Vzpomínky, poznámky

Na přídeští jedné ze tří pardubických smolných knih byl nalepen list karet, nerozřezaných, z roku 1565. Povšiml si jich Vrťátko a získal pro Národní muzeum v Praze. Je o nich značné písemnictví: článek Fr. Beneše v Památkách. Listech pro archeologii roku 1872; Fr. Blažeje ve Světozoru roku 1873, uvádí je Zíbrt ve své knize „Z her a zábav staročeských“ z roku 1877 a Ivan Honl v knize „Z minulosti karetní hry v Čechách“ z roku 1947.

Zdeněk Bičík uvedl též pět článků, které čerpaly z pardubických smolných knih, tedy poměrně značný počet. Nedopátral se článku Jarmila Krecara „Lotryně Důra“ z druhé smolné knihy, uložené v Národním muzeu v Praze, uveřejněného v knize „Quodlibet z let letoucích“, již vydal Jarmil Krecar jako soukromý tisk roku 1939.

Praví, že kniha obsahuje téměř 100 zápisů a v žádném však nezaznamenal písař tak tragický román, jakým byl případ „lotryně Důry“. Kouzelně krásná Dornička, dcera pastýře v Kopidlně, vyspěvší do svých devatenácti let v lotryni, která na mučidlech doznala své zločiny, k cejchu cizoložství i se svým milencem odsouzená podmíne_čně k trestu smrti, ale pro čarodějstvo na smrt bezpodmínečně a roku 1588 za živa zahrabána.

Zdeněk Bičík uvádí, že podle stavu bádání do uveřejnění stati pardubické smolné knihy ve třech knihách a dvou zlomcích dochovaly se „v největším rozsahu v Čechách“. Jde tedy o znamenitost, která má velký význam pro vědecké bádání. Právem vyslovuje Bičík přání, aby se smolná kniha z Národního muzea vrátila tam, kam patří - na pardubický zámek, aby celek tří smolných knih a dvou zlomků vytvořil úplný základ pro vědeckou práci.

Stať vypočítává smolné knihy, které již vyšly tiskem: jsou to knihy měst Rokycany, Rakovník, Tábor, Dobruška, Bystré u Poličky, Milevsko, kromě nich vyšla i Rožmberská kniha.

Nevyšly však dosud nejznamenitější z nich, pardubské smolné knihy. Jsou roztrženy, zčásti v Pardubicích, zčásti v Praze, roztrácejí se, jak svědčí Bičíkovo zjištění, že se z druhého zlomku ztratil zápis o výslechu Jana ze Solnice, který uveřejnil časopis Pernštýn v VIII. ročníku. Bylo by tedy významným činem, kdyby slavné a veliké město Pardubice vydalo své smolné knihy, když je mají vydané i malá města a městečka. Je pravda, že dnes má město důležitější úkoly, ale bylo by záslužné, kdyby připravovalo vydání knih, aby mohly vyjít, jakmile nadejde možnost.

Jsme u soudních zápisů, u útrpného práva a mučidel, hned vedle toho je kat. V Praze byl občan, právník, který - když za německého obsazení musil opatřovat křestní listy předků zahořel pro rodopis a počal studovat dějiny svého rodu.

Když vyčerpal matriky, zkoumal smolné knihy, z nichž doložil, že jeden jeho předek byl oběšen pro krádež rybic.

Pro nás je však zajímavý poslední listinný doklad, k němuž došel. Nejstarší jeho předek, doložený výpisem z matriky křestním listem svého syna, byl pardubský kat.

Tento občan se mně ve sdílné chvilce svěřil s výsledkem svých výzkumů, ale když jsem ho ze zájmu o pardubické dějiny požádal, aby mně dovolil opsat zmíněný křestní list, ochladl a měl jsem pocit, že litoval své sdílnosti.

Při smolných knihách zmínili jsme karty s jejich přídeští, karty z roku 1565. Zdá se, že zájem o karty v Pardubicích ani po stoletích neutuchl.

Zajímal jsem se o dějiny Klicperových „Pravidel o bulce“ asi z roku 1820, která vydal S. Pospíšil v Chrudimi. V Náprstkově muzeu v Praze jsem našel v seznamu knih druhé vydání, které vyšlo v Hradci Králové roku 1822. Vyžádal jsem si je, a ejhle, přinesli mně se značkou této knihy jiné vydání - které vytiskl a vydal Fr. Hoblík v Pardubicích.

Nevěrný muzejní úředník zpronevěřil vzácné druhé vydání a podvrhl za ně daleko pozdější vydání, které je však zajímavé pro nás z místních důvodů. Je to knížka malého rozměru s pěknou Klicperovou podobiznou.

Jiný zajímavý pardubský tisk je „Babinský, der Räuberhauptmann in den tschechischen Wäldern“, který vydal Wenzel Pospišil. Pardubitz 1907, netiskl jej však v Hoblíkově knihtiskárně, dal jej do tisku u Jana Spurného v Praze.

Sotva se dozvíme, jaký podnět měl český vydavatel vydat německou povídku pro lid v ryze českém městě. Byla jistě většinou na vývoz.

Karty připomínají mně jinou hru a den, kdy jsem se poprvé v životě oddal hazardní hře. O Velkonocích bylo živo pod valy pardubického zámku, shromažďovali se tu chlapci ke hře krejcarem do vajíčka.

Hoch, který měl vajíčko, položil je do trávy, odměřil předepsaný počet kroků a položil tam kamének. Druhý hráč vrhal od této mety na vajíčko krejcar - minul-li je, ztratil jej, zasáhl-li vajíčko, bylo jeho.

Když se mi zdálo, že jsem věkem šesti let dospěl tak zralého věku, abych se zúčastnil tohoto mužného mejdanu, loudil jsem na matce vajíčko, doufaje, že si jím založím lepší budoucnost. Matka se zdráhala, bylo jí líto vajíčka, které tenkrát stálo dva nebo tři krejcary, do tohoto hazardního podniku; otec čelil mým nárokům výkladem o znehodnocení vajíčka špinavým penízem. Nakonec jsem vajíčko na matce vyloudil. Ztratil jsem je pod zámeckými valy na první hod neznámého vytáhlého výrostka a tak se rozplynul můj sen o šťastné budoucnosti, kterou jsem chtěl velkonočním vajíčkem přivolat do nejbližší doby.

Můj bratr, dnes profesor pražské konservatoře, rovněž pardubický rodák, koupil kdysi dávno před první světovou válkou u kteréhosi pražského vetešníka těžký stříbrný prsten, široký silný stříbrný váleček a na něm lidskou lebku. Nikoli tedy prsten známého druhu, ze stříbrného plechu.

V prvním okamžiku každého napadne, že to je boxovací prsten, způsobilý ostatně úderem na spánek prorazit lebku a způsobit smrt. Jenom je nápadné, že prstenový kruh je velmi malý, nedal by se navléknout na prostřední prst, kde by ho bylo k útoku třeba, muž s většíma rukama nedostal by jej ani na malík, kde se k útoku nehodí.

Složitou výměnou jsem získal tento prsten od bratra. Zanedlouho jsem se seznámil ve společnosti s mladou ženou z Pardubic a když se rozhovor přítomných paní stočil na prsteny, zmínil jsem se o něm.

Pardubická paní projevila o prsten velký zájem; měl jsem jej s sebou v kapse u vesty a když jsem jí jej podal, úsilně se domáhala, abych jí jej prodal, že je pro ni velmi důležitý. Nepodlehl jsem jejím svodům a když jsem se naléhavě dotazoval, odkud takový zájem, a když jsem to napolo uhodl, přiznala, že je to odznak tajné společnosti, která se na Pardubicku až do té doby udržela.

Nic bližšího nechtěla prozradit, a ani jinak jsem se ničeho bližšího nedopátral. Vím, že v XVIII. stol. byla na Pardubicku náboženská společnost Adamitů. Snad to byla tato společnost, která skrytě přežila tehdejší pronásledování, snad to byla skupinka, která odvozovala svůj původ od novokřtěnců či Hugenotů, snad i ještě jiného směru a mladá, krásná paní byla jednou z jejích posledních kněžek.

V padesátých letech XIX. století žil znamenitý houslař Kulík, dnes vysoko ceněný, který však tehdy vykonával své řemeslo jako trhovec. Stejně jako skutečtí ševci objížděl výroční trhy, poutě a posvícení, budoval na náměstích městeček a měst svůj stan, v němž místo párů bot zavěšoval za krky své housle, tehdy, jak je z toho vidět - běžné zboží, které tu za velkého smlouvání prodával.

Dnes po sto letech cení houslaři i hudebníci Kulíkovy housle, violy a kytary a zejména cella velmi vysoko. Pro Pardubice je zajímavé, že tu až do konce třicátých let byl úplný kvartet Kulíkových nástrojů, dvoje housle, viola i cello. Bylo to v Chotašově rodině v malém domku na náměstíčku na Bílém předměstí, které před desetiletími slýchalo dobrou hudbu.

Jedny housle, které znalci uznali za Kulíkovky, měly nálepku se jménem vynikajícího italského houslaře. Chotašové vymřeli a Kulíkovský kvartet, který můžeme právem počítat k pardubickým znamenitostem, se rozprchl. Účastnil jsem se tehdy, ještě jako právní zástupce projednání pozůstalosti, z níž připadlo mému příteli cello, které jsem tehdy měl dopravit do Prahy. Vzpomínám, jak jsem je nesl sám pod paží po Zeleném předměstí, s jakou úctou je přijímali železničáři k dopravě, když jsem je pojistil na K 15 000,-.

Touha pražského houslaře, aby získal zaručeně pravé Kulíkovky, šla tak daleko, že je vylákal na notáři. Vrátil je po pohrůžce trestním oznámením.

O cello byl v Praze velký zájem. První houslař za ně nabídl 6 až 10 tisíc a poznamenal hned, že by dal i víc. Nakonec zaplatil za ně vynikající sběratel hudebních nástrojů asi 27 000,- .

Jedny Kulíkovky zůstaly v Pardubicích. Kulík dojížděl nepochybně i na pardubické trhy.

Podívejte se, nevisí-li někde v zastrčené skříni, někde ve výklenku nebo na půdě zaprášený nástroj - housle nebo cello, v němž pod levým „efem“ uvidíte bílý lísteček s tištěným jménem Kulíkovým a s vybledlým vpiskem roku, psaným hnědým duběnkovým inkoustem. Našli byste v nich desetitisícovou hodnotu, ale nadto objevili byste poklad krásného zvuku.

Jan Václav Rosůlek ve svém románě „Černožlutý mumraj“ ve vojenské nemocnici o hladu místo večeře uvažuje o zdrobnělinách podstatných jmen: Porovnává italské a české slovo pro knihu.

V italštině našel sedm výrazů, česky:

I. libro kniha

II. libretto knížka

III. librettino knížečka

IV. libriccino kníženečka

V. libruccio ?

VI. libretuccio ?

VII. libricciuolo ?

Měl tehdy jistě velký hlad, když mu natolik selhávalo myšlení:

Máme množství dalších výrazů;

V. knížtička

VI. knížtinka

VII. kníženka

VIII. knížinka

IX. knížtinečka

X. knížinečka

XI. knížňátko

XII. knižňátečko

Možná, ba je to velmi pravděpodobné, že některé z těchto zdrobnělinek uznáte za nevhodné, nedůstojné, ba necudné - jako např. knižňátko, ztvořené zcela nepochybně podle vzoru nočňátko, ale je jisto, že s knihou se musí mazlit především knihomolové a že se páni spisovatelé mají zeptat nás, když sami nevědí.

V témž románě našel jsem román o dvou řádcích, který mne dojal, protože jsem znal jeho smutnou hrdinku.

Rosůlek líčí s bolestným rozhořčením a bolestným pohoršením a se značnou dávkou naturalismu život pardubických mladých žen za první světové války.

A mezi drastickými případy, které uvádí, jsou ony dvě řádky: „Střelí se hezké děvče z vážené rodiny. Těhotná. Zanechá list, líčící orgie u keťasa Branka Horvačiče...“

Rozpomněl jsem se na úsměvné snědé děvčátko palčivých černých očí, s nímž jsem se dvakrát třikrát setkal v rodině svého strýce, kam docházela jako školačka k mé sestřence, své spolužačce. Tehdy nebylo jí lze z očí vyčísti její budoucí krutý osud.

Politicky neměly Pardubice v nové době zvlášť rušný život. Z nejmladších svých let vzpomínám na slova, jimž jsem sotva rozuměl: „Omladina“, „tábor na Kuňce“, „Luccheni“, „Meyerling“, „Hilsner a Anežka Hrůzová“. Voskovou Luccheniho podobu v životní velikosti jsem viděl v panoramatu, které stálo těsně u Chrudimky kdesi tam, kde je dnes divadlo.

Slýchal jsem zpívat ostře proti Židům zahrocené písně, „Žid visí na Lysý“, „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku“, „Itzik Bunzl“, atd., které zpívali sršatí pardubičtí kluci, ale i vážení měšťané a občané, jak jsem šestiletý slyšel v hostinci u Pechaňů ve Smilově ulici.

Tam také táhl v předvečer výročí Husova upálení roku 1900 lampionový průvod, jehož jsem se zúčastnil a který zle pocuchal katolickou náboženskou výchovu, v níž mne hodlal vésti můj otec. Byla to první zlá starost, kterou jsem mu způsobil, žel že ani zdaleka nebyla poslední.

Ve dvacátých či třicátých letech pobavily Pardubice českou veřejnost příběhem obecních voleb, při nichž výstřední kandidát dostal tolik hlasů, že si musil přijmenovat několik občanů do městského zastupitelstva.

Po mnoha letech jsem vykonal v Pardubicích soukromou návštěvu u spisovatele pana Dr. Krpaty. Myslím, že jsem si k němu nesl jeho knížky, aby mně je podepsal. Hovořili jsme o těchto dílech. Tehdy mně řekl, že napsal hru, dosud netištěnou, s látkou ze starých francouzských dějin, kterou pokládá za svou nejvýznamnější práci.

Zajímal jsem se o námět této hry, ale pan Dr. Krpata mne ohleduplně odbýval, říkal mně, že to neznám; že hra líčí pověrečnost a zlobu mnišstva a kněžstva. Můj zájem tím vzrostl a na další dotaz mávl p. Dr. Krpata rukou a řekl, to je zapadlý tragický příběh kněze v odlehlém městě na francouzském venkově. Zdálo se mně trochu nepředložené, že p. Dr. Krpata předpokládá takový nezájem. Ale šel jsem již ve svých představách určitou cestou, měl jsem své tušení, které jsem také hned vyslovil: „A nebylo to v Loudunu?“ Pan Dr. Krpata se přímo vylekal a tázal se: „Vy to znáte?“

„Tak trochu - a teď je jasné, že jde o případ kněze Urbaina Grandiera“. Jakmile slyšel Dr. Krpata toto jméno, povstal a hlasem velikým volal křestní jméno své manželky - -

Pokračoval jsem: „... a posedlých jeptišek v Loudunu, kterého církevní soud odsoudil a světská moc upálila. V jeho osudu je podrobnost, která činí jeho případ nezapomenutelným.

Když byl již uvázán na kole a kat se chystal zapálit hranici, přikročil k němu mnich a podával mu kříž, aby políbil kovového Krista. Ale Grandier uškubával hlavou, aby se vyhnul políbení sošky. Mnich vykřikoval, že Ďáblův sluha nechce políbit Kristův obraz. Nechtěl, pravda, protože soška, kterou mu mnich podával ke rtům, byla do řeřava rozpálena.“

Zatím přišla paní Krpatová a její manžel jí vzrušeně vykládal, že tu přišel nějaký právní zástupce z Prahy a - světe žasni - zná příběh, který on zpracoval ve hru.

Rozprávěli jsme o věci. Ptal jsem se po pramenech. Pan Dr. Krpata měl dobré prameny, zvlášť kterousi francouzskou knihu ze sedmdesátých let XIX. století.

Byl udiven, když jsem mu řekl, že bych mu byl mohl zapůjčit pět až deset děl o této události, z nich část z druhé poloviny XVII. století, původní prameny, o 200 let starší, a dokonce i překrásnou rytinu, zobrazující Urbaina Grandiera, mladého, pěkného tmavovlasého kněze tlusťoučkých tváří a silného kníru.

Připomínkou oné drásavé podrobnosti z posledních chvil života Urbaina Grandiera končí i Krpatova hra, dobré umělecké dílo, které, žel, dosud nevyšlo tiskem.

Snad by si mohla pardubická skupina knihomolů položit úkol, že vydá tuto knihu. Odhodlá-li se k tomu, jsem ochoten vyhledat onu rytinu, aby jí mohla užít proti vstupnímu listu.

Probral jsem všechna hesla, která jsem si tehdy večer zaznamenal, vzpomínaje na Pardubice a k nimž se pojil děj, hodný zmínky. Jsou mnohá další: „Plácek“, „Karlovina“, „Jezírko za zámkem“, „Jesepy“, „Labská kotlina“, „Zelená dubina“, „Bílá dubina“, „Dragounský pluk“, „Sochorova Bitva u Střezetic“, „Slavnostní vzkříšení s Generaldechargemi dragounské eskadrony“, „koňské závody“, jelení štvanice, let Ing. Kašpara, důstojnické a šlechtické pitky a výstřednosti, jejich protějšek, bitvy dragounů a pěšáků na „Vinici“, donucovací pracovna, 1918 rota cihlářů - polní výzbroj, Čecháček - knihař Liebich, Bydžovský - Otto a Růžička - Traub - Henke - Mittemüller - Pírko - Rosůlek - Frankovka - Tlučhoř - Kerhart a Tachecí - Hoblík - kupec Malý - krejčí Bačina....

Zdar kousku vzdělanosti v starém, slavném městě bílého půlkoně.