PĚTAŠEDESÁT LET OČNÍHO ODDĚLENÍ PARDUBICKÉ NEMOCNICE

Memoáry prvního primáře očního oddělení MUDr. Josefa Svobody od doby, kdy přišel do Pardubic v roce 1926.

Když zemřel r. 1924 můj vzácný šéf prof. Dr. Deyl, nastoupil na jeho místo prof. Dr. Lešer. To byl veliký rozdíl jak v práci, tak v atmosféře. A snad jsem dával svoji nelibost příliš najevo, neměli jsme se s novým přednostou kliniky příliš rádi. Proto jsem se rozhodl, že odejdu z kliniky. A zrovna tenkráte se naskýtal pěkný byt v Pardubicích. Protože to nebylo daleko od mého rodiště Bělé, najmul jsem si pětipokojový byt v rohovém domě proti Grandhotelu s nádhernou vyhlídkou do náměstí od divadla přes Zelenou bránu a děkanský chrám až po zámek. Zde jsem zahájil den 1. 11. 1926 svoji soukromou praxi. Tenkrát už byl v Pardubicích oční lékař Dr. Šedivec, bývalý vojenský lékař, který se v Pardubicích usadil po zrušení bývalé vojenské karanténí nemocnice po rozpadu říše rakousko-uherské. Byl pokladenským lékařem, byl to dobrý člověk a když jsme se domluvili, že já se budu zajímat o nemocnici a ne o jeho pokladnu, byli jsme dobrými přáteli. Tenkráte bylo v Pardubicích málo lékařů, předsedou župy byl Dr. Thein, bylo zde několik praktiků a z odborníků, kromě jmenovaného už Dra Šedivce, ještě kožní Dr. Filipi, gynekolog Dr. Martin, ušní Dr. Kubie, dětský Dr. Polák. Každý si hleděl své polívčičky - byly to roztomilé časy. V nemocnici byla tehdá jen dvě oddělení. Chirurgii vedl primář Dr. Messany, ta byla v budově, kde je dneska kožní a zubní. Jenže tenkrát byla budova o nejhořejší patro nižší. Byl tam slušný operační sál a tak jsem hned zažádal u správního výboru nemocnice o dovolení provádět v nemocnici na chirurgii i oční operace. Toto povolení jsem také 14. 12. 1926 dostal, a od té doby jsem působil v nemocnici jako neplacený oční konsiliář. Předsedou správního výboru byl tenkráte pan Tichý z Nemošic, člověk velice iniciaticní, jehož velikou láskou až do jeho smrti byla jen nemocnice. A ve výboru měl ze všech politických stran znamenité pracovníky. Bez něho je vznik nové, moderní nemocnice, nepředstavitelný. Hned zde mohu říci, že mým úmyslem bylo vybudovat v Pardubicích vzorné oční oddělení. A v tomto směru jsem našel u tehdejšího správního výboru veliké porozumění, zvláště když primář interního oddělení Dr. Řehoř a nástupce Dra Masányho prim. Dr. Snopek byli vlastně mými spolužáky z fakulty a nejlepšími přáteli.

Tenkráte bylo očních oddělení mimo Prahu velmi málo. V Hradci Králové měl už dávno svoje oddělení býv. klinický asistent prof. Schöbla Dr. Saska. V Olomouci byl známý Dr. Zirm, a potom byly asi dva primariáty v německém území Čech, jedno z nich měl, mně se zdá, Dr. Kraupa.

Jak vypadala tenkráte nemocnice v Pardubicích? Už jsem se zmínil, že zde byli dva primáři. Chirurg Dr. Mesány a internista Dr. Řehoř, který zde byl teprve rok. Každý měl svůj pavilon, staré to budovy jednoposchoďové, které byly spojeny dlouhou lomenou chodbou, a tam, kde je dnes lékárna, tam byla správní budova a byty sekundářů. V místě dnešní spalovny byla kuchyně s ubytovnou personálu, také připojená na spojovací chodbu, a u dveří do kuchyně byl veliký zvonec, jímž se oznamovala jídla. Tam, co stojí dnešní kuchyně, tam byl někde válečný pavilon. Za internou byl domeček, v němž pitval zřízenec z chirurgie. Celý areál nemocnice byl obehnán vysokou cihlovou zdí, v níž byla jedna díra, a to proti místu, kde se extramurálně stavěl nový chirurgický pavilon. Když jsem přišel do Pardubic, stavba už byla v pokročilém stádiu. Stavba interního pavilonu byla v plánu a měla se co nejdříve započati. Projektantem nové výstavby nemocnice byl arch. Adámek, který právě dostavoval novou nemocnici v Hradci. Teprve příštím rokem 1927 byl ustanoven novým primářem chirurgického oddělení Dr. Snopek, asistent odd. prof. Kukuly, který nastoupil po prim. Dr. Mesánym.

Těch operací bylo zpočátku málo, ono to trvalo nějaký čas, než vešlo ve známost, že je zde oční lékař s chirurgicku erudicí. Na každém z pavilonů bylo asi 200 lůžek, ale pobyt v nemocnici tenkráte nebyl pro pacienty velmi příjemný. Mezi postelemi se dalo sotva projíti, lůžka byla nacpána jedna vedle druhého, hygiena plakala a není divu, že veškeré objekty byly zamořeny štěnicemi a jinými příslušným hmyzem. Proto jsme čekali dychtivě na otevření nových pavilonů. Když se dostavěla chirurgie, ujednal jsem s primářem Dr. Snopkem podmínky, za kterých byla možnost ukládání pacientů na jeho oddělení a totéž jsem sjednal potom i s primářem - internistou Dr. Řehořem, když i jeho pavilon byl r. 1932 otevřen. Tenkrát přišel do nemocnice jako konsiliář pro krční a ušní nemoce pozdější primář Dr. Václav Horáček, takže jsme byli dva, kteří k nevelké radosti přednostů oddělení jim zvětšovali obložnost. Zatím jsem byl jmenován 29. 4. 1931 (právě když v Pardubicích byla sportovní výstava) provisorním konsiliářem pro oční nemoce a 8. 6. 1932 definitivním konsiliářem.

Vyšetřování pacientů, pakliže nebylo už provedeno v moji ordinaci, se dálo za velmi primitivních podmínek, většinou na rentgenu, o nějakých přístrojích se nám ani nezdálo, ofthalmoskopovalo se také např. pod deštníkem. Primář Řehoř už (jako moderní internista) často vyžadoval vyšetření očního pozadí a zajímaly ho stejně jako mne nálezy na cévách pozadí, zvláště po publikacích Volhardt-Thiele.

Tenkrát zpočátku jsem měl práci rozdělenu tak, že doma jsem ordinoval dopoledne, a kolem čtvrté hodiny jsem se ubíral per pedes do nemocnice zadem. Tam jsem také operoval až navečer, kdy obyčejně už byl operační sál pro mě volný. Při operaci mi asistoval sekundář, který právě měl službu, a to střídání asistentů patřilo k nevýhodám. Operační nástroje a nářadí jsem měl svoje vlastní a veškerou manipulaci s nimi jsem raději prováděl sám (sterilizaci).

Tak plynula doba, a poněvadž pacientů přibývalo, vyčlenil mi konečně primář Snopek dvě místnosti až na střeše pavilonu, kam se vešlo 11 lůžek, a to byl počátek samostatného očního oddělení. Vrchní a jedinou sestrou mi byla řádová sestra Lutgera, která mi potom velmi platně pomáhala, když jsme stavěli vlastní oční oddělení. 1.10.1936 byl jsem jmenován provisorním primářem a 1. 10. 1937 ustanoven definitivním primářem očního oddělení.

Prvním mým sekundářem byla Dr. Polášková, později provdaná Janečková, nyní působící v Chrudimi, která nastoupila r. 1940 a hned mi musela asistovat při Krönleinově temporální resekci. Ostatní sekundáři, co jsem jich měl, odešli jinam, najmě do Prahy, a zde zůstala jedině Dr. Jadrníčková, provdaná Malá. Tenkrát jsem si sekundáře vybíral sám a mohu říci, že to byli převážně znamenití lidé, jak charakterem, tak po stránce odborné.

A potom už se rozhodovalo o rozšíření nemocnice o další novostavby. Byla zde alternativa: buď gynekologie, neb trojpavilon s očním, ušním a dětským oddělením. Protože jsem měl ve správním výboru dobré známé, nedalo mnoho práce je přesvědčit, že gynekologie se bude muset stavět za každých okolností, kdežto nepostaví-li se trojpavilon právě nyní, nebude už nikdy taková příznivá situace pro stavbu. Ono se totiž už jasně schylovalo k válce. A tak jsme stavěli trojpavilon, který byl dokončen už za okupace a oficielně otevřen za účasti zástupce Obrlandrátu 7. 4. 1941. Před tím však byla slavnost již 16. února 1941. My jsem totiž už v lednu měli pavilon naplněný a v plném provozu. Slavnostního otevření se zúčastnilo mnoho známých, jako přednosta I. oční kliniky prof. Dr. Kadlický. Oddělení bylo rozloženo do 4 podlaží: v přízemí byly ženy a 20 lůžek, v II. poschodí muži s 20 lůžky, byt pro sekundáře a odpočívárna pro sestry. V I. poschodí byl operační trakt a lůžka pro operované, 3 pokoje po 2 lůžkách, inspekční pokoj a dětské pokoje. Také zde byla kancelář primáře a byt prvního sekundáře. V suterénu jsme měli infekční oddělení o 11 lůžkách, část mužskou a ženskou, ( bylo hodně trachomu a Erysipelu), uprostřed kuchyňku, inspekční a therapeutický pokoj, dva pokoje pro služebné, 1 pokoj pro zřízence a velikou šatnu a skladiště. V přízemí pak oddělena úplně od lůžkové části vstupní halou, kde se měly konat návštěvy, byla část provozní, asi tak jak je to ještě dnes: kancelář s archivem, dva boxy pro ofthalmoskopii a velká tmavá místnost pro různé přístroje, velká ambulance, kde se konaly i špinavé operace a menší zákroky, vedle ní laboratoř a manipulační místnost, tam je dnes orthoptika. Před těmito místnostmi je veliká chodba, která dnes slouží za čekárnu.

Celková obložnost byla, i s dětskými, 68 lůžek, a jako personál jsem měl na lůžkové části nakonec 4 řádové sestry a 2 služebné, na ambulanci pak 1 řádovou sestru a jednu služebnou, v kanceláři nekonstantně jednu úřednici. Zřízence, kterého jsem měl zpočátku, jsem propustil.

Dr. Šedivec zemřel několik roku před okupací, takže jsem zůstal na všecko sám. Uvítal jsem proto příchod Dra Košťála na začátku okupace, kterého vřele doporoučel prof. Kadlický. Hned jsem v něm seznal dobrého člověka a vážím si ho doposud. V poslední fázi mého působení zde vedl Orthoptickou stanici jako pododdělení očního oddělení, podobně jako moje žena vedla dnes už zaniklou stanici glaukomovou.

Myslím, že tenkrát nebylo v Čechách ani na Moravě pěknějšího očního oddělení ani lépe vybaveného. O tom svědčí také to, že tehdejší správce Sokol každou chvíli přiváděl zájemce na prohlídku. A lidé, kteří tomu rozuměli, se s uznáním vyslovovali o očním oddělení v Pardubicích. (Např. prof. Dr. Kurz, přednosta II. oční kliniky v Praze). A mě hřálo vědomí, že jsem dosáhl svého proponovaného cíle vybudováním vzorného očního oddělení v Pardubicích. Leč velmi brzo trpké zklamání. Všude se začaly zřizovat transfúzní stanice a také v Pardubicích nebylo dosti odvahy k výstavbě nového objektu pro tyto účely, nýbrž se jednoduše sáhlo po suterénu očního oddělení a podnikla se náročná, drahá a dlouhá adaptace. A to byla doba, kdy se stavět mělo a mohlo. Druhá rána, a horší, byla zasazena očnímu oddělení o několik roků později, když se v II. patře zřídilo onkologické oddělení, násilně proti mým energickým protestům v komisi ministerstva zdravotnictví, která za tím účelem byla do Pardubic zvláště vyslána.

Bylo krásné to oční oddělení tak, jak jsem ho vybudoval, dnes je to už jen žalostné torso, ale snad i to, co zbylo, vyhovuje