160 LET OD ZAHÁJENÍ STAVBY ŽELEZNICE Pardubice - Praha

V článku z roku 1989 jsem upozorňoval na potřebu opravit mylná data narození J. Pernera na pamětních deskách. V Bratčicích již došlo k opravě, čeká se jen na Pardubice v Pernerově ulici. 2)

Co se dělo před stošedesáti lety: V únoru 1843 prošla komise Krajského úřadu chrudimského úsek připravované stavby dráhy od moravských hranic do České Třebové, v srpnu a září pak úsek z České Třebové do Pardubic dle projektu inženýra J. Pernera. Vlastní stavbu však prováděl Img. Karel Keissler. Poslední úsek mezi Pardubicemi a Prahou však čekal v plném rozsahu na inž. Pernera. Charakteristikou jeho práce bylo řešit nejnáročnější úseky nejdříve. Proto si nechal bezproblémový úsek Pardubice – Kojice naposledy. Již v dubnu 1843 předal vypracovaný projekt na úsek Kojice – Praha. Vedle železnice byla v projektu obsažena i regulace Labe, odstřel skal u Týnce n. Labem a v Kolíně. V září 1843 se na úseku Kojice – Starý Kolín projednávaly veřejné i soukromé zájmy, dotčené stavbou. Na Keisslerově úseku se ještě kácel les u Černé za Bory a na Pernerově stavbě se rozjely přípravné práce. V polích jižně od Zeleného předměstí a Vystrkova se hemžilo lidí na tisícovky.

V květnu 1844 byl hotov i projekt úseku Pardubice – Kojice a najatí podnikatelé bratři Kleinové se pustili do spodní stavby. Miliony kubíků zeminy se stěhovaly ze zářezů do násypů a u Týnce n. L. zněly rány odstřelů ve dne v noci.

Dvacet tisíc lidí pracovalo na Pernerově úseku. Prodavači potravin a nápojů od stavební firmy občerstvovali sedřené dělníky a současně zajišťovali další příjem pro své šéfy. Úsek začínal západně od silnice na Chrudim, v místě budovaného nádraží. Poloha mezi rozvinutými krajskými městy Hradcem Králové s vojenským Josefovem a Chrudimí předurčila pro Pardubice nádraží o největší důležitosti mezi Olomoucí a Prahou. I když Perner bydlel v Praze, rád zajížděl k rodičům do Pardubic a ke strýci na mlýn do Týnce n. L.

Koncem jara 1844 navštívil stavbu arcivévoda Štěpán. 3) Zaujalo ho týnecké staveniště, o kterém tehdy napsaly „Květy“ z Prahy: „….jesti to hrůzokrásné podívání, když 15-20 ran v jednom okamžení zahřímá a ráz na ráz ostatní následují, mnoho kamení dolů se řítí…“ Počátkem září se sešla pochozí komise pro zahájení vlastní stavby na úseku Pardubice – Kojice. Byl tu i pardubický purkmistr Benešovský s několika měšťany a také kontrolor pardubického panství Svoboda. Překážka choltického ovčína byla odstraněna dohodou s ředitelem Klímou tak, že dráha odkoupí ovčín a pak ho zruší.

V předjaří 1845 se propojily úseky Keisslerův a Pernerův na pardubickém nádraží. Byla to zásluha především Pernera a tehdy mladý básník Drahotín Maria baron Villani na něj složil oslavnou báseň: „Janovi Pernerovi, c. k. vrchnímu (zeměměřiči) inženýru.“

Mezi Olomoucí a Pardubicemi již od února 1845 jezdily pracovní a zkušební vlaky. Od Pardubic ku Praze se stavěly staniční budovy a pokládal se železniční svršek z dubových pražců se stoličkovými kolejnicemi. Na stavbě dřeli budovatelé do únoru, zatímco císařské úřednictvo ve Vídni a Praze připravovalo už oslavy otevření trati pro pravidelný provoz.

Cílový den, středa 20. srpna 1845, se probudil do deště. Přesto slavnostně vyzdobený vlak vítaly tisícovky lidí podél celé trati. Tu v kraji to bylo něco nevídaného. Vlak vezoucí tři arcivévody táhly dvě lokomotivy. Před nimi jako předvoj jela lokomotiva s nápisem „Böhmen.“

Básník to tehdy vyjádřil verši: „ Již rachotí parovůz – o něj se jest zapřáhla hřmící bouře.“

Stále ještě pršelo, když vlak vyjel z čarovně osvětleného tunelu u Chocně. Zastavil ještě v Chocni, v Zámrsku a v Moravanech. Potom při hlučném provolávání slávy a za zvuku trub vjel do pardubického nádraží. Ozvala se i střelba děl dovezených sem z Josefova. František Benešovský, purkmistr Pardubic, uvítal hosty a předal jim tištěnou báseň „city Pardubičanů vyjadřující“. Napsala ji paní Františka Pichlová, manželka lékaře a Pernerova přítele v Pardubicích. 4)

Perner, který se až do této chvíle věnoval prohlídce tratě, teď převzal úlohu odpovědného vedoucího. V době oběda hostů ze slavnostního vlaku v osobní dvoraně nádražní, odjel Perner na paravozu, aby znovu zkontroloval průjezdnost tratě na Prahu. Brzy po poledni vyjel první vlak do polabských lučin. Z chrudimského kraje vjel do kraje čáslavského a zastavil v Záboří n. L. Tu přivítal hosty nový krajský komisař z Čáslavi Josef Morstadt 5), pozdější příbuzný inž. Pernera. Na uvítání přišli kutnohorští havíři, cechy, ostrostřelci i huláni se svými hudbami a praporci. Vlak zakrátko vjel do kraje kouřimského. Následovaly stanice Kolín, Český Brod a Úvaly s krásným železničním mostem. Okolo půl páté (16.30) zazněla uvítací rána z děla na vysokém Žižkově. Inženýr Perner na vyzdobené lokomotivě přivedl první vlak do Prahy. Na uvítanou hrály hudební sbory městských gard. Ze všech věží vyzváněly zvony a dav lidí jásal. Ve vnitřní dvoraně nádraží (dnes Masarykovo), když ukončil slavnostní vlak svou dlouhou pouť z Vídně, seskočil Perner z lokomotivy. Jeho statná postava v parádní uniformě se šavlí po boku byla středem pozornosti. Splnil svůj úkol na výtečnou, ale hned v příštích dnech opět pracoval na rozpracovaném projektu tratě z Prahy do Drážďan. Pomáhal také českým vlastencům v Praze a Pardubicích.

Ještě bylo potřeba odstranit nedodělky na stavbě a proto se vydal 1. září na Moravu, kde sídlilo vedení prováděcí firmy bratří Kleinů. A pak se to stalo… Na zpáteční cestě sledoval Perner postup dokončovacích prací podél tratě z okénka prvého vagónu. Po průjezdu tunelu u Chocně, když vlak zpomaloval, sestoupil na visuté schůdky vagónu a zpětným pohledem ještě prohlížel staniční kolejiště. Stačila malá chvilka a vykloněný Perner narazil hlavou do sloupu vrat choceňského nádraží. To bylo 9. září 1845 a následující den zemřel u rodičů v Pardubicích, v náruči lékaře Pichla.

Perner položil život při plnění služebních povinností na dráze, pro kterou se obětoval. V pátek 12. září byl pohřeb v Pardubicích. Z Prahy přijel zvláštní vlak smutečních hostí. Ve mlýně Na Valše 6) se shromáždilo mnoho přátel kolem rakve v níž ležel inženýr Perner obklopen květy. Vždyť „skonal v květu víly své…“ , bylo mu něco přes třicet let. A přesto dílo jeho krátkého života dalo podnět k prudkému rozvoji Pardubicka a zvláště Pardubic starých, které tehdy neměly ani čtyři tisíce obyvatel.

Poznámky:

1) Předek autora (J. F.) byl koncem 18. století kovářem v Bratčicích. Jmenoval se Jan Havránek a oženil se mimo obec. Potom do konce života kovařil v obci Bahno na Křesetickém panství. Otec inž. Jana Pernera přišel do Bratčic po roce 1810. Zde mlynařil, později v Bezlejově a nakonec v Pardubicích.

2) Ze zápisu o křtu Jana Pernera na faře v Potěhách vyplývá, že se narodil 7. září (September). 1815 a téhož dne byl pokřtěn. Za kmotra byl bratřičcký hospodský Josef Resler.

3) Rakouský arcivévoda Štěpán Viktor (1817 – 67) byl v letech 1844 – 7 civilním guvernérem v Čechách a potom nastoupil v Uhrách. V revolučním roce 1848 odstoupil.

4) Františka Pichlová byla dcerou významného pedagoga Františka Svobody. Její manžel lékař J. B. Pichl studoval u otce Svobody na Staroměstském gymnáziu v Praze.

5) Josef Morstadt (1797 – 1869), krajský komisař v Čáslavi od roku 1845, později okresní hejtman v Poděbradech a císařský rada v Jičíně a v Praze. Věnoval se také astronomii a byl členem několika astronomických společenství v Evropě. Jeho bratr Vincenc Morstadt byl věhlasným vedutistou. Matka obou Morstadtů byla Klára z kolínského rodu Formánků. Sestra Marie Morstadtová se vdala za Václava bratra inž. Pernera.

6) Mlýn Valcha v Pardubicích. Roku 1841 koupil tu mlýnskou usedlost Jan Perner st. (otec inženýra) rodem z Litošic, (a ne z Bratčic) jak mylně uvádí Josef Sakař ve svých „Dějinách Pardubic“.