ZA VÁCLAVEM METELKOU, ČESTNÝM OBČANEM PARDUBIC

Myslím, že žádný biblický text tak věrně netlumočí pozoruhodný životní běh dobrého člověka, pravého křesťana a moudrého občana p. Václava Metelky, s nímž se dnes loučíme. Měl jsem to štěstí, že jsem několikrát s ním hovořil mezi čtyřma očima o jeho nelehkém životě. Jeho osobní vzpomínky napsané roku 1995 by se měly stát podle mého mínění doporučenou četbou mladé generaci, jež nepoznala zločiny komunismu. Své životní krédo vložil tento „vězeň svědomí“ do svého vystoupení na mítinku Občanského fóra 27. 11. 1989: „Jsem věřící člověk a každému přeji svobodu. Lidi nerozlišuji podle jejich smýšlení politického či náboženského, snažím se řídit podle přikázání: Miluj bližního svého jako sebe samého… Jsem šťasten, že mně Pán Bůh dopřál dočkat se dnů, kdy začíná pravda opět vítězit. A já věřím, že zvítězí…Vám mladým chci popřát, abyste měli lepší život než my, abyste již nikdy nezakusili žádná příkoří. Mějme se stále všichni rádi aspoň tak, jako v tyto dny.“ Tato jasně zformulovaná životní moudrost zůstane navždy odkazem p. Václava  Metelky, čestného občana Pardubic a čestného člena Masarykovy společnosti v Pardubicích, člena Konfederace politických vězňů a Klubu přátel Pardubicka. Kolik poctivé a svědomité činnosti odevzdal tento Muž Práce tomuto městu a své církvi bez nároku na jakoukoli odměnu, kolik zdevastovaných církevních památek svým pracovním fortelem a osobním nasazením zachránil! S jakou suverenitou se pohyboval na střechách pardubických kostelů včetně tohoto při pracích na jejich krovech! Jak odborně zasvěceným průvodcem byl návštěvníkům právě těchto prostor, kde se s ním symbolicky loučíme, a návštěvníkům arnoštovského chrámu Zvěstování P. Marie, barokního Kostelíčka i sv. Jiljí v Pardubičkách, kde zanedlouho spočine k odpočinku poslednímu. Mohu osobně dosvědčit jeho bystré politické postřehy na téma polistopadového dění v české společnosti, při nichž dával zřetelně najevo, jak hluboce a vážně ho zajímaly věci veřejné. Jeho občanské postoje vycházely z hlubokého vnitřního prožitku neblahých 50. let. Přesto dokázal křesťansky odpustit a nezatrpkl. Jeho životní příběh se stal jedním z mnoha „kamínků“ mozaiky pamětníků, o něž má takové zásluhy Otec arcibiskup Karel Otčenášek, spoluvězeň V. Metelky z Mírova. Metelkova tělesná kondice z pardubického ORLA, jehož byl náčelníkem, a pevná víra v Boží spravedlnost mu pomohly překonat nejhorší. Neztratil se ani po návratu z komunistických žalářů a věznic. Jeho spolupracovníci ze staré „Prokopky“ (na Palackého třídě) na jeho pracovitost a lidství vzpomínají dosud. Svou pracovitost uplatňoval i doma, v rodině, při úpravách svého domku a zahrádky v ulici Na Okrouhlíku. Kolik dětských očí v pravém slova smyslu dokázal rozzářit, když o vánočních svátcích na chóru obsluhoval obětavě mechanismus Popelářova Betléma! I svou obtížnou nemoc snášel s trpělivostí hodnou biblického Joba. Motto z jeho smutečního oznámení: „Již jsem dost pracoval…Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval…(2 Tm 4,7)“ nám všem, pozůstalým i přátelům, sděluje hlubokou pravdu a životní filosofii zesnulého. Uchovejme ji vždy živou v našich srdcích…

Loučím se s Vámi, drahý pane Metelko, jménem Klubu přátel Pardubicka, Masarykovy společnosti i jménem svým. Děkuji Vám upřímně za všechny lidské dary, jimiž jste nás i toto město bohatě obdaroval. Váš milý úsměv zůstane navždy v našich srdcích…Věčná čest Vaší světlé památce!