Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
09.12.2020 18:00

Regulace řeky Labe na Pardubicku v první polovině dvacátého století

Přednáška T. Jandy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Vodojemy ? historie ? současnost

obrázek k článku Člověk od nepaměti potřeboval ke svému životu vodu. V pravěku ji získával z potomků, řek a studánek. Později zjistil, že voda existuje i v podzemí. Nejprve potřeboval vodu, aby uhasil žízeň. Potom, kdy se stal zemědělcem, musel mít dostatek vody pro dobytek a na zavlažování. V době, kdy zakládal první organizovaná sídliště, byla polohy řeky, potoka nebo pramenné muldy určujícím faktorem při kolonizaci krajiny. První města vznikala na soutocích řek tak, aby kromě přirozeného obranného charakteru sloužil zdroj vody jako pohon prvních nedokonalých strojů, ale taky jako prostředek na hašení požárů, provozování nejrůznějších řemeslnických živností včetně např. lázní. Nároky na množství pitné vody a užitkové vody v průběhu civilizačního procesu neustále stoupají, dá se říci geometrickou řadou. Tak se dostáváme až do dnešních dnů, kdy počet obyvatelstva s moderními hygienickými nároky a přebujelou průmyslovou výrobou bude zákonitě již tak enormní spotřebu vody neustále zvyšovat i v budoucnu. Od pravěku tak člověk postupně řeší a průběžně zdokonaluje technický problém jednak dostatečného a kvalitního zdroje vody, jednak se snaží co největší množství vody transportovat v co nejkratším čase do určitého místa spotřeby. Jinými slovy ? potřebuje mít na určitém místě dostatek vody v zásobě k okamžitému použití.

Obrovským objevem pro lidské společenství byla studna. Člověk tak definitivně přestal být vázán na blízkost vodního toku a naopak mohl cestovat za lepším zdrojem obživy, do přírodně vyšších poloh apod.

Studnu si tak mohl teoreticky vybudovat kdekoliv. Ne náhodou nacházíme na evropském kontinentu nejstarší studny v archeologických nalezištích nejstarších zemědělců. U této jednoduché stavby se spodní stavba tisíce let v podstatě nemění: tvoří ji nejprve čtverec dřevěného roubeného pažení, později je plášť vyzděn z kamene do kruhového půdorysu. Horní část studny má nejčastěji vyzděný parapet a stříšku. Dřevěné, těžké, okované vědro se vytahovalo plné zpočátku pouze ručně na provazu, později na rumpálové kladce nebo na vahadle. Nálezy studní v keltském opidu, ve všech fázích osídlování naší krajiny i nálezy novověké svědčí o nepostradatelnosti studny v životě člověka do dnešních dnů. Vodní tok zdaleka nepřestal být nadále důležitým zdrojem vody: Obchodní stezky nadále vedly podél řek, které poháněly také vodní kola mlýnů, valch, hamrů. Sloužily pro plavení dříví a uměle vybudované kanály zavlažovaly krajinu. Proto, aby vodní stavby měly vždy vodu k dispozici, budovaly se vodní akumulační nádrže (mlýnský nebo pivovarský rybník). Podobná, ale drobnější zařízení byla budována na hradech nebo dvorcích jako „cisterny" nebo „rybníčky", a to jako jímky dešťové nebo spodní vody. Strategické zdroje vody tak byly pojišťovány několika způsoby. Hlavním zdrojem relativně čisté vody na pití byla studna. Toto jednoduché – a svým způsobem dokonalé – zařízení má však svoje omezení v kapacitě, kterou nelze zvětšit nebo nějak urychlit. Další veliký vynález, který tento problém úspěšně řeší, byl vynález vodovodu.

Nejstarším doloženým vodovodem na světě je 4000 let starý bambusový potrubní systém na zkřížených podporách, realizovaný vyspělou civilizací staré Číny. Tento vynález měl o několik staletí pokračování i na evropském kontinentě: Kréta, Řecko, ale i v severní Africe vedli vodu potrubím z pálené hlíny. Staří Římané přiváděli vodu do nově budovaných měst v zakrytých kamenných korytech na pilířích – akvaduktech.

V Čechách ve středověku narůstající spotřebu vody při budování městských sídlišť, hradů a tvrzí řešili budováním hlubokých studní vzhledem k převažující vyšší geografické poloze těchto míst.

První pražský vodovod se (jako veřejný) stavěl za Karla IV. v pol. 14. stol. Voda tekla potrubím samospádem do kašen na Dobytčím (Karlovo náměstí) a Koňském trhu (Václavské náměstí). Vzorem pro tento vodovod byly osvědčené klášterní vodovody (Strahov), vzniklé o 2 století dříve. Svůj vodovod mě tehdy i Pražský hrad.

Vodovodní potrubí se nejprve skládalo z kamenných zakrytých žlabů, později bylo sestavováno z borových nebo dubových kmenů 5 m délky s vyvrtaným otvorem o průměru 5-10 cm. Potrubí se kladlo hustšími letokruhy dolů do hloubky 1,5 m a bylo spojováno na konus nebo na sraz s kovovou manžetou.

Ale i vodovody měly kromě nesporného technického pokroku svoje nevýhody: Mohly existovat pouze tam, kde pramen vody byl na vyšším místě, než místo pro kašnu. Taky kapacita pramene byla omezující. Bylo třeba technicky vyřešit akumulaci většího množství vody, která by byla schopna zásobit skupinu domů nebo nejlépe celou čtvrť. Tento úkol řeší technické vodní dílo – vodárna. Vodárna (později vodojem) říčního typu je věžová stavba s důmyslným mechanickým čerpacím zařízením odvozeným z těžních strojů báňských, které pohání vodní kolo. Voda je čerpána z řeky, u které těsně tato stavba stojí, svislými sacími válci do posledního podlaží věže, kde je nádrž. Z nádrže vedlo vlastní zásobovací potrubí do kašen a stojanů (crků). Relativní složitost tohoto moderního zařízení, poměrně malý objem nádrže (v desítkách hl) a neustále se zvyšující nečistota říční vody (dobytek, řemesla) způsobily, že vodárny byly používány poněkud omezeně. První městská vodárna byla v Lübecku v r. 1294. U nás byla Staroměstská vodárna postavena o 2 století později. Vodárny se potom budují i v ostatních evropských městech. Technický důvtip těchto staveb byl rovněž doprovázen novým faktem: Tyto velmi dobře viditelné věže budované v centru města byly od počátku navrhovány sice v jednoduché formě, ale spolu s kašnami se staly součástí reprezentačního městského architektonického inventáře, jejichž čás měl, jak uvidíme, teprve přijít.

S nástupem nového věku se jako zdroje pitné vody používá všech popisovaných způsobů – od 16. stol. se pozvolna ve městech přechází k vodovodům. Tak se staví městské vodovody v Brně, Čáslavi, Hradci Králové a Pardubicích.

Na Moravě v Kroměříži, ve slavných zámeckých zahradách Květné a Podzámecké, byl stavebníkem biskupem Karlem hrabětem z Liechtensteina v období po třicetileté válce vybudován dokonalý vodovodní systém s vodárnou. Tento komplex kromě zámku a zahrad zásoboval vodou 34 kašen ve městě. Vodárna byla umístěna v pravém křídle arcibiskupského mlýna a opět poháněna vodním kolem a pístovými čerpadly. Začátkem 20. století mlýn vyhořel a na jeho troskách vyrostla v r. 1905 nová vodárna moderního, halového typu s čerpadlem poháněným dřevoplynem. Objekt vodárny je řešen v neorenesančním slohu a fungoval do 60. let.

Začátkem 20. století je obdobím velké obliby věžových vodojemů v Čechách. Vodojemy se staly novými architektonicky velmi kvalitními dominantami českých měst (Praha, Kolín, Poděbrady, Jaroměř, Pardubice aj.) Doba si vyžádala postupně nové konstrukce (železobeton), systémy čerpadel a pohonu (elektromotor), aby se taky podepsala na vnějším architektonickém výrazu. Historizující formy vystřídaly formy rostlinné secese a režného cihelného zdiva.

Forma věžového vodojemu měla v zahraničí svůj přirozený vývoj, kdy byla výrazným architektonicko-kompozičním prvkem průmyslových a zemědělských komplexů; protipožární cisterna se začala včleňovat do horních podlaží mrakodrapů. U nás byly podobné realizace v době budování socialismu naprostou výjimkou.

V povědomí zůstávají typizované kulové vodojemy v areálech JZD. Velkokapacitní komorové vodojemy se navrhovaly jako technické železobetonové stavby na kopcích s domečkem – to vše zarostlé trávou. Totálně technokratický přístup úředníka i projektanta nepovažoval za nutné zabývat se novými úkoly v širších, kulturních souvislostech.

Určitou nadějí do budoucna je realizace nového vodojemu na Kunětické hoře. V těchto složitých podmínkách území se zpracovatelé designu nadzemní části snažili v dobré spolupráci s památkáři a ostatními partnery tohoto procesu navázat na dlouhodobé výše popisované tradice. Jsou to tradice celoevropské propojené kultury.

 

Literatura:

Dějiny hmotné kultury J. Petráň a kol. I/1,I/2., Abc, Techn. Magazín

 


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem