KŠAFT JAKUBA ANTONÍNA ŠTROSSE Z R. 1719

ANTONÍN BLAŽEK zařadil do svých „Pověstí a obrázků Chrudimského kraje“ kapitolu: Nejmladší kostelík v Pardubicích

Královské komorní město Pardubice, ač zvláště v minulém století jako mnohá jiná naše města zbaveno bylo beze vší příčiny mnohých vysoce vzácných umělecky provedených starých staveb a památek, zachovalo si v mnohých částech svůj někdejší starobylý vzhled. Kdyby zde pro nás tak osudná horečka vše památné ničící a navždy s povrchu zemského stírající konečně i tak šla daleko, že by tu nic jiného nezbylo, než starobylý zámek zdejší,         v nynější podobě v XVI. věku postavený, který jako tajemná kamenná báje ze starých dob tu vévodí širé rovině již stříbrný pás labský, někdy šumnými doubravami vroubený, tiše protéká, měly by ještě Pardubice hojně přitažlivosti pro milovníky našich starobylých památek.

Než bohudík dech nejšťastnější pro Pardubice doby, doby pernštejnské, kde pán vzájemně s poddanými přičiňovali se všemožně o zvelebení a okrášlení města, obráží se podnes v hojně tu zachovalých stavbách starých kostelů a domů a jich vnějšího a vnitřního zajímavého vyzdobení znaky, obrazy biblickými, klenbami, arkýři, oblouky apod. Škoda, přeškoda, že z bývalých čtyř bran zachovala se jen Zelená, jejíž památný kryt stal se příslovečným po celých Čechách.

Neméně zajímavá a památná brána Bílá na konci ulice Arnoštovy padla za oběť teprv roku 1840 lidskému nerozumu, vlastně rozumu silničního komisaře chrudimského Jana Brettera, diktujícího proti vůli téměř veškerého občanstva zdejšího neúprosně: Zbořit !

I v kostelích pardubických, jež nalezly v pánech z Pernštejna své obnovitele neb zakladatele, najde přítel umění a památek hodně zajímavostí. Tak v nejstarším kostele sv. Bartoloměje, pocházejícím ze XIII. století, kromě znaků a nápisu o obnovení chrámu po ohni r. 1538  Janem z Pernsteina, chová se znamenitý obraz Brandlův sv. Bartoloměje.  1/

Před hlavním oltářem zříme nádherný mramorový náhrobek Vojtěcha z Pernštejna, jehož tělesné ostatky sem z Prahy převezeny byly. Náhrobek v němž vytesána postava zvěčnělého  v oděvu rytířském, zřídila pozůstalá vdova Johanka z Vartenberka. O této hrobce kostelní bájilo se vůbec, že v ní skrývají se velké poklady.

Hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele s četnými památnými náhrobky z XVI. a XVII. věku založil r. 1510 přední dobrodinec města Vilém z Pernštejna, který dle slov Palackého „nejsa milovníkem bláhové nádhery, v jakéž libovali sobě uherští a polští velmoži, činil se velkolepým raději ve skupování statkův, v opravování jich a v dobročinění lidem, takže za šťastné se pokládali, kdožkoli se stali  poddanými jeho“. Kostel tento vystavěl pan Vilém pro vyznavače podobojí a proto někdy i zván byl „kostelem českým“. Založením jeho dal zakladatel najevo, že věrně žije dle hesla  svého: „S Římany věřím, s Čechy (podobojími) držím a s Bratřími umírám“.

Z pernštejnské doby (1538) pochází i kostel Zvěstování Panny Marie v místech bývalého kláštera minoritského, v němž naši pozornost zvláště poutá starý obraz města Pardubic.

Vedle těchto tří starých památných kostelů ukrývá se v Bělobranském předměstí na tzv. Vystrkově, blíže Bubeníkových sadů ku konci ulice Štrossovy, kde r. 1908 otevřen městský chorobinec, pěkný barokový kostelík Panny Marie Sedmibolestné, zajímavý již tím, že jeho hlavním zakladatelem a dobrodincem byl na počátku XVIII. století zdejší měšťan Jakub Ant. Pštross (Štross), pocházející z Chrudimě, příbuzný známé patricijské rodiny Pštrossů chrudimských, nyní pražských, z nichž kromě vlastenecky obětavého pražského purkmistra Frant. Václava rytíře Pštrossa, blahé paměti, vyniklo i více jiných členů v mnohém ohledu jak národohospodářském, tak i kulturním.

V ústraní, kde stojí nyní nejmladší kostelík pardubický Panny Marie Sedmibolestné, bývala od roku 1670 dřevěná kaplička, která s tzv. Březinovou tvrzí za ní stojící, v níž dnes útulek místním chudým dopřáván, zákoutí tomu zvláštní starobylý ráz dodávala.

Když kaplička během času schátrala, naskytlo se několik dobrodinců, kteří umínili si svým nákladem zbudovati tu kostelíček. O zbudování kostela zvláště značným peněžitým darem zjednal si zásluhu měšťan Pštross, který jedině umožnil stavbu kostela. Mimo to značným peněžitým darem přispěl zdejší děkan Adam Synecius a měšťan Jan Kutnohorský. Právováreční měšťané povolili ku stavbě několik várek piva a vrchnost poskytla zdarma cihly z panské cihelny.

Se stavbou započato 4. června 1710 a kostelík hned příštího roku na to stavitelem Jakubem Pešinou dostaven. Od té doby putovali sem četní poutníci z okolí ve zbožných průvodech a sice v den pouti a ve výroční den posvěcení kostelíka.

Než poutní ruch v zákoutí onom neudržel se dlouho, neb za císaře Josefa II. r. 1787 kostelíček zavřen a ve veřejné dražbě t.r. prodán městu za 605 zl. k.m. Nějaký čas sloužil chrám za skladiště různých věcí a sakristie upravena za obydlí nájemníkům. Obraz Panny Marie přenesen do děkanského kostela, dva postranní oltáře do chrámu sv.Jana Křtitele           a varhany převezeny do Pardubiček. Na to ve druhé veřejné dražbě r. 1791 koupil svatyňku výběrčí mýta Kotík pro svoji zásobu dříví, ale po krátkém čase přenechal ji zase městu, které poslechnouc hlasu lidu toužícího po zrestaurování kostelíčka, vyžádalo si na povolaných místech povolení o znovuzřízení svatyně a použití jí zase k veřejným službám Božím. Když žádost vyřízena příznivě, přispěním různých dobrodinců  a hlavně samotného bývalého majitele Jos.Kotíka důkladně kostel vnitř a vně opraven a po slavném znovuvysvěcení biskupským vikářem a děkanem místním Jos. Koutským třetí neděli po velikonoci, od které doby se tu nepřetržitě odbývá slavná pouť, veřejnému uctívání odevzdán.

V kostele odpočívají tělesné ostatky zakladatele, jak tomu dosvědčuje pamětní deska   s nápisem: Zde leží v prachu země mrtvé tělo v Pánu zesnulého muže, p.Jakuba Ant.Štrossa, souseda pardubského, který od založení prvního kamena tohoto kostelíčka, jenž se stalo v L. 1710 dne 4. Juli, nesl břímě dne a horka XII let. Složil zde kosti své, ach i statek. Dokonal šťastně život svůj L.1722 dne 3. Máje. Bolestná matičko, oroduj za svého služebníka, ať z prachu tělesného šťastně vstane v radosti a slávě. Amen.

Chronogram tvoří rok 1722.  2/

Kostel opraven r. 1903. Pozoruhodné jsou barokové ambity s dvěma kaplemi po stranách. Škoda jen, že zkáze podlehly dvéře je uzavírající, ozdobené vzácnými řezbami          z doby empíru. Kromě starých soch světců vidíme v kostele po levé straně zdi dva kříže mosazné, dané sem z bývalé koleje jesuitské v Hradci Králové. Jako kuriosum uvádíme, že na téže zdi visel dárek z Egypta poslaný, totiž medaillon ze slonové kosti s vyřezaným v něm obrazem Sedmibolestné Rodičky Boží s nápisem: Dar ten z Jerusalema odesílá chrámu Páně Bol. Panny Marie z Port Saidu Vojtěch Diviš, měšťan pardubický.

Nad vchodem kostela viděti z kamene vytesané srdce, mečem probodané, uprostřed pak sochu Panny Marie. Po stranách sochy sv. Joachyma a sv. Anny, rovněž z kamene dosti zdařile vytesané.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2019