Těžké začátky F. K. Rosůlka při vydávání monografie P-H-P

„Když před Východočeskou výstavou v roce 1903 agitační výbor pardubického učitelstva rokoval o vydání důkladné monografie Pardubicka, projeveno bylo přání, aby ke spolupráci na jmenovaném díle byly přizváni někteří literáti z kruhů mimoučitelských, aby jejich autoritou cena díla stoupla, vedoucí textu učitel František Karel Rosůlek uvolil se hned pokusiti se o získání vynikajících spolupracovníků, zvláště pro první sešit, jenž měl získati náladu a přízeň obecenstva. Aby literární česká historie měla zachovaný na památku obraz, jak těžko se získávali příznivci a pomocníci literárnímu dílu na počátku 20. století, napsal jsem tuto vzpomínku. Jednalo se mně především o úvodní báseň, aneb úvodní článek 1. sešitu, a poukazováno mi tehdy na domácí plodné literáty: Jahna, Quise, Štolbu, Fialku. Jak jsem při své koledě pochodil, poví následující řádky.

Nejprve jsem zajel k dr. Ladislavu Quisovi3 do Přelouče, jemuž jsem přednesl žádost agitačního výboru a prosil za spoluúčast. Ačkoliv vlídnost a uznání pro potřebu místopisného díla mě potěšila, zklamaly mě pak vytáčky páně doktorovy. Řekl, že nerad dělá herolda a že je velice zaměstnán a že spíše pardubický dr. Štolba by mohl učitelstvu vyhověti. Po opětné prosbě konečně slíbil, že pro dílo napíše některé rady a upozornění a pošle vše redakci k použití. Tak skončilo moje první ucházení se pro práci celému pardubickému kraji potřebnou a s některými radami, o nichž jsem psal v „Zlaté Praze“ v článku „U dr. Quise“, odebral jsem se z Přelouče s pouhým slibem domů.

Nezdar na prvním místě mě nezastrašil a brzy odebral jsem se do Smilovy ulice k vousatému humoristovi druhému, panu dr. Štolbovi4. Když jsem tomuto přednesl své přání, a poukázal lichotivě na jeho oblibu v Pardubicích, i podotkl, že pan dr. Quis doporučoval mně jeho dobrotu a ochotu, řekl s úsměvem náš dramatik: „Tak on Vás kujón poslal na mě? On času nemá a pomoci nemůže, ale já také opravdu času nemám na nějaké nové práce, já mám jen ten svůj tyátr a svou kancelář a ty mě plně zaměstnávají.“ Když pak jsem jej žádal o nějaký článek později, slíbil napsati poetické vylíčení Kunětické hory, ale, bohužel, nedostal jsem ničeho. A tak skončila druhá moje audience u zasloužilého literáta. Poznával jsem, že všecka redakční tíže spočine jen na mých bedrech.

K třetímu, hluboce učenému, vlasteneckému literátu, řediteli Jiljí Vratislavovi Jahnovi5, obrátil jsem se o báseň písemně. A tu musím doznati, že Jahn ve svém vlídném dopise mně pomoc slíbil slovy: „Chci Vám býti po vůli“, ale školní povinnosti jej zdržely od práce pro cizí věc6 a tak první číslo monografie vyšlo bez básně. Čtenář výše uvedených vzpomínek zajisté již má obrázek o strastech redaktorových a opravdu ponižujících prosbách za cizí zájmy.

Pisatel nelitoval cest, ani trpkého odmítání a v nejbližší neděli nastoupil pouť ke čtvrtému učenému, velezasloužilému radovi Jindřichovi Fialkovi7 v státní průmyslové škole na Novém městě v Pardubicích. Bylo před polednem, když zastal jsem ve škole prof. J. Stejskala v kabinetě a v ředitelně pana radu arch. Fialku, který měl právě před chvíli nějaké nemilé setkání s profesorem svého sboru. Prof. Stejskal mi sdělil, že dnes u pana rady asi nepochodím; než nedal jsem se odvrátiti a vstoupil jsem se svou prosbou před pana radu. Vyslechnuv mě, odmítl napsati svůj životopis a dodání fotografie pro reprodukci v díle. „Já vím, že někteří páni by se dali často fotografovat ve zlatém rámečku, ale já chci zůstati jako dosud jen tou skromnou fialkou.“ Když pak jsem řekl, že nikdo nemůže podati o průmyslové škole bezpečnější zprávy, řekl pan rada na to: „To je pravda, poněvadž já tu vím o každém hřebíku.“ Po slibu, že pan rada dodá o škole i sobě žádané zprávy, opustil jsem spokojen ředitelnu průmyslové školy. Venku po chvíli přistoupil ke mně prof. Stejskal, jenž mi sdělil, že pan rada Fialka mu řekl: „Vidíte, pane kolego, dnes bych byl neobědval, ale ten pan učitel mě tak rozebral, že jsem ranní nepříjemnost zapomněl.“ Pan rada Fialka plně vyhověl našemu přání, jak viděti jest v monografii.

Tak skončily mé redakční cesty v roce 1902 a 1903 a dnes rád na ně vzpomínám, kdy čtyři „učení“ jsou dávno na věčnosti“.

Poznámky:

1) František Karel Rosůlek, nar. 20. 1. 1859 v Pardubicích, zemř. 28. 12. 1940 v Pardubicích

2) Třídílná monografie vycházela v sešitovém vydání v letech 1903-1926.

3) JUDr. Ladislav Quis (1846 - 1913), právník, spisovatel, básník, překladatel a redaktor, v letech 1884-1904 advokát v Přelouči.

4) JUDr. Josef Štolba (1846-1930), cestovatel, spisovatel a dramatik, v letech 1890-1911 notář v Pardubicích ve Smilově ulici čp. 307. Měl značnou zásluhu na vybudování pardubického Městského divadla, otevřeného 11.-12.12. 1909.

5) PhDr. Jiljí Vratislav Jahn (1838 - 1902), pardubický rodák, chemik, v období 1864-94 ředitel pardubické vyšší reálky, říšský poslanec, básník družiny Nerudovy. Na odpočinku žil v Praze, kde zemřel. Pochován je v Pardubicích.

6) Důvod byl jiný, dr. Jahn v roce 1902 zemřel.

7) Ing. Jindřich Fialka (1855-1920), vládní rada, architekt a stavitel v Praze, v letech 1899-1913 první ředitel průmyslové školy v Pardubicích, jejíž budovu jako architekt navrhl (budova na Legionářském nám. dnes slouží Univerzitě Pardubice). Navrhl divadla ve Slaném, v Hradci Králové a v Pardubicích (tu ale návrh neuspěl).