KAPITOLY Z ČINNOSTI SPOLEČNOSTI PRO ROZVOJ PARDUBICKA

Pro doplnění musíme připomenout z archivu Společnosti nedávnou historii, kdy tu byly dalekosáhlejší plány, některé rozestavěné, dodnes nerealizované či nedokončené, z dob, kdy Pardubice ještě nějaké plány měly. Společnost je stále, ač neúspěšně připomíná. Snad pod patronátem p. poslance dojde k pokroku, reálné kompletaci toho „uzlu“.

            Společnost roku 2015 vydala Vlastivědný lístek č.17: Z minulosti pardubické dopravy a budoucnosti? S podtitulkem: Pardubice téměř komplexní dopravní uzel – jen jej dodělat. S otazníkem, že hlavní dopravní problémy řešily plány již z 50.let z dob 2.Pardubického kraje, ale jsou dosud nerealizované či (záměrně?) zapomenuté. Dle nich již měl vzniknout všestranný pardubický dopravní uzel. Jen s civilním letištěm se nepočítalo, na to nebylo pomyšlení. Ale jižně kolem letiště byl plánován přímý úsek obchvatu o dvou pruzích, který by při válečném konfliktu (tehdy na spadnutí) sloužil jako druhá startovací dráha.

            Ten jižní obchvat Pardubic je sice dosud uvažován, ale asi je v nedohlednu, když aktuální S.V. a  J.V. obchvaty jsou slibovány již 30let, a zatím se nekoplo. Ty 3 obchvaty by vytvořily téměř okruh města. Jen (dle námětu Společnosti) je nutno konce jejich větví propojit od St. Čívic k Rybitví krátkým západním obchvatem s mostem přes Labe. Ten (přes naše náměty) není zatím ani uvažován, ač je nutný pro snížení dopravy přes St. Čívice a plné využití poloprázdné průmyslové zóny St. Čívice. Mnohé akce dle tehdejších plánů byly i rozestavěny, jako nová železnice na Chrudim. Tu jsem vzpomněl opožděným článkem „Neslavné jubileum – půlstoletí nemohoucnosti“ města a kraje (ZKPP č.3-4/2019).

            Musím se vracet do dob před vznikem Společnosti, kdy jsme v rámci KPP sledovali zastavení realizace plánů i rozestavěných akcí z dob 2.Pardubického kraje před rokem 1960        a v „mezích zákonů“ je urgovali. Po roce 1990 dodnes to Společnost opakovaně a neúspěšně připomíná.

            Jen jsme si ani nedovolili připomenout zapomenutý revoluční a perspektivní plán na druhou severojižní dopravní osu Pardubic, která by odlehčila úzkému a nízkému podjezdu ze třídy 17.listopadu do třídy Jana Palacha. Byla rozestavěna již při stavbě Dukly. Její částí by byla mimořádně široká ulice (tehdy Sovětské armády) dnes Čs. armády, s průtahem kolem protipožární, dnes Hasičské stanice, na ulici Milheimovu. Je pozoruhodné, že ten průtah byl po roce 1990 rychle zastavěn. Navazovat měl široký a dostatečně hluboký podjezd pod západním koncem starého nádraží. To tehdy malé krajské město si odvážilo požadovat takový podjezd, dnes nemáme odvahu ani požadovat podchod na 3. jižní terminál Na Vápence. Spokojíme se snad s levnějším, ale nesystémovým nadchodem, který již byl jednou rozestavěn. Podjezd měl ústit do Macanovy ulice zúžené jedním starším blokem na východní straně. Proto byl sousední blok po roce 1950 odsunut, aby se ulice dostatečně rozšířila. Ovšem po roce 2000 ji třetí blok opět zúžil na původní, maloměstskou šířku. Severojižní osa by pokračovala přes Prokopku, jejíž přesun ke Drozdicům se tehdy plánoval, ale k němuž nikdy nedošlo, ač její nástupce – TMS n.p. – zde postavil nový obrovský areál, po roce 1990 zkrachovalý. Středem teprve uvažovaného Nábřeží Závodu míru a mostem přes Labe by ta dopravní osa, nová velká                  a potřebná městská třída, zaústila do centra také plánovaných Polabin.

            Jen z toho stručného popisu je patrné jak velkoryse, při tehdejší malé intenzitě dopravy, bylo řešeno rozšíření centra na sever k Labi a jeho druhé propojení s jižním i severním sektorem. To bylo po roce 1990 zapomenuto a dnes se to mstí zácpami v podjezdu z tř. Jana Palacha i v Přednádraží a na nájezdu na průtah I/37, kde se nesystémově spojuje severojižní průtah s východozápadním nedokonalými jednostrannými křižovatkami. Chybí druhá spojnice do západního sektoru, kterou dle tehdejších plánů měla vytvořit západní větev Rychlodráhy kolem lihovaru ke sv.Trojici, přes plánovaný přístav a most přes Labe na obchvat Rybitví              a L.Bohdanče. Již po roce 1990 mohla být přivaděčem na rozestavěnou D11.

            Naopak Danajským darem bylo vybudování průtahu od mostu Československo-sovětského přátelství (dnes Wonkova) kolem Zelené brány a divadla na Rychlodráhu u sv. Anny, s úzkým podjezdem na ul. S.K.Neumanna. Proti tomu průtahu jsme protestovali od zveřejnění záměru a ve Zprávách č. 4/1969 jej nazvali „Dálnicí středem města“. Předvídavě jsme protestovali i proti podchodu u Zelené brány. V silvestrovské povídce pro tehdejší Zář r.1971 o vidění ovíněného Pardubana jsme předvídali, že roku 2010 budou v zavřeném podchodu záchodky, dnes tam ani ty být nemohou. Optimisticky jsme ale očekávali, že již bude ten průtah z Dukly do Polabin. Snad na naše protesty bylo slíbeno, že „dálnice“ dokončená roku 1981 bude dočasná. Dočasnost trvá dodnes, pro dnešní představitele města patrně „na furt“. Dokládal to návrh některých zastupitelů z roku 2009 na podjezd – tunel toho průtahu pod náměstím Republiky, který byl vážně projednáván snad po dvě volební období. Společnost proti tomu navrhovala levnější, potřebnější podzemní kolektor inženýrských sítí pod třídou Míru, aby se předešlo případnému rozkopání nové dlažby při poruše některého potrubí.

            Z toho „tvůrčího“ období našeho zastupitelstva je třeba ještě připomenout záměr na t. zv. „severovýchodní okruh“ duplicitní s dodnes slibovaným S.V. obchvatem. Měl vycházet ze Studentské ulice, proti čemuž protestovala univerzita. Pokračovat vysokým náspem kolem koupaliště na most nad zdymadlem a kolem vily p.Holečka do uličky Na Ležánkách. I tím nesmyslem se zaměstnávala snad dvě zastupitelstva. Vzhledem k těm aktivitám je udivující, že současné zastupitelstvo nechce nahradit železný most, původně Labský z roku 1882 na „silnici“ od nádraží do Polabin, když kolem padají mosty daleko mladší. S návrhem nového, dostatečně širokého, nosného a pro plavbu vysokého mostu, pro který je již připravený násep, navrhla Společnost změnu té původně „silnice“ do Rosic, na městský „bulvár kpt. Bartoše“, důstojně uzavírající na západě městské centrum.

            Nejsou to jen vzpomínky na „mládí Společnosti“, ale připomínky nedávné historie Pardubic, kterou naši historici patrně opomenou. Pokud vůbec dokončí dějiny Pardubic, jejichž první díl vyšel roku 1990. A další dva dodnes ne! Ač právě 3.díl by byl poučný pro současné představitele, jaký prudký rozvoj za století se dvěma světovými válkami Pardubice prodělaly.