Rozhovor s Milanem Černickým

Odkdy se věnujete hokeji?

Hokeji se věnuji od roku 1965, kdy jsem byl zvolen do výboru Klubu přátel pardubického hokeje. Pracoval jsem zde na úseku propagace a kolem mne tak prošlo několik generací hokejistů, ať už to byl Láďa Martinec, Josef Paleček a další. Mám tak nashromážděnu spoustu materiálu o pardubickém hokeji.

Jaké byly začátky pardubického hokeje?

Historie se začíná psát od Viléma Weisse. Hokej se tu začal rozvíjet od roku 1913, kdy se zásluhou právě Weisse podařilo do Pardubic přilákat Američany, kteří předvedli tzv. „kanadu“, jak se tehdy říkalo hokeji. A touto zásluhou se podařilo k lednímu hokeji přilákat řadu nadšenců.  V Pardubicích postupně vzniklo hned několik hokejových klubů – Rapid, LTC, Studánka, hokejový klub byl i ve Svítkově. To ještě byly nízké mantinely vybudované často jen ze sněhu.

Jaký byl Vilém Weiss člověk?

Musel to být zvláštní člověk. Byl to učitel, který všude jezdil na kole. Tréninky bývaly často v noci a on po skončení jel třeba třicet kilometrů do školy, kde ráno učil. Na kole jezdil i do Prahy kupovat hráčům výstroj. Žil hokejem a měl hrozně rád lidi. Zúčastnil se i oslav 85 let, ale bohužel krátce poté zemřel. Od jeho vnuka se mi pak podařilo získat ručně vyrobené brusle, na kterých jezdil právě Vilém Weiss.

Jak se hokej rozvíjel dále?

Na konci čtyřicátých let tu byla parta výborných hokejistů, kterým se podařilo vybojovat ligu a neměli to lehké. Dvakrát po sobě Pardubice od sestupu zachránilo, že se soutěž reorganizovala a rozšiřoval se počet ligových týmů. Potom přišel Josef Novák, Evžen Musil, Vlasta Jöger, Míra Velinský. To byli lidi, kteří hokejem žili. Evžen Musil žije hokejem dodnes. Každý den chodí do arény a trénuje děti. Všichni mu říkají, že ho ta zima tady zabije. Jeho by ale zabilo, kdyby sem nemohl přijít. Na počátku sedmdesátých let se klub dostává na výsluní a dokonce se mu podařilo vybojovat titul. Ale v Pardubicích se na hokej chodilo vždycky. I když se hrálo mizerně. Sem jezdí na hokej celé Podkrkonoší, jezdí sem lidi od Svitav, Litomyšle, z Chrudimi sem jezdí na kole. Dokonce sem jezdí Pražáci, kteří pocházejí z Pardubic.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let nebyla situace v pardubickém hokeji nejlepší a hráli jsme tzv. prolínačku. Hrozil nám tedy sestup z nejvyšší soutěže. Přišel to zachránit Láďa Martinec s Josefem Palečkem. Potom se do vedení hokeje bohužel dostali lidé, kteří si mysleli, že na hokeji zbohatnou a proto i s hokejem to tu nevypadalo nadějně. Naštěstí toto období netrvalo dlouho a dnes je situace úplně jiná.

A jaká je podle Vás současnost pardubického hokeje?

Máme překrásnou halu a i její zásluhou se můžou Pardubice řadit mezi hokejovou elitu. Vždyť do té doby jsme byli pouze jakýmsi venkovským klubem. Vážím si dnešního vedení klubu, zejména proto že si váží historie a vychází z ní. Je pěkné, že se tu vzpomíná na veterány. Jsme klub s nejbohatší ligovou historií. Říkalo se, že jsme jediní, kdo nesestoupil, ale to není pravda, nakonec Znojmo taky nikdy nesestoupilo. Máme však nejdelší ligovou historii bez přestávky. Klobouk dolů před tím, kolik zápasů musí dnes kluci za sezónu odehrát. Dříve se zdaleka tak nehrálo. Sezóna třeba měla 36 kol, dneska základní část má 52 kol a dalších třeba dvacet zápasů v play off.

Jste autorem knihy k osmdesátému výročí pardubického hokeje. Jak tato kniha vznikala?

Nápad napsat knihu jsem dostal v souvislosti s přípravou materiálů pro hokejové mistrovství v Praze. Tehdy jsem si dal jako svůj cíl napsat knihu o pardubickém hokeji. Od počátku devadesátých let jsem se však zásluhou tehdejšího vedení klubu věnoval ženskému hokeji. V roce 1997 mě Zbyněk Kusý pozval zpátky a chtěl, abych dělal kroniku. Mluvili jsme spolu o tom, že chystám knížku, kterou jsem měl zpracovanou do roku 1980. Pokračoval jsem na ní a během roku a půl byla připravena do tisku. Smůlou bylo, že ji dělala firma, která měla problémy, tak se její vydání opozdilo asi o půl roku. Potom se toho zhostilo nakladatelství Helios, dopsal jsem ještě kapitoly o dvou sezónách, provedly se menší úpravy a před Vánocemi 2004 knížka vyšla.

Ale vy chystáte ještě další knihu. Mohl by jste ji přiblížit?

Uvědomil jsem si, že dnešní generace má své hokejové idoly jako Mikeska, Blažek a další a jména těch, které jsme znali my jako Valcha Jiroutek, Milan Kokš, Standa Pryl či Martinec už ani neznají. I když Láďu Martince mají v povědomí, protože se kolem hokeje stále pohybuje, ale ta ostatní jména jsou pro ně neznámá. Proto jsem se rozhodl připravit knihu, ve které chci připomenout ty, kteří pardubický hokej také více či méně proslavili. Měla by to být taková encyklopedie hráčů, kteří oficiálně v Pardubicích oblékli dres. Těch je skoro 700. Když jsem měl o každém něco připravené, tak mě napadlo, že nesmím zapomenout na ty, kteří hokejisty vychovávali, tak jsem se rozhodl, že to doplním o trenéry mládeže. Je jich asi na sedmdesát. Ještě to doplním asi o třicet funkcionářů, kteří byli v pozadí, o kterých se nikdy nemluví. Hlavní myšlenka je, aby se na ty, kteří tvořili a tvoří pardubický hokej, nezapomnělo.

Jak dalece je knížka připravena?

Ještě jsem to po sobě nečetl, ale pokud to dobře půjde, mohla by být připravena do Vánoc.

Zbývá Vám ještě čas na kroniky pardubického hokeje?

I nadále dělám kroniky, z výstav mám podpisové knihy, kam se podepisovali lidé třeba i z Japonska. Kdyby nebylo pochopení a podpora z klubu, tak bych nic nedokázal. Od rána do večera se točím jen kolem hokeje. Na počátku devadesátých let se necítilo k historii tolik, jako cítíme dnes. Proto bylo i dost věcí odcizeno, ale hodně historických materiálů tu zůstalo. Mým snem bylo vybudování „Síně slávy“  a to se povedlo i zásluhou tohoto vedení klubu.

Děkuji za rozhovor.