždění za národní demokracii - stranu K. Kramáře.

5) V pozůstalosti K. Reslera se nacházejí zápisky z jejich výletu o letních prázdninách v červenci r. 1922 z Bítovan přes Zaječice, Hrochův Týnec, Čenkovice, Slepotice, Roveň, Ostřetín, Staré Holice, Týniště nad Orlicí, Opočno, Dobrušku, Českou Skalici a Náchod a potom vlakem domů. To vše absolvoval K. Resler se svou snoubenkou pěšky, 3 roky po těžkém zranění, levou nohu v doživotní ortopedické botě na vysokém klínu. V srpnu t.r. putovali z Bítovan přes Starou Říši a Znojmo do Vídně, přes Linec do Salcburku a Innsbrucku, zpět do Lince, odtud parníkem do Vídně a přes Znojmo domů.

6) Prof. Dr. Stanislav Nikolau (nar. 1878 v Humpolci), historik a zeměpisec, který v letech 1905- 1909 vyučoval i v pardubické reálce, autor učebnic zeměpisu, roku 1908 zpracoval „Malý Ottův zeměpisný atlas“. Od října 1932 vedl fašistické hnutí Vlajka.

7) Antonín Resler (1897-1960), také pardubický rodák (viz foto).

8) Rukopis vzpomínek B. Brunnerové na otce, s.4.

9) Údaje o otci pro televizní inscenaci „Ex offo“ (2 s.)

10)    E. Janská vydávala pro svého muže Karla Janského edici bibliofilií „Hyperion“. Kolem Reslerovy kanceláře vznikal široký okruh bibliofilů, nakladatelů, autorů, výtvarníků (J. Seifert, F.Halas, V. Holan, F. Hrubín, J. Hora, H. Jelínek, P. Kotík, E. Frinta, F. Bidlo aj.)

11)    Vlastní životopis K. Reslera pro firmu ORBIS z r. 1948.

12)    MUDr. Bohuslav Vrbenský (1882 - 1944), český lékař, zakladatel anarcho-komunismu v Čechách, od r. 1925 člen KSČ, v letech 1934-39 předseda Svazu přátel SSSR, 1938-39 náměstek pražského primátora. Po krátkém věznění nacisty emigroval do SSSR, kde také zemřel.

13)    Jan Rys- Rozsévač (1901 - 1946), český fašistický politik a novinář, od 28. 4. 1939 v čele Vlajky. Po válce odsouzen k smrti.

14)    T. Pasák: Bouřlivák K. Resler, Lidové noviny 30. 4. 1994.

15)    Ing. arch. Ladislav Machoň (1888-1973), český architekt a urbanista, byl synem profesora pardubické reálky a realizoval v Pardubicích např. budovu nové reálky (dnešní SPŠE) a Pasáže. Byl členem Přípravného revolučního NV a pak od r. 1945 i ČNR. Po roce 1948 byl perzekvován pro styk se svobodnými zednáři. Je pohřben v Pardubicích. Citovaný úryvek z jeho svědectví v životopisu K. Reslera od B. Brunnerové, s.7.

16)    K. Resler vyšetřil v dubnu 1945 na protektorátním ministerstvu vnitra podrobnosti o odletu R. Bienerta a dalších členů vlády do Aischachu. Arch. Machoň zaslal jeho zprávu tajnou vysílačkou vládě v Košicích.

17)    Jeho obhajovací řeč je celá otištěna v nedatované publikaci ministerstva informací „Český národ soudí K. H. Franka“, s. 149 - 164.

18) Cit. publikace, s. 163.

19)    Cit. publikace, s. 164.

20)    P. Kosatík, Kat a jeho advokát, Magazín MF Dnes, 10. 3. 1994. Viz také Ladislav      Tunys: Noc před popravou, J + V, Praha 1995.

21)    T. Pasák, Bouřlivák K. Resler, Lidové noviny 30. 4. 1994.

22)      Životopis otce od B. Brunnerové, s. 14.