Matějčkova radost zůstává

Matějček si získal renomé nejen díky svým odborným kvalitám (např. publikacím Co kdy a jak ve výchově dětí, Rodiče a děti, Po dobrém, nebo po zlém?, Vývojové poruchy čtení aj.), ale i schopností vědecké poznatky popularizovat. Nedílnou součástí jeho osobnosti byl vlídný a hřejivý úsměv, kterým vzbuzoval důvěru a kolem sebe rozdával tolik potřebnou

naději. Matějčkova úsměvu si nemohli nepovšimnout ani jeho "odpůrci": "Blafat v televizi a usmívat se jako Matýsek to jo, ale abys ozdobyl okna při májových oslavách to je těžká věc pro tebe" - zněl třeba jeden z anonymů, které za minulého režimu pan profesor dostával. (Citováno podle životopis- ného rozhovoru se Z. Matějčkem Naděje není v kouzlech - pozn. Red.).

Matějček se narodil v roce 1922 v rodině ředitele kladrubského hřebčince: zdejší bělouši pro něho byli samozřejmou kulisou mládí. Vrozené postižení nohy již záhy malého Zdeňka seznámilo s atmosférou dětských nemocnic a sanatorií. Později vystudoval pardubické gymnázium a potom Filozofickou fakultu UK v Praze. Nikdy neskrýval, že je hluboce věřícím evangelíkem. V psychiatrické praxi na sebe poprvé výrazně upozornil v roce 1963, kdy se spolupracovníky natočil dokument Děti bez lásky. Snímek, který zachycoval zaostávání a deprivace ústavních dětí, straničtí představitelé zakázali, ale na filmovém bienále v Benátkách získal hned tři ceny. Mezinárodního ohlasu se dostalo i knize Psychická deprivace (spolu s Josefem Langmeierem), která vyšla nejen v Austrálii a USA, ale i v SSSR. "To byl největší úspěch našeho života - prorazit v zemi, kde byla takřka po sedmdesát let kolektivní výchova součástí státní ideologie", hodnotil později tento krok Matějček.

Matějčkova práce také vedla k přijetí zákona o rodině a byl i u otevření první československé SOS vesničky. Spolupracoval se světovou zdravotnickou organizací a UNESCO na projektech věnovaným nechtěným dětem, dětem alkoholiků a dětem s lehkou mozkovou dysfunkcí. Svou více než padesátiletou soustavnou činností Zdeněk Matějček vytvořil ucelenou školu dětské psychologie, v posledních letech získal řadu čestných doktorátů a odborných ocenění.

Své poslední projekty však už dokončit nestihl.

Dopsal ještě svou nejnovější. knihu Rodičům na nejhezčí cestu, ale už se nemohl zúčastnit její prezentace. Na internetových stránkách www.vira.cz byl s ním připravován on:'line rozhovor, který byl kvůli profesorově hospitalizaci nejprve odložen, ale i tak nakonec zůstaly zaslané dotazy bez odpovědí. V okamžiku zveřejnění zprávy o úmrtí pana profesora byly otázky vystřídány osobními vyznáními mnoha lidí: ,Děkujeme Vám za nás mnohé, které jsme se potýkaly s výchovou svých dětí, a nevěděly, kudy dál. Děkujeme Vám za naději, kterou jste nám vléval ve chvílích bezradnosti. Věříme, že již nyní na vše pohlížíte s definitivním nadhledem a radostí, která z Vašeho projevu vždy prýštila', psaly například tři maminky z Olomouce. ,Se svým prvním děťátkem v bříšku, celý den ponořená do četby jedné v Vašich knih, mě zaskočila zpráva, že jste odešel z tohoto světa. Alespoň tedy touto cestou velké díky za Vaše publikace, životní moudrost a naději, že rodina má smysl i v této době', svěřila se serveru www.vira.cz Pavla Nagy.

Když jsem ze schůzky s panem profesorem z Psychiatrického centra Praha odcházela, připomněl ještě svou zálibu ve včelařství: "Ohromě mě baví příroda. Když vidím, jak jdou včely pilné, říkám si: Važme si toho, je to jediný případ, kdy na nás někdo dělá".

Bereme-li vážně slova Kréda ,Věřím ve společenství svatých', pak můžeme předpokládat že i na nás teď někdo ,dělá'. Matějčkův úsměv a činorodost mu rozhodně nenechají zahálet.