Z mé kroniky, část 8.

V té době bylo mnoho tuláků a žebráků. Trestní zákoník obsahoval též paragrafy proti tuláctví a žebrotě. Lidé tohoto druhu byli drženi v donucovací pracovně a tři roky vychováváni k poctivé práci. Často procházela po polních cestách okolím pracovny tlupa pěti nebo šesti káranců, které provázel dozorce se zbraní v ruce. Pamatuji se dobře, že každý rok v letní době byla vypuštěna voda z Haldy a četa káranců ve vysokých botách procházela korytem od Jandíkova mlýna až k řece Loučné a čistila koryto říčky. Tenkrát byly Polabiny skutečně krásné a řeka Halda svítila svou čistotou. Pak následovala doba, že byla tato krása jen vzpomínkou a Polabiny se staly sběrem odpadků.

Pan Eduard Kváč ve svých chlapeckých letech navštěvoval v neděli pracovnu, kde se konala divadelní představení. Tehdy byly v pracovně drženi jen muži, a tak káranci hráli i ženské role. Přestrojeni za ženy, mluvili vysokým hlasem, což dodávalo představení hodně humoru. Protože se hrálo zdarma, bylo diváků vždy plno. Také mi vyprávěl pan Kváč různé příhody, které se v pracovně staly.

Jednou měl ředitel pracovny nějaké jednání mimo město a vracel se v kočáře do pracovny. Vezl ho jeho kočí, Koláčný. Byl tenkrát parný den a obloha se temnila mraky. Bouře spojená s vichřicí je přepadla nedaleko města a tu si myslel kočí, že to již úspěšně dojede. Švihal do koní, kteří doslova letěli. Kolem kočáru padaly ve vichru stromy. Koně vběhli cestou do prostoru, kde ležel sloup elektrického vedení. Koně vběhli do drátů, padli mrtvi na zem, ale řediteli ani kočímu se nic nestalo.

Mezi dozorci byli různí lidé, různých povah i schopností. Každý dozorce musel podniknout zkoušku ze střelby a jeden z nich byl při střílení do terče tak neschopný, že dostal od druhých dozorců jméno Old Shaterhand. Jednoho dne mu byla přidělena tlupa káranců, kteří měli pracovat na poli. Byli nedaleko Pardubic a tu najednou dozorce viděl, že jeden káranec je daleko od druhých a že utíká k lesu. Aniž by mířil, střelil po něm a velmi ho udivilo, že káranec klesl k zemi. Byl trefen do nohy. Protože trefit na takovou dálku bylo umění hodné jen Shaterhanda, byl nad tím u všech velký údiv. Od té doby mu tak přestali říkat, ačkoliv by si to právě nyní zasloužil.

Jeden dozorce měl k svému jménu ještě přidáno slovo „Prorok“. Snad to byl dobrý psycholog, každého z trestanců hned správně odhadl. Jen o jednom káranci mu to nevycházelo. Káranec byl poslušný, dělal poctivě práci a všichni říkali pohrdavě, že si to Prorok vymýšlí, aby se vytahoval. Stále říkal „Tomuhle nevěřím ani jeden pohled“. Jednoho dne řekl dvěma kolegům dozorcům: „Dnes v noci buďte se mnou, ten váš hodný káranec chce utéci, ale my ho chytíme.“ Oba dozorci byli zvědavi, co bude následovat a zda se opět nevytahuje nad druhé. V noci sledovali okno ve 3. patře, za kterým spal káranec. Najednou bylo vidět něco bílého, pak se spouštěl shora z prostěradla udělaný provaz. Dívali se skryti a když se ho trestanec chytil a spustil se dolů, byl překvapen, když se dotkl země, že stojí mezi třemi dozorci. Jeho obličej byl tak užaslý, že to prý bylo jako scéna z veselohry.

Jeden káranec měl zase smůlu, útěk se mu povedl, ale utéci nemohl. Káranci byli v třípatrové budově s mřížemi na oknech. Budovu obklopovala zeď vnitřní a pak ještě celý areál obklopovala zeď vnější. Z tohoto popisu je jasné, že utéci bylo umění. Jeden káranec to vše zdolal, přelezl vnitřní zeď a teď již zbývalo přelézt zeď vnější a kynula mu volnost a svoboda. Skrýval se ve stínech a konečně se ocitl u té zdi. Když vylezl na zeď a tam se posadil, díval se do příkopu v Husově ulici. Čekal, až nikdo ulicí nepůjde, pozoroval i osvětlený dvůr, sám skryt ve stínu na zdi. Odhadl vzdálenost skoku - nepatrná a již skočil. Při doskoku zjistil, že mu něco ruplo v noze a nemohl se na tu nohu postavit. Nyní místo na zdi seděl v příkopě a čekal, až někdo půjde uicí, aby mu přivedl pomoc. A potom ho odvážela sanitka místo do volného a vytouženého života do nemocnice.

Bylo těch případů z pracovny, co mi vyprávěl pan Kváč, mnohem více, ale všechny jsem již během své činnosti pro KPP, t.j. během dvaceti let, vyprávěla. A tak jsem z kroniky vybrala jen ty, o kterých jsem ještě nepsala.