MLÝN V OBCI ROHOVLÁDOVA BĚLÁ

První písemná zmínka o mlýnské usedlosti  v obci je z urbáře z roku 1490, kdy: „usedlý mlynář Jíra vlastnil mimo mlýna 2 jitra klučeniny (vykáceného lesa) proměněného v pole, úrok svatohavelský a svatojirský, dále musel odvádět slepici místo jablek a ořechů groše a současně plnit robotu žennou“. Rod mlynáře  Jíry prodal usedlost v roce 1588 Tomáši Tomanovi – rovněž mlynáři. V roce 1617 již je vlastníkem Jan Hubatka, který prodal mlýn roku 1649 Mikuláši Hronovi. Ve smlouvě o koupi jsou  zapsány i cenné věci: „ sochor, 1 palice železná, provazy s kladkami, 3 kameny mlýnské, 1 kolo na vodě a moučné, čepy železné, zbroj (cepy, šavle)“. Již roku 1651 byl mlýn prodán  Jiříku Punčocháři. V roce 1662 se stává novým majitelem  Jiřík Kalaš, kterému se nedařilo a  roku 1666  má mlýn nového majitele, kterým je Václav Bok. Jeho podnikání nebylo rovněž úspěšné a tak je vrchností stavení prodáno pusté, na staveních a strojích zpustlé, na rolích nezaseté, beze všech svršků. Novým majitelem je od roku 1672 Jan Andyšek. V roce 1676 nový vlastník Jiřík Kocour, ve stejném roce další vlastník Jiří Kozáček. Od roku 1698 se stává jeho syn Václav na třicet let novým majitelem. V roce 1728 přechází celé na Václava Kozáka, jehož syn rovněž Václav vše prodává             v roce 1759 Jiříku Pošvovi  a ten v roce 1770 Matěji Kozákovi. V roce 1804 došlo k přečíslování domů v obci. Do té doby měl mlýn číslo 4 a potom již číslo 14. V říjnu 1819 mlýn za 3210 zlatých vídeňské měny kupuje Josef Röricht a roku 1822 prodává Izáku Polakovi -izraelitovi. Následnými majiteli jsou v roce  1836 manželé Konířovi. Od r. 1841 jej vlastní Terezie Kulichová a ještě ve stejném roce vše  převedeno i s pozemky na jejího syna Jana a snachu Annu a roku 1869  na jejich další generaci Marii a Josefa Kulichovi. Manželé Václav a Anna Bezubkovi vlastní mlýn od  roku 1872 do května 1875, kdy jej za 5.000 zlatých kupují manželé František a Anna Látovi. V roce  1922 mlýn převzali jejich dědici Jaroslav a Emílie Látovi. Následný rok jej koupil Červinka ze Žáravic. Ten však nemohl obstarat potřebný kapitál a proto byla koupě zrušena. Protože nebylo na celou nemovitost možno sehnat kupce, byla tato usedlost rozdělena. Dům s č.p. 83 byl prodán  a takto osamocený mlýn č.p. 14 koupili v roce 1924 manželé Jan a Marie Pecháčkovi za 62.000,- Kč.  Ti jej následující rok prodali manželům Bulíčkovým a od roku 1927 jej vlastnili manželé Antonín a Anna Švarcovi. Ti se dle informací pamětníků  období 2. světové války  i přes zákaz německých úřadů snažili pomáhat většině hospodářům s mletím obilí na šrot pro zvířata a  samozřejmě  se s tím svezlo i mletí na mouku. Tu si mohli odebírat jenom v noci a to za podmínky, že věděli který z četníků místní četnické stanice měl zrovna službu.

            Jejich syn Antonín Švarc mladší byl mimo jiné i sportovně činný a to jako spoluzakladatel oddílu kopané v naší obci. Velikého úspěchu ovšem dosáhl jako plochodrážní jezdec. Ve 12. ročníku závodu o Zlatou přilbu, který se jel 9. září 1951 na dostihovém závodišti v Pardubicích, obsadil nádherné třetí místo.

            Počátkem  devadesátých let minulého století pozemek, který patřil ke mlýnu, získal v dědictví pravnuk Anny Švarcové  Přemek Švarc. Ten jej využil k výstavbě svého rodinného domu. Jako připomínka mlýna se nachází pouze  opěrná zeď na straně k hrázi rybníka, která je z pískovcových kvádrů.

            Nyní podrobněji k vlastnímu provozu mlýna: -podle popisů při předávání mlýnské usedlosti je patrno, že to byl od starodávna mlýn na svrchní vodu z obecního rybníčku. Voda na kolo se hnala dřevěným žlabem – vantroky. Pak padala do truhlíků na vodním kole a vzniklou tíží se kolo točilo. Vodní kolo bylo upevněno na vodorovném hřídeli. Tato hřídel procházela zdí do mlýnice a tam otáčelo ozubeným palečním kolem, jehož výstupky či palce  zasahovaly do kladnice upevněné na ose (železí). To bylo nahoře přiostřeno do čtyřbokého jehlanu, na němž byl nasazen vrchní kámen zvaný běhoun, který se otáčel zároveň se železím. Pod běhounem pevně seděl druhý kámen, spodák. Oba tyto hrubě zkřesané mlýnské kameny byly obklopeny okrouhlým dřevěným lubem, aby se melivo nerozmetávalo. Obilí se sypalo do koše, který měl pohyblivé dno, odkud propadávalo otvorem v lubu do prostoru mezi kameny a zde se drtilo a trhalo a to tím více, čím blíže byly kameny u sebe. Mezeru mezi kameny řídil mlynář pákou a to bylo největší mlynářské umění za starších dob. Převážná část zařízení byla vyráběna ze dřeva. Tuto práci prováděli sekerníci, kteří  museli být velice zruční ale          i technicky zdatní. Dalším řemeslníkem potřebným ve mlýně byl sedlář na výrobu kožených řemenů pro pohon strojů. Ti putovali od mlýna k mlýnu a mlynáři si těch šikovných velice vážili.

            Mouku z rozdrceného obilí prosívali při počátcích mlýna ručními síty. V 15. století bylo vynalezeno tzv. prosévací zařízení, kterým sám mlýn třásl a mouku vyséval. Tomuto vynálezu říkali „hasačert“. Rozdrcené obilí procházelo pytlíky utkanými z ovčí vlny, navlečenými na třesoucí se pytlování. Celé zařízení bylo ukryto v moučnici, kde se mouka prosívala, t.j. oddělovala od otrub          a padala do truhly.

            Za mlynáře Kulicha se dělala ve mlýně převážně rosa. Rosa, či krvavá rosička, byla hospodářskou zvláštností Přeloučska. Ve mlýně byly zřízeny stoupy na rosu, které zdvihala hřídel vodního kola, načež zapadaly do dutin v mohutném rámu. Rosa byla nejprve omleta na jahelce, potom se nasypala do stoupy, kde se asi hodinu otloukala a následně převála. Omletá rosa tvořila bělavá drobná zrníčka.  Upotřebila se jako krupice, jíž se podobala. Musela se však před použitím důkladně proprat ve studené a horké vodě, jinak by vrzala mezi zuby.  Byla to důležitá a oblíbená krmě našich předků.

            Mlynář Kulich vozil rosu do Hořic koňskými potahy. Železnice tehdy nebyla a horská                  a podhorská místa se rosou na zimu zásobovala, protože neztuchla. Aby mlynář nejel zpátky                     s prázdným vozem, vozil zpět hořické pískovcové kvádry. Proto je ve mlýně, ale i v jiných stavbách bohatších majitelů té doby, mnoho pískovcových kvádrů v podezdívkách domů. Jedná se například    o nynější hostinec (dříve Jeřábkův statek, historická budova školy) a další.

            Mlynář Lát dělal jenom jáhly, neboť to bylo tehdy nejvýnosnější. Ty se vyrábějí z prosa. Sice v roce 1878 postavil tzv. francouzské složení a „cylindr“, aby mohl také mlít mouku, ale zakrátko cylindr zrušil, protože na celé zařízení byla slabá vodní síla. Roku 1927 bylo pouze zařízení na šrot   a jahelka. V roce 1928 bylo zrušeno kolo na svrchní vodu a majitel mlýna Antonín Švarc celé zařízení zrekonstruoval. Ve mlýně se nacházely tři páry válců, loupačka, jeden mlýnský kámen, reforma             a jahelka. Obilí se rozemílá mezi dvěma litinovými válci, které jsou rýhovány. Mletím se získá krupice jemná, méně jemná a šrot či tluč.

            Když je v rybníčku voda zadržena, jsou poháněny dvě žitné stolice, jeden mlýnský kámen, jahelka a loupačka vodní turbínou typu „Francis“. Ta je napájena z rybníku ocelovým potrubím světlosti 400 mm a turbína pohání pomocí transmisního hřídele stroje jednotlivě. Turbína má 7 HP     a stála 20.000,-Kč. Tři páry válců jsou poháněny elektrickým motorem, jehož pořizovací cena byla 10.000,- Kč. Zásoba vody údajně stačila na provoz po jednu směnu. Je velice pravděpodobné, že veškeré nové zařízení bylo vyrobeno firmou Prokop z Pardubic.

            Mlýn ke svému účelu sloužil zhruba do počátku padesátých let minulého století, kdy se stalo mletí neekonomické hlavně díky tomu, že provoz byl omezen množstvím vody, která stačila maximálně na osm hodin výroby.

            Přiložené foto ukazuje částečnou podobu mlýnského dvora z 30. let s „expediční“ skluzavkou na pytle.