Významné postavy Pardubické chemie ve 20. Století IV.

Ing.František Sillinger se narodil 28.7.1901 ve Skalici na Slovensku. Tam také později absolvoval maďarské gymnázium. Po jeho absolutoriu odešel na Vysokou školu technickou v Brně, kde také úspěšně promoval na inženýra chemie. Své první místo nastoupil v analytické laboratoři fy Explosia  a.s. Semtín  (1935). Později byl jmenován vedoucím laboratoře. V době nacistické okupace  byl perzekuován a posléze  uvězněn v koncentračním táboře. Po ukončení druhé světové války nastoupil místo u farmaceutické firmy Frágner v Praze. V roce 1947 se vrací zpět do Pardubic a nastupuje místo v nově vzniklém chemickém závodě v Rybitví (Východočeské chemické závody n.p.). Vynakládá velké úsilí ve svém soukromém životě a tuto namáhavou činnost kompenzuje  všestranným rozvojem intelektu.

S Ing.Františkem Sillingrem jsem se seznámil v knihkupectví v Pardubicích na třídě Míru, tedy nynější prodejně  pana Lejhance.Vybíral tam došlé knihy a začetl se do řádků „Historie dnešních dnů“. A tam počal náš rozhovor o díle Anatola France , který přerostl v hodinovou diskusi.  A tak bylo navázáno naše dlouholeté přátelství. Není náhodou, že se tak stává v místech jako jsou knihkupectví, antikvariáty a obrazárny. Ještě téhož  dne jsme probrali i jiné věci.

Vedle řady autorů to byl především Lion Feuchtwanger se svoji problematikou velké francouzské revoluce v románech „Lišky na vinici“ a „Bláznova moudrost “.

Při dalších setkáních se již témata neustále střídala. Námětem to byly z počátku především pročítané knihy, ale i obecná, především aktuální témata. Druhým a značným zdrojem našich rozprav bylo výtvarné umění, především pak malířství. Tam nezůstalo pouze u teorie, ale byla snaha se v této věci také aktivně zúčastnit. To bylo realizováno v nově založeném  výtvarném kroužku, který vznikl v rámci akcí  vedení Východočeských chemických závodů  spolu s Výzkumným ústavem organických syntéz v Rybitví. Sám závodní ředitel Ing.Miroslav  Petráň nad námi držel ochrannou ruku, vzhledem k mimořádnému zájmu o tuto činnost. Z důvodů dosažení větší odborné prestiže bylo doporučeno kvalifikované vedení a k tomu byl získán akademický malíř Ladislav Vele. Práce s ním byla nejen velmi zajímavá, ale především přínosná, a to ve všech směrech. Jako témata volil L.Vele nejprve zátiší a později se uskutečnilo několik cest do nejbližšího okolí. A tak odcházel L.Vele od svých oblíbených „anemónek“ do nedalekého Polabí. Tato spolupráce byla náhle ukončena tragickou smrtí našeho oblíbeného učitele.

Po čase byl jako náhrada vybrán další malíř – František V. Danihelka. Přítomnost nového učitele přinesla nové pohledy  jednak na techniku malby, jednak na tématiku  a výběr objektů malování. František Danihelka inklinoval pokud možno přímo k malbě v terénu. Byla to především zapadlá zátiší a uličky starého města Pardubic. Tato pracovní setkání většinou byla zakončena „sešlostí“ v hostinci u Džbánu. Tam jsem se od mistra Danihelky tak trochu naučil pracovat s lavírovanou kresbou tuží za mokra. Posledním učitelem se stal akademický malíř Jaroslav Šmidra, který za tím účelem jezdil až z Hlinska. Byl to figuralista a maloval převážně olejovou temperou. V té době jsem byl poměrně značně zaměstnán  vědeckou aspiranturou, kde experimentální práce byly náročné na čas. Pro úplnost je třeba  dodat, že se uskutečnily dvě výstavy obrazů našich odchovanců. Prvá byla v prostorách vedení závodu, druhá a také poslední v Pardubicích, a to v budově dnes již neexistující synagogy.

Naše styky se stále prohlubovaly a je třeba uvést, že to nebylo pouze v uvedených oborech,ale také i v oblasti chemie.V té době byla ustavena na Vysoké škole chemickotechnologické katedra barvářských meziproduktů a barviv.Vedoucím v té době se stal Dr.Ing.Vladimír Vaníček, který měl v té době před habilitací. V zájmu co nejlepší odbornosti požádal o přednášky v rámci externí spolupráce Ing.Bohumila Mejstříka a Ing.Františka Sillingera. Prvý měl přednášet barvářské meziprodukty a druhý barviva. Do celé této záležitosti zasáhla náhlá smrt Dr.Ing.V.Vaníčka (encefalitida). V přednáškách sice oba mohli pokračovat, ale organizaci převzal Ing.Igor Čepčianský.

V rámci přípravy jsme chtěli napsat společná skripta, bohužel k tomu nedošlo. Ještě před rokem jsem našel  zbytky našeho společného rukopisu. Neměl jsem však odvahu v tomto věku na zbylém torze pokračovat. Doba se změnila a také naše názory a  myšlenky jsou mimo náš čas.

V té době jsem zakoupil na Českomoravské vysočině krásnou roubenou chalupu. Byla bohužel ve značně devastovaném stavu. Snažil jsem se proto ji dát tak trochu do pořádku a potom pozvat známé na kolaudaci. Mezi nimi měl být pochopitelně na předním místě také František Sillinger. Bohužel přes moje značné úsilí a stále se množící práci na chalupě nešla práce potřebným tempem dopředu. To jsem ještě nevěděl , že s chalupou jsou starosti neomezené. A tak byl konec stále v nedohlednu.

Přesto jsme spolu často hovořili, ať již nahodile, či u příležitostí vernisáží. Méně často se již tyto rozhovory konaly na půdě knihkupectví, antikvariátů, či v rámci pořádaných výstav. Diskuse mezi námi sice nezanikly, ale čas a elán na malování chyběl. A posléze náhle František odešel. A tak dnes konstatuji, že naše tempery již zaschly, štětce zatvrdly a palety pokryl prach.V paměti mám svého milého přítele stále usměvavého a živého. Jak rád bych se s ním jednou sešel v antikvariátu nebo výstavě obrazů. Bohužel vše odvál neúprosný čas……