Za Vojmírem Vokolkem

Znali jsme se léta. Naše přátelství rostlo jen pomalu, jak jsme pronikali do vnitřního světa jeden druhého s uctivostí a šetrností ke všemu, co jsme nalézali ve svém vztahu k umění a životu nejen shodného, nýbrž i odlišného nebo dokonce opačného. Ale vůlí jsme oba směřovali ke středu – k pravdě, jako k velké neznámé života. Přitom jsme byli oba přesvědčeni, že ta pravda – je Někdo.

Bratrovy dřevěné objekty na mě působily přitažlivě. Jeden z prvních byl – „Budiž světlo“. Byl to válcový kus dřeva s jedinou trhlinou směrem ke středu, který mi navozoval řadu myšlenek na počátek Počátku všeho stvoření, na ono biblické „Budiž světlo“. Myslel jsem přitom nejen na Boží tvůrčí čin, nýbrž také v rovině přírodovědecké na absolutní časovou nulu, vzdálenou od bezčasovosti nepředstavitelně malým časovým intervalem, jak říkají přírodovědci. Letokruhy dřeva, které od úrovně světlého středu bratr zdůraznil stále sytější kobaltovou modří, mi připomínaly časové eony narůstání organizovanosti hmoty, kosmické záření a jeho ubývání s chladnutím vesmíru  - až k dnešnímu stavu, vyjádřenému posledním obvodovým letokruhem.

Co bratr Vojmír vyslovil tvarem, to jsem si pro sebe doříkával na rovině teologie a myšlenkami přírodovědců, jak se mi vybavovaly z našich rozhovorů

s dr. Jiřím Grygarem a dr. Šímou z Akademie věd, s dr. Ludvíkem a doc. Reischigem v rovině biologie, s dr. Jiřím Mrázkem a jinými vědeckými pracovníky.

Pokaždé, když jsem přišel k Vokolkům, bylo k vidění něco nového. Např. v různě vedených řezech na válcových tvarech dřeva jsem spatřoval báječné naznačení stupňů modlitby, ústní počínaje a nazíravou konče. Užíval jsem těchto i jiných objektů při přednáškách pro bohoslovce, řeholníky i řeholnice.

Podélně rozštípnutý válec s malou krychličkou mezi rozevřenými půlkami mně symbolizoval Boží mysl s věčnou myšlenkou.

Temný suk v dřevěné, na syrovo naštípané krychli, svíraný léty dřeva, ke mně promlouval jako nesnesitelný člen společenství, nesený trpělivou láskou ostatních.

Takovými úvahami jsem pro sebe i pro bratra jaksi doříkával to, co Vojmír naznačoval tvarem. Vznikla z toho videokazeta „Katecheze ze dřeva“.

Nejvíce jsem se s bratrem výtvarně a myšlenkově „vydováděli“ v jeho ateliéru v Dvakačovicích. Pronajal si opuštěné hospodářské stavení se dvorem, několika kůlničkami a velkou stodolou. Obytná část, ve které se bydlet už nedalo, byla pro jeho objekty, vyjadřující určitý děj, např. východ slunce – a velká práce z plechu. Dvůr pak a několik kůlniček bylo skladištěm nezpracovaného materiálu a velká stodola byla plná hotových prací ze dřeva i plechu.

Bratr mě vodil zvláště k těm, o kterých chtěl hovořit, a čekal, jak na mne zapůsobí. S některými jsem se vnitřně srovnal, některé mě silně oslovily – např. pád a dopad – a jiným jsem moc nerozuměl. Každá z Vojmírových prací něco vyjadřovala. Bratr neměl rád, co dnes mezi výtvarníky tak letí – dílo „Bez názvu“. Byl přesvědčený, že práce má být zaměřená k určitému obsahu. Svá díla komentoval zpravidla jedním slovem: „Slunce“. „Chleba“. „Strom“. „Holocaust“. Některé jsem pojmenoval sám, např. „Dav a osobnost“. Byla to veliká krychle hrubě štípaného dřeva v šikmé poloze s malým jehlanem na docela přesném místě. Fantasticky vyjádřené „Dav a osobnost“. Nemohl jsem se na to vynadívat. Jenže při další návštěvě jsem to už nenašel. Atelier byl vykraden.

Ve stodole jsem se kochali jedním objektem za druhým – tvarem, polohou, na kolik to nové seskupení otevíralo také nové myšlenkové prostory a nabízelo další vidění. Vracívali jsme se do Pardubic duchovně nasyceni a obohaceni. Bratr mě někdy vyprovodil až na nádraží a zhodnotil několika slovy, co z našich úvah bylo i pro něho přínosem a co bylo jalové.

Myslím si, že Vojmír nevyznával platonickou lásku k umění jako někteří estéti. Jako platonická láska v životě, když nevede k manželství a rodině, je k ničemu, tak se mi zdá, že je tomu i v umění. Jsem přesvědčený, že Vojmír nazíral krásu jako pravdu a život. Ne jako pouhé jakési „estetično“. Proto neměl rád práce „Bez názvu“. Požadoval, aby bylo vždy vyjádřeno „něco“ nebo dokonce „někdo“.

I láska ke kráse zůstává platonická, nekončí-li v „bytí“. Ostatně krása je jeden ze čtyř nejobecnějších pojmů, které známe: „Unum, Verum, Bonum, Pulchrum“. Jednota (ve smyslu úplnosti), Pravda, Dobro, Krása, která je zvláštním druhem bytostné dobroty. Celá bratrova tvorba se vztahovala k pravdě a životu.

Když se někdy v užším kruhu přátel hovořilo o tom, co Vojmíra nebavilo nebo se řeč stala mělkou, tiše se zvedl a odešel.

V době bratrovy nemoci jsem ho jednou navštívil v nemocnici. Bylo to zlé. Po chvíli řeči o umění jsme chvíli mlčeli. Pak prohodil: „Odkud se jenom ve mně ta radost bere?“ Radost z čeho? Asi z toho, že je zakořeněný v Pravdě a Životu.

Myslím, že byl zakotvený v řádu života, který hledal, stále znovu nalézal a opět znovu hledal. Ve svém hledání šel nepřestajně dopředu, bez ohlížení. Zatímco se Jan Zrzavý nerad loučil se svými pracemi, aby – jak jsem sám od něho slyšel – věděl, jak pracovat dál, Vojmír, když jednu věc vyřešil, bez lítosti ji daroval nebo přijal její ztrátu či ukradení, aby nepřekážela v jeho dalším výtvarném výhledu.

Byl statečně svobodný. Někdy se mi zdálo, že až moc. Zbavoval se všeho, co mu překáželo v jeho cestě k vyšší svobodě a pokoji ducha. Jeho vnitřní svět a vztah ke kráse, k té absolutní, bytostné Kráse, byl jako spodní jezero, kam se mu všechno slévalo, a odkud všechno vycházelo.

Při mé poslední návštěvě u bratrova smrtelného lůžka zhodnotil několika slovy své celoživotní tvůrčí úsilí také vzhledem k našim rozhovorům,

ze kterých čerpal i trochu opory, kterou v nich nalézal.

Rozloučili jsme se.

Za několik dnů jsem dostal parte.