Národní umělkyně Jiřina Petrovická - významné životní jubileum

Její touha stát se herečkou ji provázela od útlého dětství a nutno přiznat, že se její dětský sen beze zbytku vyplnil. Stalo se tak nejen zásluhou vrozeného talentu, ale též její nezměrné píle.

Snad k tomu přispěla i náhoda, že bydlela od dětských let s rodiči a sestrou v přeloučské záloženské budově s divadelním sálem a jevištěm. Místní divadelní ochotníci se mohli v té době pochlubit téměř profesionálními výkony svých členů. A malá Jiřinka, dcerka nájemce záloženské restaurace pana Josefa Žemličky, byla zcela v zajetí toho divadelního kouzla, kdy se členové ochotnického spolku, které osobně znala, proměňovali během divadelní hry v úplně jiné osoby, což považovala za jakýsi zázrak. A právě to bylo její první setkání s divadelním světem. Není jistě bez zajímavosti, že již v této době poznala jiného přeloučského adepta herectví, populárního Františka Filipovského, v té době ještě studenta pardubického gymnázia, se kterým se později setkala na prknech Zlaté kapličky.

Toto významné životní jubileum bylo také příležitostí nejen pro jubilantku, ale též pro její četné přátele k zpětnému ohlédnutí se za celoživotním putováním po stáncích české Thálie – počínaje Městským divadlem na Kladně v roce 1942 a konče Národním divadlem v Praze.

Vraťme se však ještě na skok do školních lavic naší jubilantky. Když došlo ještě před ukončením školní docházky k rozchodu rodičů, následovaly obě dcery, t. j. Jiřina i starší Běla, matku do Prahy. Rovněž i zde se stala mladá Jiřina velkou ctitelkou divadla. Třebaže původně chtěla studovat na obchodní akademii, vrátila se k jedné ze svých dalších dětských představ a následovala svoji starší sestru Bělu ve studiu na Dívčím učitelském ústavu v Křižovnické ulici. Při této příležitosti je třeba připomenout, že matka uzavřela v Praze sňatek s býv. poslancem a později pracovníkem Zemského úřadu Františkem Petrovickým, čímž došlo k vytvoření nové, velmi harmonické rodiny. František Petrovický byl velmi laskavým a pozorným „rodičem“, který dokázal být mladé studentce vždy pevnou oporou.

Po maturitě však v učitelské profesi nepokračovala a padla rovněž i úvaha o zápisu na konzervatoř. Přednost dostala informace od známé herečky Míly Pačové, že kladenské divadlo hledá pro doplnění souboru představitelku dívčích rolí. V divadelním konkurzu překvapivě obstála. Smlouva byla uzavřena 9. 4. 1942 a za dosud nezletilou studentku ji podepsala její matka. Při této příležitosti přijala Jiřina Žemličková umělecké jméno po svém otčímovi panu Františku Petrovickém. Svůj debut si zde odbyla 24. 3. 1942 v roli Selmy ve hře finské dramatičky M. Wuolijokiové „Chléb na Niskavuori“. Tím byla odstartována divadelní dráha herečky Jiřiny Petrovické.

Na Kladně sehrála ještě jako „kandrdas“ za čtrnáct měsíců na dvacet rolí! Připomeňme si alespoň některé z nich: Maryša (Gazdina roba – G. Preissová), Karin (Artisté – V. Stein), Zdenka (Poslední muž – F. X. Svoboda), první plačka (Oidipus – Sofokles)…

Divadelní angažmá na Kladně bylo ukončeno uzavřením divadla okupačními orgány na jaře r. 1943. Naštěstí však přišla nabídka od ředitele slavného „kamenného“ divadla v Plzni Stanislava Langra, kterou ráda přijala. Na své působení v Plzni má dodnes velmi hezké vzpomínky, a to nejen na vděčné publikum, ale např. i na válečné stravování v divadelní restauraci „U Gerků“. V Plzni se poprvé setkala s mladým kolegou – hercem Miroslavem Horníčkem, z ostatních si připomeneme Jiřího Kostku, Karla Pavlíka, Bohuše Vávru, Ninu Bártů, R. Veverkovou, M. Preislerovou aj.

Z divadelních rolí to byla opět Zdenka (Poslední muž – F. X. Svoboda), Rossaura (Život je sen – P. Calderon), Voršila (Mnoho povyku pro nic – W. Shakespeare) a další.

Ale i zde došlo po sezóně 1943/44 z rozhodnutí německých orgánů k uzavření divadla a pro většinu herců k totálnímu nasazení do válečného průmyslu. Stalo se tak dnem 1. 9. 1944. Pro Jiřinu to znamenalo navrácení do Prahy, spojené s příležitostným angažmá v zájezdovém souboru J. Vyskočila, který nastudoval pásmo veršů J. V. Sládka „Zlatý Máj“. Soubor jezdil po českém venkově a přinášel všude povzbuzení a pobavení pro vděčné obecenstvo.

Po okupaci následoval přechodný návrat do Plzně, ale již v létě r. 1945 přišla nabídka z Realistického divadla na Smíchově. V té době zde působila řada známých herců, např. Bohuš Záhorský, Ota Ornest, Bedřich Prokoš, Vladimír Ráž, Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, Karel Máj, J. Smejkalová aj. Z četných rolí Jiřiny Petrovické si můžeme připomenout Elvíru (Don Juan – J. B. Moliére), slečnu Bedničkovou (Opory společnosti – H. Ibsen), Violu (Večer tříkrálový – W. Shakespeare), Valču (Léto – F. Šrámek), císařovnu Barboru (Jan Roháč – A. Jirásek) a Maggii (Přišel na večeři – Kaufmann, Hart), kde si zahrála sekretářku po boku Jana Wericha. Ten ji také nabídl po otevření vlastní scény ve starých prostorách Osvobozeného divadla angažmá. Realistické divadlo „půjčilo“ tehdy J. Petrovickou Janu Werichovi na jeden měsíc. Třebaže hra vedle takové osobnosti byla velkým potěšením, dala nakonec přednost repertoáru divadelních klasiků na Smíchově.

Po pětiletém působení v tomto vynikajícím souboru přešla J. Petrovická v roce 1950 společně s Otou Ornestem do Městských divadel pražských, kde však pobyla prakticky jen jednu sezónu. Vystoupila zde ve dvou inscenacích, když si např. zahrála Elvíru v komedii A. Fredra „Muž a žena“ po boku V. Vosky, E. Dubského a paní Píchové.

Avšak již v polovině roku 1951 došlo k výjimečné nabídce – ke vstupu na scénu Národního divadla v Praze. Svůj debut si zde odbyla v roli Desdemony (Othello – W. Shakespeare) dne 27. 6. 1951. Nutno připomenout, že Jiřina Petrovická působila na scéně Národního divadla plných 42 let, a to po boku takových velikánů, jakými byli např. Václav Vydra, Zdeněk Štěpánek, Frant. Smolík, Eduard Kohout, Jiří Steimar, Jaroslav Vojta, Ladislav Pešek, Miloš Nedbal, Karel Höger, Jan Pivec, Jiří Dohnal, František Filipovský, Rudolf Hrušínský, Miroslav Horníček, Josef Gruss, Zdena Baldová, Blanka Waleská, Jarmila Kronbauerová, Vlasta Fabiánová, Olga Scheinpflugová, Jiřina Šejbalová, Marie Vášová, Leopolda Dostalová, Marie Rosůlková aj.

V ND vytvořila v cca 80 inscenacích řadu významných postav. Připomeňme si některé její role: Desdemona (Othello – W. Shakespeare), Heša (Morálka paní Dulské – G. Zápolská), Nataša Ivanova (Tři sestry – A. P. Čechov), Jana z Arku (Svatá Jana – G. B. Shaw), Gonerila (Král Lear – W. Shakespeare), Toinetta (Zdravý nemocný – J. B. Moliére), Inga (Nápadníci trůnu – H. Ibsen), Matka (Matka – Karel Čapek) atd.

Za své působení v ND se Jiřina Petrovická vypracovala ve vynikající interpretku temperamentních, cílevědomých i komediálních typů.

Jak sama uvádí ve svých „Střípcích“, její divadelní život ovlivnily prakticky tři osoby českého divadelnictví: Růžena Nasková, Míla Pačová a Jaroslav Průcha. Cesty jejich sblížení byly různé:

- Jako velká obdivovatelka Růženy Naskové svěřila se dopisem této výrazné osobnosti českého divadla se svojí touhou stát se divadelní herečkou. Paní Nasková mladou studentkou pozvala na návštěvu a po bližším seznámení se s jejím opravdovým zájmem o divadlo věnovala jí později svůj vzácný čas.

- Ke sblížení s Mílou Pačovou došlo náhodně na počátku 2. světové války při prázdninovém pobytu manželů Petrovických v podhůří Železných hor v Třemošnici na Čáslavsku. Míla Pačová se zde zabývala za svých letních pobytů malbou a kresbou. Se svojí přítelkyní – sochařkou Borovičkovou – se rozhodly studentku Jiřinu Petrovickou portrétovat. Takto navázané přátelství přešlo později v trvalé herecké rádcovství.

- Při filmování Drdovy předlohy „Městečko na dlani“ v Třemošnici došlo při sešlosti filmařů a herců k náhodnému setkání matky J. Petrovické s Jaroslavem Průchou. Tento vztah se po letech (po smrti Františka Petrovického) změnil ve svazek manželský.

Na divadelní spolupráci a přátelství s J. Petrovickou vzpomíná např. Ladislav Pešek v dopise z r. 1976: „…nezapomenu nikdy na pár skutečných kumštýřů, se kterými jsem v životě hrál – a Ty mezi ně patříš!“

Nelze rovněž nevzpomenout, že Jiřině Petrovické byl v r. 1978 udělen titul „národní umělkyně“ (stalo se tak při 55. výročí narození).

Její herecké schopnosti byly alespoň částečně využity i v kinematografii. Setkáváme se s ní např. ve filmu Čtrnáctý u stolu, v Čápově filmu Muži bez křídel, z dalších filmových titulů např. Kariéra, Krakatit, Co řekne žena, Tobě hrana zvonit nebude či Nahá pastýřka.

Nabídky ke spolupráci přicházely jak z rozhlasových, tak i televizních studií. Ráda vzpomíná na rozhlasovou inscenaci Krásné Heleny, kterou nazpívala Milada Šubrtová, dále na četné dětské pohádky. Právě v souvislosti s rozhlasem si připomeňme dobový hit – „Plují lodi do Triany“ , kterou J. Petrovická zpívala v Cervantesově komedii Lišák Pedro. Šlágr nazpívala s orchestrem Karla Krautgartnera. Následoval další hit: tango – habanera „Májová píseň“. Nabídky na pokračování v tomto žánru však J. Petrovická odmítla. Jak sama uvádí – zůstala věrna divadlu, a to podle hesla: „Ševče, drž se svého kopyta!“

Poslední vystoupení Jiřiny Petrovické na scéně ND bylo dne 3. 11. 1992 v Moliérově Tartuffovi s Josefem Vinklářem. Nutno přiznat, že se této chvíle naše jubilantka očividně bála. Nakonec vše při poslední děkovačce „ustála“, a to i zásluhou pohledu na Múzy, zdobící interiér divadelního sálu, když si v duchu řekla: „Zažila jsem tady nádherných dvaačtyřicet let, děkuji ti za to, Národní divadlo!“

Jiřina Petrovická se dodnes ráda zapojuje do programu pražského Klubu rodáků a přátel města Přelouče v pražských Vinohradech. Její předvánoční recitály bývají velkým zážitkem pro všechny účastníky setkání, a to bez rozdílu věku. Právem se tak těší velkým sympatiím svých četných přátel.

U příležitosti lednového životního jubilea se dostalo Jiřině Petrovické četných blahopřání nejen od divadelních přátel, ale též od účastníků pražských besed a četných věrných přátel z Přelouče.