Karel Moor a Pardubice - II. část

„V Pardubicích byl kroužek ochotníků–nadšenců, kteří se specializovali na předvádění žertovných scén, kupletů i písní. Jiní pěstovali vážný zpěv a ti tehdy navázali se mnou styky. (Státní zkoušky ze zpěvu složil K. Moor ve Vídni 26. 11. 1896 – pozn. J. K.) Když jsem se poněkud zotavil, nebylo snad jediné produkce v Pardubicích, při které bych nebyl účinkoval.

(14. 5. 1894 např. na večírku akademického spolku „Arnošt“ – pozn. J. K.)

Hlavní mou předností bylo, že jsem byl parátní doprovazeč, dobrý čtenář z listu a že jsem ihned dovedl opatřit každou píseň doprovodem.

Jak jsem byl rád viděn obecenstvem i účinkujícími, tak jsem byl v nelásce u těch, kteří až do té doby byli sloupy pardubického hudebního života a byli přesvědčeni, že se bez nich nic nesvede. Zjev v každém místě obvyklý! Tito lidé si neuvědomili, jak málo jsem měl touhy zůstat v Pardubicích a že jen podryté zdraví mi nedovoluje dokončit studia a odejít daleko, daleko za svými cíli a ideály!

O druhém táboře účinkujících musím povědět alespoň několik slov. V těch lidech nebylo zloby, neměli snahy se blýskat a získávat si oblibu, zpívali a hráli, protože chtěli pobavit a obveselit. Sami se při tom bavili nejvíce. Byli to: Karel Cerekvický, úředník nemocenské pokladny, Soukup, úředník záložny, JUC. Janďourek, František Kolář, poštovní úředník s velmi pěkným, měkkým barytonem a paní Marie Musilová, choť lékaře z Chrudimi, výborná sopranistka. Těm všem stal jsem se záhy nepostradatelným doprovazečem.

Zkoušky konaly se u nás v bytě, a bývalo tu veselo a rušno.Rodiče přáli tomu všemu, protože viděli, že produkce jsou pro mne rozptýlením a zábavou.

Hráli jsme i kostýmní scény, s nimiž jsme potom jezdili po okolních městech – takový byl jejich úspěch. Paní Musilová, Kolář a někdy i Janďourek obstarávali vážnou část programu, ostatní veselou.“1)

Kde bydleli Moorovi v Pardubicích? Nevíme, v té době se však k nim přistěhoval i dědeček John z Bělohradu, který – jak K. Moor vzpomíná – každé ráno chodíval do kostela. Karel s ním míval kontroverze právě o náboženství a politice:“

Ubližoval jsem mu tím a kalil klid posledních let jeho klopotného života...“2) Po půl roce si mohl Karel opět udělat výlet na milovanou Kunětickou horu!

Dokončil 2. ročník varhanické školy v Praze, jež mu 9. července 1895 vydala osvědčení o absolutoriu. K. Moor dále vzpomíná : „Tehdy jsem se v Pardubicích seznámil s rodinou Podolského, podúředníka u dráhy. Vypravovalo se o něm, že uprchl kdysi z Polska jako emigrant a že žije v Čechách ve vyhnanství.

To obklopilo celou jeho rodinu jakýmsi nimbem. Měl, tuším, dvě starší dcery a syna. Chodíval jsem k nim do rodiny, kde se zpívalo a hrálo. Starý Podolský často vypravoval o Polsku, předzpěvoval mně polské písně a nadchl mě ke komponování symfonické básně „POLONIA“ (1895 – pozn. J. K.), řady „Polských tanců“ (1896 –pozn. J. K.), které byly později hrány v koncertech Mladé české hudební generace (L. Lošťák, K. Bautzký, C.M. Hrazdira, Neumann, H. Hopp a já) v letech 1896–97 v pražském Rudolfinu rozšířeným sborem vinohradského

Sokola za řízení skladatele Karal Šebora.“3) První skladby K. Moora vyvolaly v Praze příznivou kritiku. Pardubické „Nezávislé listy“ (roč. 1897, č. 8) oznámily, že K. Moor, skladatel a státně zkoušený učitel hudby, bude vyučovati hře na piano, zpěvu a hudební teorii, jakož i připraví ke státním zkouškám.4)

Ve vzpomínkách K. Moora „V dlani osudu“ následují velmi zajímavé partie o MUDr. Viktoru Vohryzkovi a ing. Otakaru Trnkovi. Cituji je proto v úplnosti 5) a Moorovy poznámky pod čarou převádím do svého poznámkového aparátu

(pozn. 6 a 7): „V té době, nebo něco později, jsem poznal také MUDr. Viktora Vohryzka, lékaře v Pardubicích.6) Byl to každým coulem originální člověk. Napadal na jednu nohu, měl zřejmě židovský typ. Byl věčně rozptýlený, ale zato se zajímal o umění, především o hudbu. Sám mne vyhledal v bytě. Hned napoprvé dal si zahrát Beethovenovu sonátu a přicházel pak vždy častěji, později denně. Přiběhl brzo ráno, ještě před svou ordinační hodinou a pacienti pak chodili za ním k nám.

Dr. Vohryzek měl na mne dlouhá léta velký vliv. Dobrý vliv. Ani cizina nás nedovedla odtrhnout. Znal výborně mou povahu, toho důkazem je malá příhoda, která se stala mnohem později již za první světové války. Když jsem byl roku 1915 poslán rakouským konzulátem do Sofie k vyšetřování pro podezření ze srbofilských činů, byl jsem těžce nemocen, válečné útrapy mi podryly zdraví. Byl jsem tenkrát pod policejním dozorem, k tomu vyšetřování, finanční starosti – nevěděl jsem již kudy kam. V té zoufalé situaci dopsal jsem o radu dr. Vohryzkovi. Asi za 3 neděle přišla odpověď, krátká, stručná: „Milý příteli! Obrátit se na ministra Trnku7) ve Vídni. A klid,klid, klid! Mráz kopřivu nespálí!Váš starý Dr. Vohryzek.“ A pomohlo to. Víc než všechny dlouhé rady a medikamenty. Dr. Vohryzek rád mluvíval o politice, ale znaje můj nezájem o ni, odbýval to krátce. Zato o všech aktuálních otázkách hudebního života mluvili jsme dlouho a důkladně. Měl bystrý postřeh a dovedl na mne působit. Uměl vybírat pro mne četbu, která mohla ovlivnit moji hudební tvorbu. Tak mně dal podnět k ouvertuře „Tkalci“ podle stejnojmenného dramatu G. Hauptmanna, komponované později.

Kruh mých přátel a příznivců v Pardubicích se rozšiřoval. A přibylo jich, jakmile jsem v listopadu roku 1896 vykonal ve Vídni státní zkoušky z hudby.

V očích mých nepřátel jsem nesmírně získal, když hned nato – na začátku školního roku 1897 – jsem byl jmenován učitelem zpěvu na pardubické státní reálce8), s povinností hrát v neděli při studentských mších v starobylém chrámě.9)

Dr. Vohryzek býval tehdy u nás někdy i víckrát za den. Co tu bylo povzbuzování a hovorů! Ponenáhlu se vždy častěji mezi námi objevoval jako třetí ing. František Khol, spisovatel, po letech dramaturg Národního divadla v Praze a ještě později majitel známé divadelní agentury „Centrum“. V době, kdy se k nám přidružil, studoval ještě na technice.10)

A tak záhy jsme se všichni tři scházeli buď u nás nebo u dr. Vohryzka, konali jsme dlouhé procházky, hovořili a kuli plány do budoucna. Dr. Vohryzek, povzbuzen mými drobnějšími úspěchy, vybízel mne usilovně, abych se s Kholem pustil do opery. Já sám jsem nepotřeboval velkého povzbuzování, zato Frantík se rozhoupával velmi pomalu. Ale rozhoupal se přece.

Měl jsem tehdy už za sebou velkou práci, tříaktovou biblickou operu – oratorium „Mojžíš“11), k němuž mi napsal text Karel B. Englich, studující techniky (pocházel ze Studánky u Pardubic).12) Věděl jsem, že tato práce má nedostatky, zaviněné malou jevištní zkušeností, ale šla mně lehce od ruky a proto jsem byl přesvědčen, že jsem po tomto prvním pokusu již tak vyzbrojen, abych mohl napsat dílo, schopné života.

Po sáhodlouhých poradách, po různých odkladech a nábězích dali jsme se do práce s Kholem. Tak vznikla moje první opera „Hjördis“ s textem podle Ibsenova dramatu „Severská výprava“.13) Skoro současně s „Mojžíšem“ napsal jsem druhou, dvouaktovou operu „Rispa“, opět na Englichův text podle Zeyerovy legendy „El Christo de la Luz“.

Nebyla provedena nikdy. A hned potom pustil jsem se do opery třetí. Jmenuje se „Vij“ a psána opět na Kholův text s námětem ze stejnojmenné povídky N. V. Gogola. Ale tu už jsem psal na jihu (v Terstu od 8. do 26. 9. 1901).14)

Z jiných skladeb, psaných v tomto období, pamatuji se na orchestrální ouverturu (vím jen, že byla psána v c–moll a že se velmi líbila), dále na jakousi komorní skladbu pro klavír, housle, violoncello a lesní roh, na řadu písní vskutku originálního obsahu a intimní nálady. Dvě písně jsem si také vydal. Tiskl je pardubický litograf Chmelař a byly to moje první tištěné věci. Kam se celý náklad poděl, už nevím. Asi se nějak ztratil, protože při mé obchodní neohrabanosti nelze myslit,že by byl býval prodán.

Snad jediný pardubický koncert neobešel se bez mých skladeb, do nejpřednějších rodin mne zvali jako učitele klavíru, zkrátka byl jsem na nejlepší cestě stát se místní veličinou, hrát ve společnosti prim a oženit se s dceruškou některého váženého, bohatého měšťana.

Moje povaha se tomu všemu vzpírala. Neměl jsem nikdy rád řeku, jejíž kalné vody se líně valí. Miloval jsem vždycky život, ne umírání. Proto jsem v Pardubicích vydržel právě rok.“



Pokračování



Poznámky:

1) K. Moor: V dlani osudu, s. 37.

2) Tamtéž, s. 38.

3) Tamtéž, s. 39.

4) Podrobný seznam pardubických produkcí K. Moora viz v přílohách (č. 1 „Pardubické kalendárium K. Moora“ od M. Hanuše a č.2 v článku J. A. Fryče „K. Moor a Pardubice“ ze sborníku Východočeský kraj 6. 4. 1945)

5) K. Moor : V dlani osudu, s. 39–42.

6) MUDr. Viktor Vohryzek, nar. 1. 1. 1864 v Přestavlkách, zemř. 28. 11. 1918 v Pardubicích, náhrobní nápis od filosofa Jindřicha Kohna: Léčil lidi a trpěl lidstvím–jsa v myšlení svůj a v pomoci náš. Odpověď českou dal židovské otázce–snášeje k české moudrost svých předků. Iluze bořil, by pravdu zřel v díle–chápaje lidsky všelidské cíle.

7) RTDr. Otokar Trnka, později šlechtic z Laberonu, nar. 19. 7. 1871 v Pardubicích, zemř. 25. 6. 1919 ve Vídni, roku 1900 ředitel Severozápadní dráhy v rakouském ministerstvu dopravy, pak ministr veřejných prací v ministerstvech Stürkghově, Körberově a Clam–Martinicově, v den své smrti (zabit autem) jmenován generálním ředitelem Dunajské paroplavební společnosti v Bratislavě. K. Moor znal ing.O. Trnku velmi dobře osobně ze studentského spolku v Pardubicích (zřejmě „Arnošt“– pozn. J. K.). Ing. O. Trnka je pohřben na pardubickém hřbitově.

8) J. Sakař ve svých „Dějinách Pardubic nad Labem“, díl III., vyd. 1926, s. 188 vede K. Moora mezi profesory t.zv. staré reálky omylem jako rodáka bělehradského (Srbsko), ne bělohradského.

9) Šlo s velkou pravděpodobností o arnoštovský chrám Zvěstování Panny Marie v Pardubicích s dlouholetou tradicí studentských mší.

10) Viz o F. Kholovi (1877–1930) studii M. Hanuše „Pardubičtí libretisté K. Moora“ ve Zprávách KPP 2004, č. 5–6, s.126–130. Ve svém autobiografickém románu „Karel Martens“ (vyd. J. R. Vilímek Praha 1904) jej K. Moor nazývá Khol, dr. Vohryzka Vodňanský, neboť Vohryzkovo rodiště Přestavlky leží na Vodňansku v jižních Čechách.

11) Dokončeno v březnu 1899 v Pěčíně.

12) Viz též studii M. Hanuše „Pardubičtí libretisté K. Moora“. V životopisném románu „Karel Martens“ jej Moor nazývá Engel. K. B. Englich (1876–1902) byl rodákem ze Staročenska u Pardubic.

13) Opera byla provedena v Národním divadle v Praze roku 1907.

14) Premiéra v ND v Praze byla 14. 7. 1903.