Zámeček: Sny a realita

Jako pardubický občan jsem si uložil za povinnost zjistit o této stavbě co nejvíc.

Za dobu, po kterou se o ni zajímám, jsem si k Zámečku vybudoval silný vztah. Vytyčil jsem si proto ještě jeden úkol – udělat vše pro to, abych tento chátrající, ale významný symbol pardubické minulosti zachránil. To byl cíl poměrně složitý, což mi bylo nejednou dáno najevo lidmi, kterým jsem se svěřil. Dospěl jsem ale do takové fáze, kdy už zkrátka ani nešlo couvnout.

A díky bohu za to. Sebral jsem veškerou odvahu a ťal do živého. Snad jen má mladická nerozvážnost a nevědomost mě držela při myšlence, že budu mít při své první návštěvě Foxconnu čest setkat se s generálním ředitele Jimem B. Changem. To se ale za celou dobu mého snažení nepodařilo.

Štěstí při mně však stálo – měl jsem možnost několikrát nahlédnout do budovy Zámečku, nasát atmosféru interiérů a ještě více se utvrdit ve svém přesvědčení a cíli. Ten byl jasný – Zámeček se musí objevit na soupisu kulturních památek. Jeho chátrající stav totiž může zapříčinit zřícení části objektu a pak by bylo vše neodvratně ztraceno. Pokud by se zapsání podařilo, mohla by následovat další série mých snů o dotacích, o rekonstrukci budovy na kulturní centrum a o šťastném konci. Jedno bylo jasné – Zámeček by se měl stát centrem kultury spojeným s muzeem, výstavními síněmi i místem pro komorní koncerty. To vše mi bylo schváleno zástupci

Klubu přátel Pardubicka, Svazem bojovníků za svobodu i ředitelem pardubického zámku Františkem Šebkem.

Následovala dlouhá a složitá cesta olemovaná lidmi, bez kterých bych se nedostal nikam. Přes velmi ochotné pracovníky magistrátu, krajského úřadu i ministerstva kultury jsem si musel své ideje obhajovat také před člověkem, který pro Zámeček udělal mnoho – Jiřím Kotykem.1)

Troufám si říci, že jako jeden z mála jsem měl možnost vidět nádherný původní kazetový strop z největšího sálu Zámečku, který je bezpečně uschován daleko od samotného objektu.

Zájem nejen o stavbu, ale i o její majitele mě zavál až do města Karviná za Alexandrou Rebrovou, která se jako jediná specializuje na rod Larisch – Mönichů v České republice. K tomu všemu přispěla i náhoda, jíž vděčím za setkání s jedním z posledních potomků tohoto rodu – Karlem Larischem – Mönichem. Mé pátrání v minulosti je zkrátka – trochu nadneseně řečeno – jedna velká detektivka.

Přes všechno snažení a spolupráci s daleko vlivnějšími a pravomocnějšími lidmi, než jsem já sám, byla ale hradba Foxconnu a jeho vedení zcela neprůstřelná.

Pracovníci tchajwanského gigantu si mně vzájemně posílali od jednoho k druhému, nezájem se střídal s odmítáním. Pochopil jsem, že k vedení firmy se dostane jen vyvolený. Za tu dobu jsem si ale vytvořil celkem silné zbraně - vědomosti. Dnes si troufám říci, že o Zámečku coby symbolu Pardubic, její světlé i temné minulosti, historii jejích majitelů a o jejím současném okolí vím hodně. Kdyby nic, tak to mi stačí.

Dnes už vím, že na „obyčejného smrtelníka“ jako jsem já je vytyčený úkol až příliš velký. Mé snažení ale rozhodně stálo a stojí za to. Když se dívám na velký titulek „Foxconn nabízí městu historický Zámeček“, hřeje mě příjemný pocit u srdce. I když možná nejsem tím, díky němuž se věci daly do pohybu, říkám si, že se za tím vším dají možná odkrýt i stopy snažení jednoho malého, nenápadného pardubického občana.



Tomáš Novotný

1) Upřesňuji tuto podivnou formulaci v tom smyslu, že mám s pisatelem na problém rekonstrukce Zámečku shodný názor.