Třásničky vzpomínek na Pardubice

Ponechal mi úplnou volnost námětu. Večeřel jsem toho večera v malé vinárně, a uvažoval jsem o tom. Při tom se mně vynořila v mysli tříšť představ, které se pojily k Pardubicům. Zdařilo se mně je zaznamenat na účtenku, ležící na stole, dříve než opět zmizely v podvědomí. Vznikla z toho směs, jíž patří název „Třásničky vzpomínek na Pardubice“, zajímavá snad jen tím, co se vynoří v mysli při vzpomínce na rodné město člověku, který v něm žil v raném dětském věku, pak je opustil, vracel se znovu alespoň k občanskému pobytu, a nakonec již jen projížděl.

Odstěhoval jsem se šestiletý v létě roku 1901. Opouštěl jsem rodné město nerad a nikdy jsem nepřestal cítit pouto, jež mne k němu vázalo, dětské vzpomínky. Jak chudobným se mi zdálo mé nové přechodné sídlo, Nový Bydžov, hnědá Cidlina, stulíky, louky, vrboví...

Uvažoval jsem o tom, je-li námět vhodný pro sjezd knihomilů a sběratelů.

Zodpověděl jsem si otázku kladně.

Mé dětské vzpomínky poví milým hostům Pardubic o městě, které navštívili, události, podrobnosti a drobnosti, které mně uvázly v mysli, protože se pojily k Pardubicům, poví snad i mým rodákům i jiným pardubským příslušníkům něco málo, co sami nevědí.

Předpokládám, že znáte „Vzpomínky na Pardubice“, které napsal Karel Ferdinand Hovorka, a uveřejnil i jako knížku (vydala „Osvěta lidu“, roku 1911) Knihu vytiskl Julius Ach v Mostě r. 1913.

Hovorka studoval v Pardubicích v sedmdesátých letech minulého století, stal se učitelem v kterémsi městě na severu Čech a po desítkách let navštívil město svého mládí. Hluboce dojat chodí po cestách svého mládí, vzpomíná na tváře, které tehdy dávaly ráz pardubským ulicím a studentskému životu.

Byl to spolužák mého otce, v otcově pozůstalosti jsem našel knížku malého rozsahu, ale napsanou s vroucím citem, plnou stesku po tom, co už dávno minulo a co se nenavrátí.

Od jeho doby uplynulo třicet let do doby, kdy jsem sám jako dítě vstupoval v Pardubicích do života. Když jsem knížku četl, cítil jsem, že přes odstup lidského věku žilo v Pardubicích mnoho z ducha oněch sedmdesátých let a že byla souvislost mezi oběma pokoleními.

A po tomto povšechném úvodu jednotlivé třásničky:

V mých nejrannějších vzpomínkách jsou Pardubice městem zelených vod, zelených olšin a zelených lučin. Tehdy, když jsem zde chodil dětskými kroky, měly Pardubice ještě mnoho z rázu vodního hradu, založeného záměrně uprostřed spleti přírodních vod a bažin, doplněné k ještě větší bezpečnosti umělými stokami, příkopy a strouhami.

Pravoúhlý kout, který tvoří soutok bystré Chrudimky s Labem, které zvážnělo, zpyšnělo a zlenivělo po sestupu do zlatého pruhu české země, tento kout byl na jižní a západní straně uzavřen druhým ramenem Chrudimky, které od jejího hlavního toku běžícího k severu odbočovalo směrem na západ, ku Praze, a tam, kde dnes stojí městské divadlo, zahýbalo v pravém úhlu k severu a tvořilo tak vodní příkop před městskými hradbami na jih proti Chrudimi a na západ proti Přelouči. Toto rameno podtékalo most, jímž vedla cesta ze Zeleného předměstí k Zelené bráně, teklo středem plochy, která tvoří nynější náměstí mezi Zelenou branou a Grandhotelem a vtékalo do Pernštejnské městské stoky, která odbočovala od Chrudimky u severní části města, tekla rovnoběžně s Labem, a protékala severní část města.

Ale tím nebylo vodstvo starých Pardubic vyčerpáno. Všude v ulicích, kudy šel, viděl chodec strouhy, jimiž bylo město doslovně protkáno, jimiž tekla zelená voda, někde líně, takže bylo tok vůbec těžko postřehnout, jinde, kde se její koryto svažovalo, rychlým spádem a rychlým tokem, byla však i místa, kde se z vyšších poloh vrhala k hlavním tokům prudce a se silou, která děsila malé dítě.

Tak mezi reálkou a Olšinkami tekla strouha, jíž se voda řítila se zuřivostí, víříc bezpočet odstínů zeleně od žlutozelené po brčálovou, směrem ke Chrudimce a končila tu rourou, z níž vyrážel sloup vody, který se tu lámal velkým obloukem a vrhal k řece s takovou zběsilostí a s takovým hlukem, že malému diváku po chvíli působil závrať.

A jak byly zelené vody, tak byly zelené i olšiny na jihu a lučiny na západě města, na jihu byly Olšiny, na západě Zelené předměstí, jehož jméno tyto mé úvahy potvrzuje.

A v mých představách je i Zelená brána odleskem zelenosti vod, olšin a lučin, jimž kraluje víc než měděnka, která pokryla její báň. Barvu měly pro mne Pardubice jen jedinou, zato poskytovaly velkou rozmanitost čichových vjemů.

V průchodu u Zelené brány byl to silný pach vosku a svěc, v krátké uličce od brány k náměstí vábivá vůně perníku, v Pernštejnské ulici pach řeznických krámků, u děkanství a u Valchy lehký závan rybiny a rostlinného rozkladu, v končině u nádraží zápach petroleje a v prašných odlehlých uličkách mezi ploty skladišť na obvodu města dusivý pach téru, jímž byly napuštěny.

Z pozůstalosti JUDr. K. Reslera

Poznámky:

1)       Karel Hovorka (nar. 1867 v Cholticích) byl ředitelem měšťanské školy v Souši u Mostu. Jeho „Vzpomínky na Pardubice“ (1913) a „Jak bývalo v Pardubicích“ (1938) otiskneme brzy znovu v našem časopise.