Dva stateční, kteří přežili

Tyto tři roky přežil pan Hovora na útěku před gestapem u statečné evangelické rodiny rolníka Čeňka Míči v malé obci Brambory na okraji Železných hor. Ale vraťme se do roku 1914. Malému Františkovi zemřela matka tři čtvrtě roku po jeho narození. Měl o dva roky staršího bratra Ludvíka. Otec, který pocházel z Týna nad Vltavou, se po čase znovu oženil, ale zemřel též brzy v roce 1920.

Oba hochy tedy vychovávala nevlastní matka, paní Božena. Po vychození školy se František vyučil jako prodavač a příručí u pardubické firmy Dekora p. Antonína Pecolda a zůstal v obchodě s koberci a linoleem v paláci

Na kopečku i po vojně. Bratr Ludvík odešel do Náchoda a dal se k četnictvu. S kamarády jezdili trampovat, svoji osadu měli na Práčově. Povinnou službu kroutil František Hovora u 20. pěšího pluku v letech 1936-38 na Slovensku. Tady zažil i mobilizaci. Už od mládí byl velice nadaným a všestranným sportovcem.

Základy dostal v Sokole Pardubice I., kde závodil v tělocviku prostém a hrál i házenou a volejbal. Současně byl úspěšným hráčem stolního tenisu v TTK Familie, který působil v hostinci U Kosinů, později hrál za SK Pardubičky U Vojáčků. Ve fotbalu byl nesmlouvavým obráncem téhož klubu, hrajícího I.b župní třídu. Svoji sportovní kariéru završil jako výborný atlet Slovanu Pardubice na začátku čtyřicátých let. Vynikl především ve skoku dalekém /636 cm/ a o tyči /327 cm/, ale velmi dobře běhal i sprinty.

Ze všech těchto sportovních aktivit měl řadu známých. Tak ze Sokola se znal s důstojníkem Alfrédem Bartošem a učitelkou Věrou Junkovou. Chodil s její přítelkyní Irenou Šindelářovou, kterou si po válce v roce 1947 vzal. Ostatně na sokolskou výchovu a opravdové bratrství, které nedělalo rozdíly mezi sociálními třídami, nedá pan František Hovora dodnes dopustit. Přítelem z atletiky Slovanu byl výborný oštěpař Václav Krupka.

Pomalu se dostáváme k nešťastným událostem válečných protektorátních let. U paní Boženy Hovorové bydlel její druh, zaměstnanec nemocenské pojišťovny Jaroslav Šorm. Ten spolu byl s dalším kolegou Antonínem Pištorou záhy po seskoku desantu SILVER A získán jako spolupracovník parašutistů Bartoše, Valčíka a Potůčka. O velikonocích roku 1942 byl „Jirka“, jak se Potůček představoval, převezen s vysílačkou Libuší a vysílačkou náhradní z biologické stanice na sádkách v Bohdanči, kde ji u Hrabů hrozilo prozrazení, do domku paní Hovorové v Pardubičkách. Zde byly vysílačky během několika dnů podrobeny kontrole kamarádů Františka Hovory z blízké Telegrafie. Pak putovaly znovu do Ležáků.

V Ležákách byl radista znám jako učitel Tolar. Na toto jméno měl i v Londýně vystavenou protektorátní kenkartu. Když se Jaroslav Šorm dozvěděl o zatýkání v Pardubicích, jel zjistit možnosti přechodu na Slovensko. Po návratu byl gestapem zatčen. Paní Hovorová s Františkem se uchýlila k rodině Míčově do obce Brambory, kam už dříve jezdili pro aprovizaci. Odjela ještě za matkou do Prahy a odtud se vracela 24. června do Pardubiček. Byla zatčena brzo po vystoupení z vlaku na zastávce u nemocnice. Také František Hovora se ještě jednou chtěl doma otočit, byl však varován sousedkou paní Blažkovou a vrátil se k Míčům. Paní Božena Hovorová i pan Jaroslav Šorm byli s dalšími spolupracovníky Silveru A popraveni dne 2. července na pardubickém Zámečku.

Jan Nováček

František Hovora přežil díky statečnému postoji rodiny Míčových celé tři roky v jejich hospodářství. Pomáhal při pracích na statku, na pole nechodil. Z vikýře sledoval občas auta, hlásící výhružky o trestech smrti za nepřihlášené osoby. Měl připraven i úkryt pod mlatem, ale nemusel ho za celé tři roky použít.

Míčovi měli dva syny, se kterými se František velice sblížil. Oba pracovali v Pardubicích - Ladislav v drogerii u Kosteleckých na Bílém náměstí, Josef v továrně na látky výbušné - Explosii v Semtíně. Ti pak zprostředkovali občasná setkání Františkových kamarádů Josefa Schejbala a Jana Schickera v lesíku u Řečan nad Labem, kam jezdili vlakem. Fr. Hovora sem chodil pěšky nebo jezdil na kole po lesních cestách. Po osvobození si vyzvedl kufr uložený na nádraží v Pardubicích v roce 1942 a vrátil se do Pardubiček. Za své zásluhy o odboj byl František Hovora jmenován správcem firmy Keil v Karlových Varech.

V této funkci vydržel ovšem jen do r. 1948. Po puči v roce 1948 byl několikrát vyslýchán STB v bývalém hotelu Libuše na téma jeho možných styků s některými dřívějšími odbojáři, později emigranty v Anglii. Po návratu do Pardubic byl zaměstnán u Elektrárenského svazu a svoji profesní kariéru skončil jako nákupčí u n.p. Tesla Pardubice. Z manželství s Irenou Šindelářovou se narodily dvě dcery, které se dodnes, zvláště po smrti maminky před třemi roky, o tatínka vzorně starají. Paní Irena vystudovala zubní lékařství a působí v Poděbradech, paní Lenka filmovou školu. Později emigrovala s pardubickým gynekologem do Německa, odkud oba jezdí od Ulmu do Pardubic jednou za 14 dní. Pan Hovora je čilý, vypravuje zajímavě o svých životních příbězích. Jen kolena mu po intenzivním sportování neslouží, jak by měla.

Druhým, o kterém se literatura faktu zmiňuje jen okrajově, je další z řady přechovávatelů radisty Jiřího Potůčka – Jan Nováček. Narodil se rok po Františku Hovorovi v malé obci Kovářov u Seče dne 17. 9. 1915. Měl devět sourozenců a také jemu otec zemřel již v roce 1918 a o všechny a hospodářství se pak starala matka. Jan se vyučil v Chrudimi drogistou a nastoupil do zaměstnání v Explosii Semtín. Našel si podnájem v blízkých Rosicích nad Labem /na Krétě/ v Jiráskové, dnes Tolarově ulici čp. 326 u pana Hlásného.

Prostřednictvím již výše zmíněného Jaroslava Šorma se seznámil se členem výsadku SILVER A Jiřím Potůčkem-Tolarem. Ten byl sice většinu času umístěn v Miřeticích a jeho vysílačka Libuše v lomu Hluboká, přesto však se stěhoval k dalším ubytovatelům, především do Mnětic k Chrbolkům, kde byl léčen po těžkém zápalu plic a k Hrabovům na sádka v Lázních Bohdanči. Dále k Antonínu Hebkému v pasáži na dnešní tř.Míru, Věře Junkové do Studánky, Bohumilu Horákovi ve Staňkově ulici a paní Hovorové v Pardubičkách. Jan Nováček mu předával zprávy z Explosie, dodával potravinové lístky i proviant z Kovářova.

Někdy koncem května nebo začátkem června mu nabídl možnost ubytování v Rosicích nad Labem a předal mu klíče od bytu. Při jedné z Potůčkových návštěv ho představil druhému nájemníkovi Josefu Fitzbauerovi jako vzdálenějšího příbuzného, inženýra chemie, který je zaměstnán v „Explosce“ a bude u něj přespávat. V Trnové se o něj nejméně dvakrát postarala i paní Anna Hájková. První noc po dramatickém odchodu z Ležáků dne 17. 6. 1942 spal u Jana Nováčka v Rosicích. Sem pro něj na základě zprávy vyslal vedoucí odbojové skupiny S 21 B učitel Josef Schejbal horníka Antonína Němečka.

Ten přijel do Rosic obětavě na kole, ačkoliv by právě byl po noční směně. Jiří Potůček již na něj čekal na okraji obce s půjčeným dámským kolem a oba šťastně, i s vysílačkou Libuší, přejeli přes kontrolu v Jezbinách u Jaroměře do Bohdašína u Červeného Kostelce. Spojení se skupinou S 21 B navázal velitel SILVERu A Alfréd Bartoš již 8. března a také Potůček zde již v polovině dubna a na začátku května byl a vysílal z jejich amatérské vysílačky. Ale to a další události na Končinách, je již dostatečně známá smutná historie.

Jan Nováček byl zatčen pravděpodobně 26. června při odchodu ze směny v Semtíně třemi příslušníky pardubického gestapa /m.j.Hanauskem/ přímo u bran závodu.Zatčení musel asistovat ing. Korda a identifikovat ho předem jistý Vyčítal.

Gestapáci Jana Nováčka dovezli do bytu v Rosicích, který prohledali. Stavili se i u souseda Fitzbauera, kterému ukázali Potůčkovu fotografii a nařídili jeho event. návštěvu okamžitě hlásit.

V úřadovně pak byl Nováček vyslýchán na základě výpovědi Jaroslava Šorma. Před výslechem byl v cele informován spoluvězněm Antonínem Pištorou o tom, co již gestapo ví, a tak se od Jana Nováčka vyšetřovatelé nic nového nedozvěděli. Po zastřelení Jiřího Potůčka dne 2. července 1942 byl Jan Nováček téhož dne propuštěn. Při posledním výslechu mu byla předložena

Potůčkova podobenka a sadisticky sdělena radistova smrt. Současně dostal příkaz opustit byt v Rosicích nad Labem a přísný zákaz návštěv známých. Dále uvádím doslovnou citaci z níže uvedené knihy historičky P. Nývltové: „Z jakých důvodů byl Jan Nováček propuštěn, přestože bylo gestapu známo, že také s parašutisty, hlavně radistou Jiřím Potůčkem spolupracoval, zatímco téhož dne valná většina vlastenců pomáhajících členům skupiny SILVER A zemřela, nelze spolehlivě zjistit. Nováčka vyslýchal Linsel a Escherlohr. Ludvík Schulze tvrdil, že ho nechal propustit šéf Clages na přímluvu Escherlohra a jeho, tedy Schulzovu, který se za něj přimlouval prý proto, že ho mnoho let znal/když ještě pracoval jako řidič autobusu, vozil často Nováčka autobusem do rodného Kovářova/. Schulzovu výpověď však nelze nijak objektivně potvrdit.“ Podle domněnky Nováčkových příbuzných dodával maso ze zabíjaček a další proviant z Kovářova hoteliéru Košťálovi, který je pak dělil mezi parašutisty a gestapo.

Po odchodu z Rosic žil Jan Nováček se slečnou Ludmilou Markovou, majitelkou obchodu cukrovinkami RU-PA na hlavní třídě. Bydleli v Labské ulici. Ludmila Marková byla též sokolka, přítelkyně paní Pištorové a paní Košťálové. Posléze se rozešli a Jan Nováček se po válce oženil s majitelkou obchodu ve Valdicích. Měli byt na Velkém náměstí v Jičíně. Po roce 1948 pracoval v Agrostroji Jičín a poslední roky u ČSD v Nymburce. Narodili se jim dva chlapci a dvě dívky. Jan Nováček však zemřel ve svých čtyřiapadesáti letech, dne 13. 11. 1969 na rakovinu plic, zřejmě jako následku silného kouření.



Literatura:

Pavlína Nývltová: Příběh odvahy a zrady. Jiří Potůček-Tolar, radista desantu Silver A. Vydal P. Merkvart, Červený Kostelec 2007. Rozhovor s p. Františkem Hovorou dne 10. 11. 2007 a 15. 12. 2007.

Rozhovor s pí Věrou Půhonou /roz. Nováčkovou/ dne 20. 10. 2007