Vývoj vztahu člověka k přírodě na území mikroregionu Sdružení obcí pod Kunětickou horou

1. Období před rokem 1848

V 18. století tu bývalo velké množství zvěře. O vztahu lidí ke zvěři v tomto období leccos napoví vyprávění F. Konečného, obyvatele Hrádku, zachycené v místní kronice: „Touto dobou býval Hrádek ohrazen plotem, aby divoká zvěř nevrazila do vsi. Za zimních večerů obcházeli vesnici vlci. Řičela-li domácí svině na zahradě a uslyšeli-li to divocí kanci, hnali se k zahradě, řičeli a vráželi do plotu. Lidé jdoucí do Bohdanče zapalovali cestou lesem slaměné pochodně, aby ohněm zaplašili vlky, kteří bývali nebezpeční celý rok“ (Pamětní kniha obce Hrádek: 56).

Lidé v této době neměli se zvěří žádné slitování. Ohavným zvykem zde bylo např. shazování kozla ze střechy hostince o posvícení. Přítomný řezník jej sice ihned poté zabil, přesto tím ale zajisté nezabránil ukrutné bolesti tohoto zvířete.



2. Období mezi lety 1848–1885

V tomto období se už objevovaly náznaky ochrany přírody. Chránilo se však jen to, co bylo výhodné člověku. K tomu, co pro něj nemělo zdánlivě žádný smysl, se člověk stále choval nepřátelsky. Vše si snažil podmanit tak, aby z toho

měl co největší zisk. V této době vznikaly různé zákony, týkající se vztahu člověka k přírodě. Např. roku 1852 byl vydán tzv. lesní zákon, který mj. stanovoval, že by se v lese mělo hospodařit tak, aby mu „nebylo ublíženo“. Zákon též omezoval možnost odlesňování.

Roku 1870 byly vydány mj. zákony č. 38 a č. 39. První z nich stanovoval povinnost vlastníků pozemků „očistit všechny plochy od housenek, chroustů1 a veškerého dalšího škodlivého hmyzu“. Druhý z nich stanovoval povinnost „ochrany zvířat zemědělsky užitečných“. Podle tohoto zákona bylo třeba „šetřit ptactvo a jinou zvěř2, která se živí hmyzem a myšmi a poučovat školní mládež o jejím užitku“.

Podle zákona z roku 1883 směla provozovat rybolov jen osoba opatřená zvláštním rybářským lístkem. Zákon z roku 1884 nařizoval sázení stromů. A to zejména „na místech veřejných, při silnicích obecních, okresních i erárních a při cestách“ atd.



2.1. Vztah ke zvířatům

Touto dobou však velmi často docházelo též ke zbytečnému zabíjení či týrání zvířat. Například v Hrádku a ve Stéblové bývala provozována místní zábava – stínání kohouta3. Živý kohout byl zakopán do země tak, že mu „koukala“ jen hlava. Člověk šel od něj padesát kroků se zavázanýma očima, poté by zamotán. Jeho úkolem bylo jít těch padesát kroků správným směrem a setnout kohoutovi hlavu4 (Maršíček, 1927).

V obecném povědomí však již bylo, že by se zvěř týrat neměla. Svědčí o tom řada dobových novinových článků, v nichž bylo na tento nešvar upozorňováno. Kritizováno například bylo uřezávání zadních stehýnek živým žabám, nafukování

žab stébly atd.

Často bývalo kritizováno např. vybírání ptačích mláďat z hnízd za účelem jejich odchovu v klecích, nadměrný odstřel ptáků či vycpávání zvířat pro školní účely. Dle Jandy (1882) sloužila vycpaná zvířata zejména k tomu, aby se „člověčenstvo

mohlo pást při pohledu na jejich mrtvolu“.

Dalším problémem tu bývalo pytláctví. Nejrozšířenější bylo ve čtyřicátých letech 19. století5, kdy k němu byli lidé nuceni hladem a bídou. Hospodář tu v zimě často honil zajíce po mlatu s cepem, aby jej poté surově ubil. Raněným zajícům pak spoutal zadní běhy a dal je do komory (Pytlácké, 1882).

Nevlídného zacházení se dostávalo i hospodářské zvěři, když se tu třeba ještě roku 1880 vyskytovalo „pasení dobytčat o přivázané hlavě k jejich noze“ (Rosůlek, 1930). Ušetřeni nebyli ani koně či psi, když se na jimi tažené povozy velmi často nakládala příliš těžká břemena. Pokud je kůň neutáhl, pak býval často surově bit.

Až do počátku 20. století žily v Labi různé ryby včetně lososů, štik, úhořů, sumců atd. Zarybnění Labe se však každoročně snižovalo. Příčinou bylo zejména chytání lososů u opatovického splavu bez ohledu na jejich velikost, šetření

počtu apod. Byli tu zachycováni na „žebříky“, čímž bylo Labe „zbaveno veškerých lososů“ (Rybnosť, 1884).



2.2. Vztah ke stromům

Člověk si však v této době ještě uvědomoval, že je součástí přírody. O tom svědčí různé zvyky, které v této době dodržoval6, čímž si snažil zajistit ochranu před přírodními katastrofami, před chorobami, před hynutím hospodářských zvířat, před zásahy zlých nadpřirozených sil atd.

Velký význam zde byl přisuzován okrašlování obcí. Dne 24. 4. 1854 došlo např. v obci Podůlšany k vysázení šesti lip na počest svatby Františka JosefaI. s Alžbětou Bavorskou. Dne 10. 5. 1881 došlo v obci Kunětice k vysázení řady devíti lip „od kostela ke kříži“ na počest sňatku korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií. Téhož roku došlo k založení Štěpánčiných sadů

uprostřed vsi Bukovina.

Ke konci tohoto období byly zakládány první školní zahrady na území Mikroregionu. Roku 1873 byla v Srchu postavena nová škola, na jejíž východní straně byla „ovocná a zelinářská zahrada s květnicí“. Roku 1884 došlo k založení školní zahrady u školy v Kuněticích, když zde bylo vysázeno několik stromů a keřů.

Za velmi důležitou byla v tomto období považována též výsadba stromů v okolí cest a silnic. A to z důvodů jak estetických, tak bezpečnostních7. Kolem roku 1840 tu bylo módou vysazovat podél cest černé vlašské topoly. Postupem času se však začaly podél silnic sázet převážně stromy ovocné8, ze kterých byl též užitek ekonomický (O starých, 1934).

V dobovém tisku byl však stav „ovocného stromoví“ popisován jako „neutěšený“. Řady stromů prý nebyly řádně vysázeny, stromy nebyly ošetřovány a ušlechtilých stromů bylo minimum. Kromě toho prý podél některých silnic nebyl ani jediný stromek.

Co se týče lesů, tak se zde obyčejně provádělo „loupeživé hospodaření“ v podobě hrabání všeho listí, mechů atd., jež se tu na zemi nacházelo. To se pak prodávalo jako stlaní. Následkem této činnosti les přicházel o živiny, což vedlo k jeho postupnému odumírání (Hrabání, 1884).

Kromě toho se zde již v této době začaly objevovat snahy odstranit z polí většinu mezí, neboť prý zabíraly příliš mnoho „užitečné půdy“.



3. Období mezi lety 1885–1920

V dobovém tisku se začaly stále častěji objevovat články odsuzující „ziskuchtivost této doby“. Kácení stromů ze slepé ziskuchtivosti prý „měnilo krajinu v poušť“ (Doba, 1888). Cit pro krásu prý ustoupil „hrabivosti, která nestrpí nikde ničeho pěkného“ (Nešetření, 1890).



Celý článek naleznete ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka číslo 11/12, rok 2007.