PARDUBICE - MĚSTO S VÍCE NEŽ 5P KDYSI A DNES

1 Nevím, jak vy, ale já, když se dostanu do města ležícího na rovině, snažím se vylézt na nejvyšší věž, abych si město nejprve prohlédl z ptačí perspektivy. V Pardubicích jsem takové místo nemusel dlouho hledat. Cestou k radnici se mi nabídla proslulá Zelená věž. Vystoupil jsem tedy po třicetičtyřech kamenných a devadesáti dřevěných schodech až nahoru a popatřil postupně na všechny světové strany.

Otevřel se mi pohled opravdu nevšední. Pode mnou obdélník historického Pernštejnského náměstí, nalevo zámek obehnaný valy s bastiony, opodál kostel sv. Bartoloměje: kdysi to bývaly celé Pardubice, dneska je to jejich nepatrná část. A jinak všude dokola až k obzoru domy a komíny, ulice a prostranství a za řekou, kde se kdysi slétávala hejna bílých čápů, svítí výstavní bělostí novostavby pardubické čtvrti Polabiny (to všechno utopeno v bohaté zeleni). Jen směrem na severovýchod uvidíte volnou krajinu přepásanou stužkou Labe (Tehdy ještě meandrujícího. Nebylo ještě sídliště Dubina) a zakončeno malebnou Kunětickou horou.

2 Sešel jsme z věže a moje kroky vedly na radnici k předsedovi Městského národního výboru

Františku Slukovi (Ten r. 1965 prohlásil, že nepotřebuje Klub přátel Pardubic, protože přáteli města jsou všichni občané. Mýlil se, ale Klub nenechal zakázat. R. 1969 byl sesazen, zemřel r. 2002). Nechtěl mluvit o sobě, a tak jsem mu dal několik otázek o městě, které řídí a o jeho vztahu k němu:

„Čemu vděčí Pardubice za to, že se počet jejich obyvatel proti r. 1945 takřka zdvojnásobil? Tak rychlý růst snad nezaznamenalo – kromě Ostravy – žádné jiné město v republice?“

F.Sluka: „Máte pravdu – představte si, že ještě v polovici minulého století měly Pardubice jen kolem čtyř tisíc obyvatel. A dnes – skoro osmdesát tisíc… Příhodná poloha města na dopravních tepnách umožnila rozvoj průmyslu, a ten sem přitáhl lidi, kteří šli za výdělkem. Jde hlavně o průmysl rozvojový, chemii a slaboproudou techniku. Východočeské chemické závody a Tesla zaměstnávají dnes dohromady mnoho tisíc pracovníků (Tehdy asi 12, po roce 1980 na 15 tisíc).“

„A co se vám osobně v Pardubicích nejvíce líbí a proč je máte rád?“

F.Sluka: „Mně se nejvíc líbí protiklad klidné historické rezervace a živého ruchu ostatního města, kde se stále něco děje a které se mění takřka před očima.“

„A kterého úspěchu si ve svém funkčním období nejvíce ceníte?“

F.Sluka: „Hlavně toho, že se nám daří postupně obnovovat památkovou rezervaci; dále si cením dobré práce na opravách bytového fondu a také spolupráce s podniky na zlepšení životního prostředí obyvatel našeho města.“

3 A opravdu, stačí se projít starými Pardubicemi, abychom viděli, jak jeden renesanční dům po druhém dostává nové šaty. Celkem třicet starobylých domů je už opraveno a jiné se dávají do pořádku. Počítá se s asi deseti renovacemi ročně. Zámek na svou generálku teprve čeká – potrvá dobrých deset let (Bohužel, naopak stav zámku se přes určité práce do r. 1990 katastrofálně zhoršil, až v 90.letech rekonstrukce téměř dokončilo ředitelem dr. Františkem Šebkem obnovené Východočeské muzeum). Z vnějších stěn opadává omítka, ale vstoupíte-li dovnitř, překvapí vás krásně instalované a upravené muzeum se sbírkami fauny a flóry, s jedinečnou výstavou starých pušek, s nálezy prehistorickými i s národopisnými ukázkami včetně „veverčete“ – ruchadla bratranců Veverkových z nedalekého Rybitví. (To ještě bylo samostatné VČM, pod jehož křídly se r. 1967 KPP ukryl, po r. 1972 jsme o ně přišli, stalo se pobočkou Krajského muzea Východních Čech – Hradec Králové.)

Zámek je oázou míru a klidu v rušeném, rozkopaném městě, plném objížděk. Jen mohutné valy prozrazují, že to byla kdysi nedobytná pevnost, s příkopy naplněnými vodou kolem dokola, vodní zámek.

Nyní je tu místo vody park s kvetoucími růžovými magnoliemi, na lavičkách sedí dívky ze střední školy a dívají se do učebnic.

Ale řemeslník vcházející branou s reliéfem znázorňujícím Vojtěcha z Pernštejna, jak vede zkroceného zubra, má jiné myšlenky, než aby si připomínal zašlou historii. Volá na své kolegy, kteří odpočívají ve stínu hradeb: „Tak jsem se byl právě nafutrovat a také na zmrzlince…“ (Tehdy se na svou dobu znamenitá italská zmrzlina vyráběla a prodávala v Zámecké ulici.)

4 Podíváme.li se na dějiny Pardubic, s podivem zjistíme, že byly vlastně dlouhá staletí jen málo významným poddanským městem. Čestnou výjimkou tvoří rozmezí let 1491 – 1560, kdy můžete hovořit o Zlaté době města Pardubic, spojené se jménem moravského rodu pánů                 z Pernštejna. A při tom město za tu dobu dvakrát shořelo – dvakrát bylo zase postaveno, poprvé po požáru v roce 1507 v pozdně gotickém slohu, podruhé (1532) (správně 1538) ve slohu renesančním, při čemž domy byly zdviženy o jedno patro…(I tehdy byly jen poddanským městem, zaostávajícím za sousedními – královskými. Svobodným, stalo se chudým až r. 1848.)

Podivuhodná doba, podivuhodní lidé, ti Pernštejnové. První z nich Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království, ten, který Pardubice a Kunětickou horu koupil, byl podnikavý a prozíravý hospodář a domohl se největšího bohatství v zemi. Skupoval panství a statky tak dlouho, až jich měl třikrát tolik co jihočeští Rožmberkové. A nejen to. Zveleboval svůj majetek, vysoušel půdu a na místech močálů zakládal rybníky pro chov ryb. Těch rybníků bylo 320 a jen malá část se zachovala dodnes.

Vedle toho vystavěl zámek a Pardubicům dal svobody a privilegia městských obyvatel. Jeho synové Vojtěch a Jan pokračovali v jeho díle, ale vnuk Jaroslav z Pernštejna upadl do dluhů (Panství zadlužil již jeho otec Jan, zvaný Bohatý) a musel Pardubice prodat komoře královské. Odchodem Pernštejnů klesly Pardubice opět na celkem bezvýznamné město, a to až do poloviny 19.století.

5 Opět sedím na radnici, tentokrát u hlavního architekta Pardubic ing. Vladimíra Hájka. Ten hovoří o městě a výstavbě zdánlivou suchou řečí faktů a čísel. Zdá se, že restaurace historické části mu hlavu příliš nezamotává – což neznamená, že mu snad neleží na srdci. Daleko horší je to s centrální částí města, která vznikala živelně a bouřlivě od poloviny minulého (19.) století až do konce první republiky. O tehdejší výstavbě lze říci, že každý pes jiná ves: rozhodující činitel byl měšťácký vkus a kapsa (Ta prvořadě, nebyl tu žádný silný investor, domy si stavěly jen občané, živnostníci i prostí dělníci). Co dnes s tím? Řeší se to demolicí a novou výstavbou. Na projekt nového centra v Palackého ulici (z velké části poničené bombardováním r. 1944) je vypsána soutěž. (Že je to nová část centra, právě objevili naši zastupitelé, má se vylepšit. To by ale chtělo i zástavbu po Prokopce.)

Ale jsou další problémy. Elektrárna i některé závody, které byly původně na okraji města, byly rychlým růstem obytných čtvrtí tak zaskočeny, že se ocitly uprostřed domů a vil a teď je obtěžují dýmem a hlukem. Má se to řešit přechodem elektrárny a kotelen na mazut. (Městská elektrárna v Karlovině vytápěná uhlím byla ještě v plném provozu, část města vytápěla parou, r. 1970 změna na teplárnu vytápěnou parou, r. 1994 převedena na topení plynem, r. 2000 dána do klidu jako teplárenská záloha, která se uplatnila r. 2002, když v EOp spadla střecha.) Bohužel, některé stavební práce, hlavně v bytové sféře a na teplofikaci měst, mají zdržení, je nedostatek stavebních materiálů a kapacit. (Tehdy měly být Polabiny již napojeny na horkovod z Opatovické elektrárny a teplofikován i střed města. Nebyly, přednostně byl teplofikován Hradec Králové. Teplofikace Pardubic z EOp byla dokončena až r. 1977.)

Není divu, že to dělá jak hlavnímu architektovi, tak předsedovi Městského národního výboru na tváři vrásky. Na otázku, co ho nejvíc v Pardubicích trápí, odpovídá František Sluka stručně: „Nedostatek bytů…“ (Je i dnes, nájemních, ale naše představitele to asi netrápí.)

To ovšem není rarita Pardubic a také to neznamená, že se město nemůže pochlubit celou řadou staveb, na které jsou Pardubáci, jak se patří, hrdi. Patří mezi ně nové nádraží, jedno z nejhezčích a nejmodernějších v republice. Zimní stadion Tesly Pardubice, Lázně na Olšinkách, most přes Labe a v neposlední řadě Kino Jas, které je příkladem pardubické podnikavosti. Bylo postaveno na úvěr a za šestnáct měsíců zaplaceno (a dnes už není), takže byla právem položena otázka: Nebylo by vhodné dělat podobných dluhů ještě více? (To je aktuální otázka dnes.)

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2019