Z historie Pardubicka

Sídliště Pordobice existovalo již ve 12. století nebo počátkem 13. století, jak dosvědčuje svatojilské patrocinium pardubického kostela. Někdy za krále Vratislava založil jeho dvořan Mikulec na Pardubicku benediktinské řeholní místo břevnovského kláštera, které král Vratislav povýšil na opatství a daroval mu vinici v Osicích se dvěma vinaři. Vinice je v urbáři pardubického panství zapsána ještě na začátku 16. století. Později zanikla, avšak v tereziánském katastru je jedna polní trať zvána „pod vinicí“. Podle její polohy v katastrální mapě z 19. století byla na svahu pod kostelem. Byla to poloha příhodná pro pěstování  vína a nepochybně to byla vinice v Osicích darovaná králem Vratislavem opatovickému klášteru. Povědomí o této vinici se udrželo až do současné doby, neboť JZD v roce 1970 vysázelo na tom místě vinnou révu. Pokus se však zřejmě pro nedostatek zkušeností nezdařil a vinice byla zrušena.

Ve 14. století je majitelem „Pordobic“ Arnošt z Hostýně, který je v roce 1332 postoupil křižovníkům. Od začátku 14. století vládli na Pardubicku Malovcové, z nichž pocházel Arnošt z Pardubic, který se zřejmě přičinil o povýšení Pardubic na město.

Panství opatovického kláštera v močálovitém labském oblouku mělo postupně na 50 vesnic. Na počátku husitských válek byl opatovický klášter obléhán Hradeckými, kteří však byli u Opatovického kláštera poraženi. Teprve když přitáhli Táboři a Jan Žižka, byl klášter dobyt a rozbořen. Po husitských válkách dal císař panství kláštera s asi 50 vesnicemi a Kunětickou horou za 4500 kop do zástavy vítězi od Lipan Diviši Bořkovi z Miletínka, který dalšími zástavami a koupí Pardubic s tvrzí a příslušnými vesnicemi od Jana Hlaváče z Ronova a Mitrova se stal zakladatelem pardubického panství v mezích, v nichž se udrželo s nevelkými změnami 400 let.

Snad již v roce 1464 držel Kunětickou horu s panstvím král Jiří, který je převedl na syny Viktorina, Jindřicha a Hynka, knížata Minstrberská, a Bočka z Kunštátu. Asi v roce 1492 bylo řízení panství přeneseno z Kunětické hory do Pardubic.

Byla to doba zakládání rybníků zejména působením Václava Zahrádky ze Zahrádky. Mimořádný rozkvět rybnikářství nastal za Pernštejnů. Ještě na mapě pardubického panství Jiřího Matouše Vischera z roku 1688 je uvedeno 225 rybníků. V roce 1592 zahájil Vilém z Pernštejna jednání o získání pardubického panství proplácením zástav se souhlasem krále Vladislava a usiloval ještě o jeho rozšíření. V roce 1507 získal za 8000 kop statek Čeňka Dašického z Barchova v Dašicích (tvrz a městečko s několika vesnicemi).

Východní Čechy nebyly válkou přímo dotčeny. Habsburkové však neustále někde válčili – tehdy zejména s Turky. Platily se válečné daně, konaly se mustrunky – jakési odvody. Například v roce 1594 šel na Pardubicku na vojnu každý desátý dospělý muž.

Přesto po bouřlivém 15. století bylo 16. století dobou hospodářského rozvoje. Byla dokonce činěna opatření proti přepychu venkovských žen. Zakazovalo se nošení šatů z drahých látek, zlatem vyšívaných čepců, nošení kožešin a šperků. O dodržování těchto zákazů lze mít pochybnosti.

Když se pardubické panství stalo majetkem koruny, císař Rudolf II. přenesl v roce 1602 právo podací na arcibiskupa, aby na komorních panstvích provedl obrácení lidu ke katolické konfesi. Arcibiskup pak na farách prosazoval katolické kněze. Většina obyvatelstva zůstala však před Bílou Horou nekatolická.

Vrchnosti obdělávaly přímo málo půdy. Dvory měly jen pro krytí vlastní potřeby. Roboty poddané nijak nezatěžovaly. Robotovalo se zejména při sklizni, často jen o senách. Orné roboty byly nepatrné nebo vůbec žádné. Například v Opatovicích „jest robota síci na lukách a hrabati“ ženná robota byla přeměněna na plat v penězích. V Osicích, kde byla vinice darovaná králem Vratislavem opatovickému klášteru, je „ robota ženná, konopě trhání, sena voziti 3/4 z lánu 2 vozy“.

Protože požadavky na roboty byly malé, byl na Pardubicku pohyb obyvatelstva volný. Lidé odcházeli za prací, učit se řemeslu, ženit se. Přitahovalo je tehdy zejména politické a hospodářské středisko kraje Chrudim a její okolí.