JUDr Pavel Thein a sága rodu Theinů - 2.část

Dům byl však příliš malý na to, aby zde Berthold Thein mohl mít kancelář i byt, zvláště poté, co se Pavlovi v roce 1900 narodil bratr Karel a v roce 1904 sestra Marie. Theinovi se proto po narození Marie rozhodli přestěhovat do prostornějšího bytu ve Smilově ulici čp. 440, který tehdy vlastnila a pronajímala Františka Traubová.

Pavel zde však s rodiči a sourozenci bydlel jen poměrně krátce. V souladu s přáním svého otce, aby po něm v budoucnu převzal advokátní praxi, měl jít studovat práva. K tomu bylo nutným předpokladem absolvování gymnázia. V Pardubicích byla však v té době pouze reálka a proto tady Pavel absolvoval pouze první dva ročníky (1908/09 a 1909/10), třetí až osmý ročník absolvoval v Praze na Akademickém gymnasiu, které bylo tehdy – a ještě dlouho potom za 1. republiky – velmi prestižní školou, kterou absolvovala řada později velmi významných osobností z oblasti kultury a vědy, a kde významné osobnosti také učily (např. prof. Jiří Janda, pozdější první předseda Československé společnosti ornitologické                   a zakladatel zoologické zahrady v Praze). Akademické gymnasium sídlilo tehdy v Praze na Starém městě na Františkově nábřeží čp. 2, ale později bylo vzhledem k válečným okolnostem přestěhováno do budovy staroměstské reálky v Dušní ulici čp. 7. Pavel byl přijat do třetího ročníku po vykonání přijímací zkoušky z latiny.

Válka byla v plném proudu, budovu školy zabrala armáda jako vojenskou nemocnici      a z maturantů se stávali ihned odvedenci, kteří museli prodělat vojenský výcvik a vzápětí šli na frontu. Také Pavel Thein z těchto důvodů maturoval předčasně ve dnech 4.-8. května 1916 a pak musel ihned nastoupit vojenskou službu. Stojí zato se podívat, s jakým vzděláním vycházeli tehdejší středoškoláci, absolventi c.k. Akademického gymnasia. Pavel Thein dostal tyto maturitní otázky: z jazyka českého rozbor básně H. W. Longfellowa Ultima Thule přeložené básníkem Antonínem Klášterským, básně Julia Zeyera jako příklad básnické dekadence a obsah prvního dílu románu Aloise Jiráska F. L. Věk; z jazyka řeckého stručný obsah Homérovy Odysseie, přehled názvů jednotlivých zpěvů, čtení, překlad a výklad čteného a opravy úmyslně chybného zkušebního textu. Z vlastivědy otázky „Z jakých příčin vzniklo povstání českých stavů v roce 1618“ a „Kterak jest opatřeno trestní soudnictví“. Jen otázky z matematiky je možné srovnat s úrovní dnešní maturity (pokud se vůbec z matematiky maturuje). Poté byl Pavel Thein prohlášen „dospělým s vyznamenáním“. Bylo mu necelých 18 let.

Vojenskou službu nastoupil již 11. května 1916, tedy tři dny po maturitě. Narukoval do Kadaně, pak byl ale převelen do Vysokého Mýta a následně k 74. polnímu pluku do Jičína, kde jej v říjnu 1918 zastihl rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatného Československa. Bez jakékoliv časové prodlevy se přihlásil ke studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde s mírným zpožděním právě začínal zimní výukový semestr školního roku 1918/1919. Zápis do katalogu posluchačů nese datum 26. listopadu 1918, to znamená, že musel být imatrikulován před tímto datem. Stojí zato zdůraznit, že navzdory politickým turbulencím provázejícím rozpad Rakousko-Uherska nemohl opustit posádku v Jičíně svévolně, o čemž svědčí pravidelné zápisy v Theinových osobních listech posluchače právnické fakulty za každý semestr, že je mu pravidelně, vždy na dobu určitou, udělována dovolenka k opuštění posádky za účelem studia. Že se to respektovalo i během tak hlubokých politických změn, kdy se armáda zanikajícího Rakouska-Uherska přetvářela v armádu nově vznikajícího státu, svědčí o tom, že požadavek právní kontinuity během těchto politických změn byl plně respektován.

Pavel Thein ke studiu nastoupil v době, kdy výuka na právnické fakultě probíhala ještě podle starých rakousko-uherských studijních plánů, a to nejen výběrem přednášek (ze stávající nabídky si musel vybrat např. Právní dějiny německé, Právní děje německé, Říšské dějiny), ale i tím, že výuka probíhala ve třech blocích, historickém, judiciálním a státovědném, při čemž každý byl zakončen státní zkouškou. Semestrální zkoušky z každého jednotlivého předmětu byly proto zrušeny. Pro získání titulu doktora práv bylo nutné složit tři obdobné, ale nepovinné rigorózní zkoušky, které však byly podmínkou pro působení v advokacii. Starý přednáškový výběr se však změnil již od letního semestru školního roku 1919/1920. Pavel Thein si kromě odborných přednášek pak zapisoval i přednášky ze širšího vědního základu, například z filosofie u prof. Drtiny nebo o dramatu v období klasicismu u prof. Otokara Fischera, se kterým se později prostřednictvím svého bratra Karla, který v té době rovněž na právnické fakultě studoval, velmi sblížil. Nezapomeňme na to, že o dva roky starší Pavel studoval v důsledku válečných událostí s dvouletým zpožděním a dostal se tak do stejného ročníku jako o dva roky mladší Karel. Oba bratři měli totiž velmi rádi ochotnické divadlo        a tím k sobě upoutali zájem tohoto básníka, dramatika a divadelního kritika, který pak trval až do Karlova předčasného úmrtí a v případě Pavla až do Fischerovy smrti v roce 1938.

Na počátku druhého ročníku zažil Pavel otřesnou příhodu, která rozhodla o jeho dalším profesionálním zaměření. V září roku 1919, ještě před začátkem nového semestru, kdy byl stále ještě u rodičů v Pardubicích, se jeho bytná v Praze stala obětí loupežné vraždy           a Pavel Thein byl povolán do Prahy k výslechu a k potvrzení totožnosti zavražděné. Bylo to jeho první setkání s trestně právním případem a pro dvacetiletého Pavla to byla tak šokující zkušenost, že získal odpor k trestnímu právu a v dalším studiu se zaměřil na právo civilní. Studium ukončil promocí, která se konala v Karolinu 20. října 1921.

Po ukončení studia a návratu do Pardubic se Pavel Thein stal koncipientem v advokátní kanceláři svého otce a tato přípravná praxe trvala až do roku 1930, kdy Berthold Thein odešel do penze a přestěhoval se s manželkou do Prahy. Bylo mu 23 let a tak se s plnou vervou pustil nejen do práce, ale začal se naplno věnovat i svému největšímu koníčku, kterým bylo ochotnické divadlo. Jeho přítel JUDr. Josef Roček, se kterým ho pojilo přátelské pouto již od dob studií na právnické fakultě, to vysvětloval snahou nalézt protiváhu k právnickému povolání, kde se často střetávají zájmy občanů mnohdy až tragickým způsobem, ale patrně k tomu přispělo i určité rodinné zatížení, neboť i jeho bratranec Hanuš Thein se nakonec oddal divadlu cele.

Ochotnické divadlo mělo v Pardubicích základ především ve skupině gymnaziálních studentů, která pod názvem Urania hrála od roku 1916 pod vedením poněkud staršího Julia Mitlöhnera a Josefa Pírky vždy o prázdninách na druhém dvoře domu Pírkova otce, známého pardubického fotografa. O rok později, v roce 1917 se přejmenovali na Studentské divadelní sdružení (SDS) a v té době s nimi již spolupracoval gymnazista Karel Krpata, bratři Pavel       (v té době na vojně) a Karel Theinové a jejich bratranec Hanuš Thein. Hrávali i v dnes už neexistujícím hostinci Bubeneč, který stával v místech naproti dnešnímu zimnímu stadionu, mezi Smilovou a Pernerovou ulicí. V roce 1919 byl namísto dosavadního Studentského divadelního sdružení založen Akademický spolek pardubický, který po roce 1922 hrál v přírodním divadle u Zámečku v Pardubičkách. Pavel Thein se zde uvedl jako režisér v roce 1925, kdy nastudoval hru Františka Langera Periferie. Akademický spolek pak pokračoval v činnosti jako Spolek divadelních ochotníků (SDO) a Pavel Thein zde nastudoval např. v roce 1928 hru Julese Romainse Diktátor, v roce 1933 O´Neillovo drama Farma pod jilmy, v roce 1934 hru Od devíti do šesti (A.a F. Stuartovi) a v roce 1936 hru G.B. Shawa Pygmalion. Vedle své režisérské činnosti však v letech 1933-1935 zastával funkci předsedy SDO,              a v letech 1930-1938 byl intendantem Městského divadla. V této své činnosti pak pokračoval  krátkou dobu i po válce, kdy byl členem a v době od konce roku 1945 do první poloviny roku 1948 předsedou Ústřední divadelní komise Východočeského divadla.

To bychom ale předbíhali. Vraťme se do dvacátých let, kdy Pavel Thein pracoval v kanceláři svého otce a volný čas trávil s partou svých vrstevníků, se kterými se znal již od doby studií na právnické fakultě (Karel Krpata, Vilém Dušek, Josef Roček), ale i dalšími, kteří všichni byli nějakým způsobem v Pardubicích známí – František Koten měl firmu, která zavedla první ozvučení auly pražského Karolina, jeho švagr Jaroslav Grus byl známým akademickým malířem, bratři Jaroslav a Ladislav Polákovi byli spojeni s pardubickým motocyklovým sportem; Jaroslav byl spolumajitelem firmy vyrábějící známé motocykly Grizzly, Ladislav byl dlouhou dobu startérem Zlaté přilby, ke které měl velmi blízko i další člen party Zdeněk Herman, který byl však později v Pardubicích známější jako mezinárodně uznávaný chovatel psů. Byli tam i dva lékaři; MUDr. Jaroslav Schulhof, který později zahynul v koncentračním táboře Oranienburg a MUDr Karel Morávek. Do party patřil             i Robert Matyáš, který byl ještě coby student členem tehdy velmi populárního divadelního souboru Červená sedma. Ti všichni dohromady se každoročně účastnili dvoudenního veslařského výletu (pořádaného Vosem, což byla zkratka Veslařského odboru Sokola) proti proudu Labe až k odbočce Opatovického kanálu u Dřítče. V roce 1929 je přitom zastihla divoká vichřice s průtrží mračen, která v lesích kolem Kunětické hory pokácela mnoho stromů. Tato nepříjemná příhoda dala podnět k tomu, že se rozhodli postavit si v lese zvaném Kladivo srub, kde pak společně trávili i se svými rodinami každou volnou chvíli. Byla to zvláštní, intimním přátelstvím propojená společnost.

Pavel Thein řadu členů této party dokázal nadchnout pro ochotnické divadlo, dokonce i Františka Kotena, přestože ne kvůli herectví, ale pro jeho technickou nápaditost (pro soubor sestrojil jakýsi mixážní pult, přes který se pouštěla z gramofonových desek scénická hudba). Pavel Thein si mezi pardubickými ochotníky vybral i svoji budoucí manželku Jindřišku Soukupovou, se kterou se vzali 27. března 1929. Poté bydleli nějakou dobu v podnájmu ve Sladkovského ulici u dr. Ježka. Byl to pro něj počátek velmi závažných změn v jeho životě. Předně se jim již v následujícím roce narodil syn Karel (13. března 1930) a v roce 1933 dcera Věra. Otec Berthold se spolu s manželkou přestěhoval 15. dubna 1929 do Prahy a jak bylo dohodnuto již před mnoha lety, Pavel po něm převzal advokátní praxi. Nezůstalo ale pouze     u toho. Pavel zakoupil dům v Jindřišské ulici čp. 10, kam advokátní kancelář přestěhoval,         a Berthold Thein svůj dům na dnešní třídě Míru prodal. Jak bylo již dříve uvedeno, zemřel 21. června 1938.

Pavel Thein se tedy definitivně osamostatnil a zdálo se, že jeho rodinný život ani profesionální kariéru nebudou doprovázet žádné překážky. Jak to již v tradici jeho rodiny bylo,

začal se angažovat i ve veřejném životě. Již v roce 1924 vstoupil do národně socialistické strany, kde byl pak více než 10 let řadovým členem. To ale neznamenalo, že byl členem pasivním, na což lse usuzovat podle toho, že byl v květnu 1936 na valném sjezdu této strany zvolen do jejího Ústředního výkonného výboru. O dva roky později, v roce 1938, byl zvolen do městské rady v Pardubicích, ale již v září, ihned po Mnichovu, byl nucen pro svůj židovský původ na tuto funkci rezignovat. Následovalo období takzvané 2. republiky, která byla v mnoha ohledech předzvěstí politických událostí, jež přišly jen o několik málo měsíců později. Po abdikaci prezidenta Beneše a s tím spojené výměně politické garnitury se začaly projevovat antisemitské nálady, jejichž příkladem bylo již dva týdny po přijetí mnichovské smlouvy memorandum některých stavovských korporací, například Ústředí  československých právníků, Jednoty česko-slovenských advokátů, Spolku československých notářů a Advokátní komory v Praze, o vyloučení židů z těchto povolání. Netýkalo se to však jen právnických profesí, podobné antisemitské proklamace vydala například Česká lékařská komora, Ústřední jednota československých lékařů nebo Inženýrská komora pro ČSR. Vedle neskrývaného antisemitismu se tu projevovaly i čistě materiální zájmy, protože (podle doslovné citace z jednoho z těchto dokumentů) „v budoucnu vůbec nemá být přípustné v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána židy“.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2019