Přeloučská dominanta po roce jubilejního stého výročí otevření

Právě srpnové oslavy v minulém roce byly příležitostí ke stručné rekapitulaci nejen historie původního peněžního ústavu, ale i této dominantní budovy. Při tom nelze nepřiznat, že ne všechny okrasné prvky původního Kříženeckého projektu  byly beze zbytku při realizaci stavby respektovány.  Autor tohoto příspěvku se o tom mohl přesvědčit při získání přístupu k původním matricím z pozůstalosti Prof. Ing. arch. Dr. h. c. Rudolfa Křiženeckého v Národním technickém muzeu v Praze. (Dík za nezištnou spolupráci patří vedoucímu oddělení architektury a stavitelství panu ing. arch. Petru Krajčímu.) Nepodařila se např. realizovat zdobná výplň průčelních a bočních „zaslepených“ arkád v horní části budovy, rovněž nebyly realizovány busty do připravených nik ve fasádě – viz připojená fotokopie řezu. Přes tyto nedostatky lze právem konstatovat, že se město může touto dominantou chlubit, a to bez ohledu na její stoletou existenci.

Vraťme se však alespoň ve stručnosti k historii původního peněžního ústavu a postupného využití celé záloženské budovy.

Tento místní nejstarší peněžní ústav byl založen již dne 23. února 1862 jako Záloženský spolek pro Přelouč a okolí. Zásluhu na jeho založení měl především velmi schopný městský správce Jan Dítě. Již do konce roku 1862 se přihlásilo 182 zakládajících členů a spolek přijal název Občanská záložna. Zásluhy městského správce o založení Záloženského spolku a městského sadu byly trvale připomenuty Občanskou záložnou v r. 1894 postavením jeho poprsí od sochaře B. Schnircha v městském parku, který vznikl propojením městského sadu s záloženským parkem.

Jednání o výstavbě vlastní záloženské a spolkové budovy zahájila Občanská záložna již v roce 1896. Za tím účelem byly vykoupeny na východní straně náměstí tři budovy: dvě od manželů Soukalových a jedna byla ve vlastnictví města. Z přilehlých pozemků byl později zřízen park, jehož severní část tvořilo např. bludiště cest mezi vzrostlými keři a křovím. Projekt na výstavbu nové záloženské budovy byl zadán již vzpomenutému známému pražskému architektu ing. Dr. h. c. Rudolfu Křiženeckému (byl později též autorem projektu místního evangelického chrámu z roku 1904 a tzv. „Divišovy vily“ u nádraží). Vykoupené budovy byly v r. 1899 zbourány a v témže roce bylo započato se stavbou nové budovy.

V konkurzním řízení byla při účasti 5 dodavatelů stavby (z Prahy, Kolína a Pardubic) posouzena stavební komisí jako nejvýhodnější nabídka pardubické firmy Josefa Krudence. Ta nabídla provedení stavby dle projektu ing. arch. R. Křiženeckého v rozpočtovém nákladu Zl 85.641, 92 a po odpočtu řemeslných prací, které si zajišťoval investor, za Zl  78.473,45.

Správní výbor Občanské záložny návrh stavební komise ve schůzi dne 27. 12. 1898 schválil. Rovněž byla akceptována  nabídka dodavatelské firmy na realizaci věží a arkýřů za celkový nepřekročitelný finanční limit ve výši Zl 82.000, předpokládající 4% slevu z původní nabídky Zl 78.473,45, t. j. Zl 3.138,92. Jako dozor investora byl odsouhlasen městský stavitel pan Antonín Kotýnek.

Stavba byla postavena ve slohu tzv. české novorenesance (prof. R. Křiženecký byl pokládán za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců tohoto směru). Autor projektu vykonával  během výstavby pravidelný autorský dozor. Model projektu záloženské budovy byl též vystaven na výstavě architektů v Praze a poté darován autorem vedení Občanské záložny v Přelouči. Stavba byla dokončena již v roce 1901. Slavnostní otevření budovy se konalo dne 25. srpna 1901. Na vstupním schodišti je umístěna mramorová deska s nápisem, který připomíná i budoucí poslání nové budovy: „Dům tento vystavila v letech 1899-1901 Občanská záložna v Přelouči sobě i občanstvu tohoto města podle plánů architekta Rudolfa Křiženeckého. V době té zasedali v ředitelství ústavu Josef Slavík, Bohdan Vinternic a Václav Blažek. Nechť trvá k okrase naší obce a duševnímu i hmotnému zvelebení jejímu. 25. VIII. MDCCCCI“. Měla tedy sloužit nejen potřebám ústavu, ale též spolkovému životu, kultuře a osvětě občanstva celého města. Ve velkém divadelním sále – dvoraně – se konaly prakticky hlavní kulturní i politické akce ve městě. V záloženské budově přednášel dne 25. 11. 1906 prof. T. G. Masaryk o významu Karla Havlíčka Borovského, v říjnu roku 1918 se zde oslavil vznik samostatného státu, v roce 1921 tu přednášel  Gustav Habrman a v listopadu 1923 též František Udržal. Budova Občanské záložny přivítala znovu dne 23. září 1922 jako prvního prezidenta nové republiky T. G. Masaryka, a to u příležitosti jeho cesty do východních Čech. Ve vyzdobené záloženské dvoraně byl uvítán pěveckou zdravicí: „Sláva Tobě, velký Slávů synu!“

Využití záloženské budovy bylo i mimo provozních místností peněžního ústavu a přízemní restaurace opravdu maximální.

Již od slavnostního otevření budovy sídlila zde Městská knihovna. Iniciátorem jejího zřízení byl místní advokát, básník a překladatel JUDr. Ladislav Quis. Původně byla knihovna umístěna v západním křídle nové školy na náměstí. Při přechodu do záloženské budovy v roce 1901 disponovala knihovna více než 6 tisíci svazky, v roce 1910 již 10. 617 svazky, před druhou světovou válkou evidovala již kolem 13. 000 svazků. V knihovně bylo pamatováno i koutkem pro práce místních rodáků, případně místních veřejných činitelů, např. pro minist. radu – pedagogického spisovatele Rudolfa Neuhöfera, spisovatele pro mládež – okr. školního inspektora Františka Flose, ale též pro ředitele místního cukrovaru a dlouholetého starostu města ing. Jana V. Diviše.

Dalším dlouholetým uživatelem budovy byla Tělocvičná jednota SOKOL. Ta provozovala svoji činnost od svého založení, t. j. od 1. 11. 1888, v suterénu školní budovy na hlavním náměstí. Po dokončení záloženské budovy v roce 1901 přijala atraktivní nabídku od peněžního ústavu k přemístění do jeho nové budovy. TJ SOKOL využívala této velkorysosti téměř 30 let až do otevření vlastního sokolského stánku dne 1. 6. 1929.

Dvorana záloženské budovy s divadelním jevištěm ve 2. poschodí sloužila nejen divadelním ochotníkům místní Občanské besedy,  případně cizím zájezdovým souborům, ale také ke koncertním vystoupením hudebních těles a pěveckých sborů. V zimním období se zde konaly též významné plesy různých korporací včetně politických stran. Nutno poznamenat, že sál byl vyzdoben štukatérskou prací pražské firmy A. Riedl a prof. Popp. Při této příležitosti je třeba uvést, že na prknech záloženské scény začínal své divadelní krůčky i místní rodák a čestný občan Přelouče František Filipovský. Také další čestná občanka města Jiřina Petrovická poprvé zde poznala vůni líčidel, když se jako dítě nájemce záloženské restaurace pohybovala při divadelních zkouškách i hrách mezi místními ochotníky.

V roce 1902 byly propůjčeny dvě prostorné místnosti ve 3. poschodí místnímu Muzejnímu spolku, který zde umístil vrácené sbírky z Národopisné výstavy českoslovanské v Praze z roku 1895. Ty pak vytvořily později základ Městského muzea. Připomeňme si alespoň ve stručnosti jména těch, kteří se nejvíce zasloužili o zajištění sbírek pro národopisnou  výstavu českoslovanskou v Praze z roku 1895 a o zřízení Muzejního spolku v roce 1902 v Přelouči: JUDr. Ladislav Quis, ing. Jan V. Diviš, Josef Hanuš – řídící učitel v Semíně, Gustav Heřman – ředitel škol a emerit. konzul,  V. Jarolím a J. Loudil. Vedle JUDr. Lad. Quise a ing. Jana V. Diviše prokazovali největší obětavost tajemník Okresního výboru v Přelouči Josef  Svoboda a farář reform. církve evangelické Bohumil Mareš, spisovatel a velký ctitel Jana Husa. (Autor studie o J. A. Komenském, pojednání „O vědě a víře“, vydavatel „Listů Husových“, překladatel Lechlerova spisu o Janu Husovi).

Muzejní sbírky byly postupně doplňovány příspěvky různých dárců, např. od PhMr. Jindřicha Tesánka a M. Grünnerové aj. Stávající exponáty byly výrazně obohaceny kolekcemi perleťářských výrobků, a tak se muzeum mohlo důstojně připravit na 2. uměleckou a průmyslovou výstavu Polabského muzea v Přelouči, plánovanou na dny 4. – 12. 7. 1909. Při té příležitosti se uskutečnila i souborná výstava 110 děl přeloučského rodáka – malíře Františka Brunera – Dvořáka. V záloženské budově sídlilo muzeum až do roku 1970, kdy byly sbírky přemístěny do nových prostor  v bývalé „Divišově vile“, t. j. do obytného objektu býv. ředitele cukrovaru a starosty města ing. Jana V. Diviše.  Bohužel, počátkem 90. let minulého století byl tento objekt uvolněn pro charitativní účely a tak skončily muzejní sbírky v různých depozitářích po městě. Lze však doufat, že v souvislosti s výstavbou nové radniční budovy by mohlo dojít k umístění městského muzea např. do uvolněných prostor po Městském úřadě.

Při rekapitulaci uživatelů záloženské budovy nelze pominout ani dočasné sídlo Zemské odborné školy hospodářské v Přelouči, a to v tzv. „červeném sále“ ve 2. poschodí za divadelní dvoranou. Vyučování zde bylo zahájeno v roce 1907 a skončilo v létě roku 1909, kdy škola přesídlila do nové vlastní budovy.

V průběhu své stoleté existence prošla záloženská budova četnými změnami v jejich využití a s tím souvisejícími stavebními úpravami. Např. po odchodu SOKOLA v r. 1929 byla tělocvična upravena stavebně pro potřeby Městské knihovny.

Po druhé světové  válce prošla i Občanská záložna různými organizačními změnami, např. po sloučení se Živnostenskou záložnou vytvořila záložnu Všeobecnou, aby v konečné fázi splynula se všemi místními peněžními ústavy tohoto druhu v Okresní spořitelnu a záložnu a přemístila se mimo vlastní budovu. Uvolněné záloženské prostory převzala později pobočka Čsl. státní banky, která zde působila po dobu existence bývalého ONV v Přelouči. V současné době se staly  prostory býv. Občanské záložny sídlem pobočky Komerční banky.

Vraťme se do období důsledné reorganizace peněžnictví, kdy Občanská záložna uvolnila své prostory ve vlastní budově. Na její místo se přestěhovalo místní školství. Mnoho let zde pak probíhala výuka základní školy, delší dobu zde sídlila též Základní umělecká škola, která se v r. 1988 přemístila do vlastní budovy u nádraží (bývalá Maglenova vila).

K nejrozsáhlejším opravám záloženské budovy došlo po tzv. sametové revoluci, kdy pod dozorem pracovníků Památkového ústavu z Pardubic došlo k obnově celé fasády a střechy. Podařilo se tak navrátit vzhled budovy do téměř původní podoby. K největší interní přestavbě došlo v nedávné době, a to přeměnou bývalého „červeného sálu“ za divadelní dvoranou v zasedací místnost Městského úřadu, resp. ve svatební síň, kde se odbývají svatební obřady. Sousední, původně zvaný „hudební sál“, byl upraven na kavárnu s provozem omezeným na dobu konání společenských akcí a zasedání.

Co říci na závěr? Třebaže současný pasivní konzumní životní styl utlumil kulturně společenský život, kdysi převážně soustředěný do tohoto městského centra, zůstává Křiženeckého palác i po stoletém výročí své existence stále nejvýraznější pohledovou dominantou a hlavním kulturním stánkem tohoto města.

  František Hollmann, Žižkova 605, 535 01 Přelouč

Použité prameny a literatura:

1) SoA Pardubice: Zápisy o schůzích správního výboru Občanské záložny v Přelouči, s.r.o. za období 6. 1. 1895 – 10. 8. 1904

    -   Národní technické muzeum Praha: Fotokopie z archivních fondů NTM Praha (výkresy z pozůstalosti arch. Rudolfa Křiženeckého)

2) Josef  Ledr: Dějiny města Přelouče n. L.

    -   Jan Tetřev – Petr Vorel: Pamětihodnosti města Přelouče

    -   Přeloučský ROŠT č. 10/1995: Pohled do historie Občanské záložny

    -   Katalog II. umělecké a průmyslové výstavy Polabského městského muzea v Přelouči z r. 1909

    -   Václav Mysliveček: Městská knihovna Dr. Ladislava Quise v Přelouči z roku 1939

    -   Ing. Jan V. Diviš: Věstník Muzejního spolku z r. 1923

    -   Almanach TJ Sokol Přelouč z r. 1998