?REKREACE? V PARDUBICKÉ PRACOVNĚ

Jedna ze sester, která byla uvězněna se sestrou Vojtěchou, vzpomíná na pardubická léta:

„Když jsem po roce uviděla sestru Vojtěchu ve vězeňském oblečení, zhrozila jsem se její bledosti. Byla hrozně vyhublá, avšak radostná a my všechny jsme pociťovaly určitou úlevu, že už je po soudu.

Cesta z Písku vedla před Pankrác, kde se přenocovalo, a pak do Pardubic. Ta cesta byla radostná. Mohli jsme spolu mluvit. Jeli s námi i čtyři kněží, mohli jsme se vyzpovídat. To byl pro všechny velký svátek. Dozorce dal zastavit u švestkové aleje, pustil dvě vězeňkyně ven, aby natrhaly švestky. Když je pouštěl, řekl: „Ty švestky jsou státní a vy jste také státní, tak co!“

Když jsme dorazily do pardubické věznice, potkaly jsem hned na chodbě svého bloku Matku Bohumilu, sestru Priscillu a sestru Hubertu! To byla radost. Naším příchodem se rozmnožil počet řádových sester asi na dvacet z různých řádů. Tu naše velitelství napadlo, že by nás měli nějak izolovat. Shromáždili nás na jedno oddělení s těmi  „nejnebezpečnějšími politickými zločinci“. Byli to vesměs intelektuálové: poslankyně, profesorky, doktorky, ženy s jinými akademickými tituly, a s tresty vesměs nad dvacet let. Na tomto oddělení bylo celkem asi 66 osob ve třech společných místnostech s dvojáky na spaní. Tehdy bylo v táboře asi 300 trestankyň. Není divu, že jsme si pana velitele překřtily na název „Sultán“. Toto pojmenování se velmi vžilo.

Zažily jsme také veselou příhodu s tímto panem „Sultánem“. Jedna stará paní ze Slovenska, která se také nějakým podivným omylem dostala na náš blok, si naříkala, že je jí zima. Kdosi jí dal dobře míněnou radu, aby jí pan Sultán dovolil napsat si o svetr. Při prohlídce ubikací rozpředla se mezi nimi roztomilá rozprava. Paní praví velice skromně: „Prepáčte, pán Sultán…“ „Cože?“ „Já by som len potrebovala, pán Sultán…“ „Co to povídáte?“ zakřičel náčelník do usmívajících se tváří ostatních vězňů. Vyděšená paní nebyla s to říci nic jiného než: „Nehnevajte sa , pán Sultán…“ Náčelník se otočil na podpatku a opustil vězeňský sál. Snad mu také hrál úsměv na uměle zachmuřené tváři. Tato zkazka se rychle rozšířila tichou poštou po vězeňském lágru k pobavení všech.

Jednou nás tentýž „Sultán“ přistihl při modlitbě. Asi ho to podráždilo, protože řekl přísně: „Tady je modlení zakázáno!“ Sestra Vojtěcha pohotově odpověděla: „Pane náčelníku, prosím vás, mohl byste nám to dát písemně?“ Slíbil, ale nedočkaly jsme se. Tak zůstalo při modlitbě.

Denně byla povolena vycházka na prostranný dvůr, rovněž pod dozorem. Tuto procházku jsme nikdy nevynechaly, protože jsme se při ní modlily společně oficium. Tehdy bylo latinské a mně ještě dobře sloužila paměť. Chodila jsem vždy uprostřed, abych mohla pomáhat oběma chórům.

Drahá sestra Vojtěcha! Ona to byla, která se přimluvila u Matky Bohumily, abych i tam – ve vězení – směla složit doživotní sliby, které jsem ještě neměla. Prostřednictvím balíčků z našich rodin se k nám dostal svátostný Spasitel a to byla naše největší radost. Matka Bohumila uměla nazpaměť mešní ordinarium a recitovala denně ráno před příchodem dozorkyně mši svatou. Nic tedy podstatně nechybělo, aby mi Pán mohl udělit tu velikou milost.

Byl k tomu stanoven Štědrý den, kdy v odhadnutou půlnoční hodinu jsme se shromáždily v cele Matky Bohumily a tam u jejího lůžka – mezi dvěma dvojáky – bylo upraveno štokrle, na něm bílý ubrousek, na kterém spočívala svatá Hostie. Jedna sestra někde našla malou ohořelou vánoční svíčku. Moje slavnostní oblečení se skládalo z odřených vězeňských kalhot, záplatované blůzky – a na nohou pantofle. Všechno bylo krajně chudičké, ale tím kouzelnější. Byla jsem nesmírně šťastná! Vím, že to bylo dílo Matky  Vojtěchy, která mi chtěla udělat tuto nesmírnou radost. Pak jsem ještě na svobodě tyto sliby slavnostně obnovila, ale drahocenná vzpomínka mi zůstala.

Jednou dostal náčelník nešťastný nápad, když se mu zazdálo, že politické vězeňkyně se mají „moc dobře“, protože pracovaly na pletárně a za upletené výrobky dostaly určitou odměnu ve formě poukázek, za které se mohlo něco málo v kantýně koupit. Náčelník zakázal práci. Byly jsme zavřeny na celách a neměly jsme přístup ani na klozet. Každá světnice dostala pro 22 lidí jeden hrnec. Bylo to hrozné. Celý blok zahájil hladovku. Tři dni odnášeli dozorci netknuté šálky. S tím náčelník nepočítal. Přijela vyšetřující komise z Prahy. Vybrali několik vězeňkyň – mezi nimi byla i sestra Vojtěcha. Jednání měla kladný výsledek. Všechny řádové sestry se musely vystěhovat o poschodí výš do jednoho velkého sálku a dole zůstali jen civilní političtí vězni. Dole se jim říkalo „Hrad“, nahoře „Vatikán“. Tato pojmenování se tak vžila, že i pošta byla označována značkou Hrad nebo Vatikán.

Jednou se i pan náčelník spletl. Když měl ukončit pravidelnou vycházku vězňů, poněvadž tam po celou dobu nebyl, zeptal se sestry Vojtěchy, kdo je na řadě odejít. Když mu odpověděla, že „Hrad“, vydal roztomilý rozkaz: „Hrad – odchod – Vatikán zůstává!“

Jiná spoluvězeňkyně vypráví: „Dvě naše nejmladší sestřičky se také dostaly do Pardubic. Pracovaly v nějaké dílně, pravděpodobné v suterénu. Poměrně vysoko umístěné okno ústilo do vězeňského dvora. Sestřičky viděly jen se kmitat nohy vycházejících vězeňkyň. Po čase si všimly, že jedna z nich si vždy zavazuje botku u jejich „okénka“. Byly už plné pozornosti, když přišel čas vycházky – a skutečné. Zase má rozvázanou botku…. ale jak se shýbá, zazněl dolů úryvek z Evangelia… Jaká radost pro dvě mladé duše odříznuté od světa! Pak už vždy s dychtivostí čekaly, jakou povzbudivou větu dostanou. Později zjistily, že tím dobrodincem je sestra Vojtěcha. Dodaly si odvahy a poprosily v tísni, že jedné z nich docházejí sliby. To by nebyla sestra Vojtěcha, aby nějak nepomohla! Kdesi za rohem vězeňského dvora řeholní juniorka obnovuje své sliby do rukou boromejské profesky -  sestry Vojtěchy! Nejen to, ale i o svátostného Spasitele se postarala tato drahá sestra Vojtěcha – dokonce i sušenku s marmeládou přinesla na zvýšení „lesku“ slavnosti“.

Jiná spoluvězeňkyně vypráví: „Sestra Vojtěcha náležela do skvělé skupiny kolem profesorky Vackové, s níž si výborně rozuměla. Dvě duše tak zcela Boží!

Tehdy jsme byly nuceny pracovat v neděli. My jsme to odmítaly, za což jsme si vysloužily několik dní korekce – říkalo se tomu jít „do díry“ -  ve studené kobce – tma a zima a z jídla skoro  nic. Sestru Vojtěchu velmi trápilo, že Matka Bohumila nedovolila „svým“ v neděli „stávkovat“ a tak si vysloužit korekci. Ale poslechla. Jako dnes ji vidím, jak na nás čekala v den, kdy nás pouštěli „z díry“ . s velkou nádobou horkého čaje a každou nejdřív objala a pak napojila sladkým horkým čajem. Byly jsme vymrzlé a vyhladovělé. Byl v tom takový projev solidarity s námi a přitom tolik pokorného podřízení se vůli představené, že se Vojtěcha stala pro mne stálým vzorem řeholní poslušnosti“.

A opět další vypráví: „Jedna naše sestra nastupovala do pardubické věznice v zimě. Přišla po prožité zimě se zkřehlými a promrzlými údy. Na chodbě ji přivítala neznámá vězeňkyně s milým úsměvem a ptá se: „Máte teplé prádlo?“ Když viděla smutný pohled, za chvilku tu byla s náručí teplých věcí. Jak to tehdy hřálo!“

I sestře Vojtěše se jednou podařilo dostat se „do díry“! Do Československa přijel generální tajemník Organizace spojených národů – Dag Hammarskjöld. Vězeňkyně se umluvily, že ho řádnou cestou požádají o pomoc. Matka Bohumila dovolila, aby sestra Vojtěcha se v té věci připojila a požádala o dovolení používat náboženské pomůcky – Misál a Písmo svaté. Bylo to vše v rámci vězeňských práv a řádnou cestou přes náčelníka. Výsledek byl překvapivý. Žádná výhoda, ale všichni do korekce. Tak i sestra Vojtěcha se ukládala k spánku v temné kobce, odkud čišel chlad. Ani vězeňské šaty nesměla mít, nýbrž jen kalhoty a halenku z tvrdé špinavé látky a na slamníku tvrdou plachtu, která nehřála. Sestra Vojtěcha o tom vypráví: „Třásla jsem se zimou, která čišela z chladné z chladné betonové podlahy a nemohla jsem zimou usnout. Byla jsem sama. Mohla jsem si dovolit ten přepych – trochu si zaplakala. Vím, že jsem volala: „Maminko, maminko“ a plakala jsem zimou a hladem. Náhle jsem ucítila něžnou ruku, jak mne pohladila po rameni a jak mi zastrkává za rameno teplou přikrývku… Mírné teplo se mi začalo rozlévat po těle a já jsem usnula jako spokojené dítě! Ráno jsem myslela, že Pán Bůh poslal moji maminku, aby mi pomohla. Vyšla jsem z korekce docela v dobrém stavu!“

Na pardubická léta vzpomíná mnoho jejích spoluvězeňkyň, z nichž citujeme ještě jednu:

„Chci psát o sestře Vojtěše, jak jsem ji poznala během svého vězení v Pardubicích. Vyzařovala z ní radost, pokora a nesmírná vůle obětovat se pro věci Boží. Pomáhala i nám, prostým vězeňkyním, nést tu bídu šedých vězeňských dní jak pomocí hmotnou, tak i duchovní. Sama v té době nemocná na plíce, pobírala zvláštní příděl mléka. Ačkoliv je sama potřebovala, dělila se vždy s někým, kdo mléko neměl. Měla jsem to štěstí bydlet s ní na „Vatikánu“.

Moje víra byla tehdy „v plenkách“, dá-li se to tak říci. Věřila jsem sice, že je Bůh, Panna Maria, svatí, ale dále nic. Kolik hodin trpělivého vysvětlování mi věnovala drahá sestra Vojtěcha – „náš Vojtíšek nejdražší“, jak jsme jí říkaly. Ona to byla, která ve mně zažehnávala smysl pro dobro a lásku k bližnímu a dokázala tu jiskru rozdmýchat v opravdový plamen poznání Boží Lásky. Říkala mi: „Jsi čistého srdce, Libulko, Pán Tě miluje, nesmíš ho zklamat!“

Jednoho dne jsem směla z jejich rukou přijmout svaté přijímání. Byl to můj šťastný den. Viděla jsem, jakou má radost z mého nalezení Krista. Pak už mi nevadilo, že jsem ve vězení, každý den byl pro mne radostný.

Vojtěcha působila na svém okolí blahodárně. Byla tak prostá ve své důstojnosti. Měla kolem sebe tolik jiných, kteří snad znamenali na společenském žebříčku více, ale ona nerozlišovala lidi po této stránce. Jsem vděčna Pánu Bohu, že mi poslal do cesty sestru Vojtěchu a že jsem směla růst vedle světice“.

Pak přišel rok 1960 a s ním i amnestie pro politické vězně. Sestra Vojtěcha strávila ve vězení plných sedm let a osm měsíců.

(Z knihy „Láska smrti nekončí“)

Mgr. Petr Borovec, Pardubice:

Živelné pohromy v obci Břehy (1799 – 1946)

První zmínka o živelné pohromě v obci Břehy (morové rány byly zaznamenány jen velmi stručně je z roku 1799, kdy po kruté zimě došlo k oblevě, která způsobila vystoupení Labe ze břehů a v obci způsobila mnoho škod.

Záznam o jiné povodni je z roku 1817. Povodeň zasáhla obec na jaře (chybí přesný údaj) a zatopení polí trvalo až do 5. 5.

1832 (7. 11.) vyhořela místní škola a učitel Matěj Topolský přišel o všechen majetek.

O rok později (září) byly Břehy opět pro „vysokou vodu“ odříznuty od okolí (hlavně od Přelouče). V prosinci téhož roku zasáhla Břehy a okolí velká vichřice, která jak kronikář poznamenal „vyvrátila tisíce stromů.“

V roce 1839 vystoupilo Labe ze břehů hned třikrát. Velká voda strhla starý most, mající základy někdy kolem r. 1500. Nový most byl postaven po žních na kamenných pilířích. Byl dokončen 4. 3. 1841.

V roce 1846 bylo několik povodní. Poškodily vesměs okolní pole a taktéž novou silnici ke Břehům.

1850 vypukla v kraji cholera. 1. 7. onemocněl v obci Václav Mrštík, bednář. Nemoc se šířila epidemicky po celém okolí (jenom na Přeloučsku onemocnělo 236 lidí, z toho 89 jich zemřelo). Cholera se do kraje vrátila bezprostředně po nešťastné válce v roce 1866.

V roce 1853 (27. 5.) den po Božím těle uhodil blesk do stavení čp. 37 patřící Johanu Macháčovi. Blesk na místě zabil Annu Kohoutkovou a Macháčovu manželku (byla právě v šestinedělí). Čtyřletou dceru paní Kohoutkové popálil, ale přežila. Dům shořel a v chlévě uhořela kráva. V době, kdy blesk do domu uhodil, byl pan Macháč na křtinách.

V roce 1901 vyhořel v obci hostinec čp. 11. Při požáru vyhořela i „maštale“ Gerváze Kutiny (starosta obce) . V červenci 1906 vypukl v domě čp. 47 požár, který se rozrostl v jeden nejničivějších v historii Břehů. Vyhořelo celkem 9 čísel (např. čp. 10 patřící Josefu Kočárníkovi, čp. 43 Františka Korbele, čp. 36 Josefa Mareše atd.). V čp. 3, 8 a 42 požár způsobil částečné škody.

V roce 1925 (21. 7.) vypukl ve stodole Josefa Michalce (čp. 1) následkem zkratu na elektrickém  vedení požár a zlikvidoval dalších 7 domů. 1. 1. následujícího roku zasáhla Břehy nová povodeň. V červnu téhož roku se povodeň opakovala. Tato povodeň byla největší od  roku 1891.

Začátkem roku 1919 udeřily nebývalé mrazy. V únoru bylo v obci naměřeno až  -37 °C.

4. 7. 1930 (zde je chyba, správně má být 1929 ) zasáhla Břehy větrná smršť a způsobila během 15 minut zkázu v celé obci.

V říjnu 1930 způsobila dlouhotrvající deště povodeň. Voda opadávala jen velmi pomalu.

V roce 1930 (28. 10.) se velká vichřice do Břehů vrátila. Nedosáhla zdaleka takové síly jako minulého roku, ale stačila dokončit ty vývraty, které zbyly po vichřici minulé. V roce 1938 (27. 8.) zasáhla Břehy další velká povodeň. Celá JV část obce se ocitla pod vodou.

Povodeň se opakovala v roce 1946. Voda dosáhla vrcholu v neděli 10. 2.

V kovárně Jana Fialy (čp. 74) dosáhla hladina až do výše 138 cm! Bylo to o 8 cm výše, než v roce 1926. U Vinařů (čp. 28) museli obyvatelé domu před rychlou vodou utéci okny. Lodě odvážely ze zatopených oblastí hospodářská zvířata. Most pod silnicí (proti domu čp. 20) byl na západní straně podemlet. Stav vody u mostu přes Labe činil 502 cm! V Pardubicích byl přívalem vody stržen dřevěný most.

Pramen:

SOkA Pardubice: Kronika obce Břehů (nejstarší události – 1949).