Zanechal Pardubice moru a Pánubohu

Zanedlouho dorazila do Chrudimě zvěst, že švédové táhnou z Čech na Moravu a že co nevidět dorazí do Chrudimě. Pfeiffer z obavy před Švédy opustil s rodinou město a dům svěřil služebné Dorotě Skákalíkové.

Po obsazení Chrudimě se nakvartýrovalo několik Švédských vojáků i do Pfeifferova domu. Jednoho dne začali žoldnéři hrát z dlouhé chvíle v kostky. Protože je nebavilo hrát jen tak o nic, navrhl jeden, aby hráli o dřevěný obraz, visící na zdi. Položili jej na stůl a kostky metali na Salvátorově hlavě. Tehdy došlo k zázraku – všem hráčům padala stále táž čísla. Jeden ze vzteku bodl dýkou do obrazu pod levé oko Salvátorovo, druhý hodil po obraze konvicí a obraz navíc pořezali. Tu se stal další zázrak – v místech světcových ran se objevily kapky čerstvé krve. Když vojáci v ustrašeném údivu zírali na obraz, Skákalíková jim jej vytrhla z ruky a ukryla jej ve své komůrce.

Sotva Švédové z Chrudimě trvale odtáhli, vrátil se Pfeiffer domů. Od služebné se dozvěděl, co se za jeho nepřítomnosti s obrazem stalo. Bylo mu líto poškozeného díla. Obrátil se proto na místního malíře Samuela Gindtera, aby místa na obraze, kde byla krev, přemaloval. Nepodařilo se ani napodruhé, barva vždy odpadla.

Tehdy se stal novým chrudimským děkanem vysokomýtský Samuel Václav Hattaš, který se hned začal o Pfeifferovu malbu na dřevě zajímat. Pfe-i-ffer dlouho odolával, ale nakonec podlehl děkanovým prosbám. A tak se vyobrazení sv. Salvátora dostalo 9. srpna 1674 do hlavního chrudimského chrámu Nanebevzetí P. Marie. Děkan Hattaš nechal sepsat, jak se seběhly všechny události v roce 1648 (protokoly s Dorotou Skákalíkovou jsou dosud zachovány), a z jeho popudu bylo u arcibiskupské konsistoře v Praze zahájeno řízení, jehož výsledkem byl souhlas, aby obraz, uznaný za zázračný, byl 5. dubna 1676, na Boží hod velikonoční, vystaven k veřejné adoraci.

Zpráva o zázračném obrazu se bleskem rozšířila. Konaly se k němu pobožné pouti, lidé věřili v jeho zázračnou moc a v jeho pomoc v boji s morovou metlou, která nemilosrdně kosila v roce 1680 obyvatele celé země.

Když se na jaře toho roku „černá nemoc“ blížila ku Praze, kdo mohl, město opustil. Ani císař Leopold I. nečekal, až Prahu zasáhne, a dal se před morem na útěk. Putoval od jednoho císařského panství k druhému, až 6. června navečer dorazil s celým dvorem na pardubický zámek.

Tady se po několika dnech dozvěděl o obraze sv. Salvátora v chrudimském kostele Nanebevzetí P. Marie a o jeho údajné zázračné moci. Rozhodl se sklonit se před ním v pokorné modlitbě a vyprosit si od něj zhasnutí morových plamenů. Z rána 17. června vyjel proto z pardubických bran císařův zpovědník P. Filip Müller, aby v Chrudimi ohlásil císařovu návštěvu. Ten se druhého dne vydal s celým dvorem na cestu. V Chrudimi, věnném městě českých královen, byl slavnostně uvítán purkmistrem, konšely a duchovenstvem, v jehož čele jej děkan uvedl k zázračnému obrazu. Císař před ním ve zbožném zanícení, jak zaznamenal letopisec, vykonal vroucí modlitbu. Poobědval v kapucínském klášteře, kde děkana požádal o zapůjčení obrazu sv. Salvátora do Pardubic. Pak se vrátil na pardubický zámek.

Druhý den byl obraz již v Pardubicích a o Božím těle 20. června císař před ním u sv. Bartoloměje přijal svátost oltářní. Poté se zúčastnil velkého prosebního procesí za odvrácení morové nákazy – za litanií kráčel kolem pardubického náměstí za obrazem, který před ním nesli. Pak ještě mnohou chvíli strávil před obrazem na kolenou... Po třech dnech byl obraz vrácen do Chrudimě.

Císařovy modlitby, prosební procesí ani obraz sv. Salvátora ale nepomohly – mor se plíživě blížil i na východ Čech. A tak Leopold 28. června v našem městě ještě podepsal patent o zmírnění roboty a v poslední květnový den roku 1680, po 25 dnech, kdy byly Pardubice sídelním městem habsburské monarchie, prchal s celým dvorem před morem dál, tentokrát do Lince na Dunaji a Pardubice zanechal na pospas moru a Pánubohu.