Radiotelegrafický provoz stanice LIBUŠE skupiny SILVER A

Radiosouprava LIBUŠE byla již druhý den po seskoku skupiny, tedy 30.prosince 1941, transportována parašutistou Josefem Valčíkem a dvěma spolupracovníky Josefem Janáčkem z Pardubic a Adolfem Švadlenkou z Mikulovic. Po vyřešení a překonání prvotních obtíží s dopravou LIBUŠE byly oba přístroje dopraveny do Mikulovic a Pardubic.

Po zvážení několika míst na umístění radiosoupravy v určeném operačním prostoru byla LIBUŠE instalována ve strojovně lomu Hluboká v osadě Dachov, ležící mezi obcemi Miřetice a Ležáky na Chrudimsku. Lom spravovali bratři František a Jindřich Vaško, kteří se zapojili mezi prvními do řad spolupracovníků Silver A, vytvořili podmínky pro radiotelegrafistu včetně ubytování v Miřeticích v pronajaté vilce, kterou obýval do věci zasvěcený spolupracovník, strojník lomu Karel Svoboda s rodinou.

O radiosoupravě LIBUŠE byly v řadě minulých publikací po technické stránce uváděny neúplné nebo nesprávné údaje a informace. Jednalo se o nesprávné označení základního přístroje (vysílač-přijímač), neboť bylo používáno označení  Mk III, což ale  bylo označení kufru pro tuto agenturní stanici. K omylu došlo v zápisu do protokolu vybavení SILVER A, ze kterého čerpali dlouhou dobu všichni účastní autoři. Ve skutečnosti se jednalo o typ Mk VI, var.1-C. Nesprávně byl mnohdy používán zjednodušený termín „vysílačka“ i místa vysílání v Pardubicích, Mněticích, Lázních Bohdaneč a v Bohdašíně u Červeného Kostelce     a dalších, z nichž prokázané jsou jen tři: Lom Hluboká-Dachov, Na Sádkách v Lázních  Bohdaneč a obecná škola Bohdašín. Uváděna je radiostanice MUDr. Josefa Bartoně (reálná informace) a v této souvislosti jména ing. Bořivoj Cigánek, MUDr. Jiří Holda, Vlastimil Filler, Alvín Palouš, Josef Schejbal, Miloš Stantejský a další, což byli spolupracovníci podílející se na obstarávání náhradních součástek pro LIBUŠI, případně pokusech na sestrojení další radiostanice (je známa jediná, sestrojená S21B, viz dále).

Radiotelegrafista Jiří Potůček od února 1942 přebýval ve mlýně v Ležákách, v bytech v Pardubicích, Pardubičkách, Mněticích, Lázních Bohdaneč, v Rosicích, Trnové a dalších. Zatímco změna pobytu a přespání bylo pro parašutisty poměrně jednoduché, a navíc i žádoucí z důvodů utajení, tak přemisťování radiosoupravy bylo obtížné a velmi nebezpečné, neboť hrozilo náhodné odhalení poměrně objemných a těžkých přístrojů při namátkové, např. potravinové kontrole.

LIBUŠE však nebyla jediným přístrojem, který Jiří Potůček použil. Je znám jediný případ  uskutečněného spojení použitím jiné stanice, a to při vysílání ze 17.6. na 18.6.1942, kdy byl jiný použitý přístroj rozpoznán operátorem VRÚ v Anglii  a zaznamenán do staničního deníku  VRÚ. Je to dosud nevysvětlená a pravděpodobně provždy nevysvětlitelná záležitost, související přímo s doloženou poruchou elektronky vysílací části LIBUŠE. Celá věc by mohla být pravděpodobně objasněna nálezem archivu MUDr. Josefa Bartoně, spolupracovníka SILVER A, který dle předpokladu vlastnil radiostanici z fondu Československé armády, kterou mohl získat v mobilizaci 1938 jako povolaný důstojník - lékař. Po rozpuštění čs. armády 1939 a při likvidaci inventáře nebyla možnost získání vojenského materiálu, např.       i zbraní ničím výjimečným a tehdejší důstojníci čs. armády, již organizovaní v Obraně národa, této možnosti využili.

Je jisté a doloženo, že po kritickém dni odchodu Jiřího Potůčka z  Ležáků  dne 17.6.1942 proběhla téže  noci na 18.6.1942 dlouhá relace mezi LIBUŠÍ a VRÚ. V tomto jediném případě byla k zahájení relace použita jiná vysílačka,  než vysílací část  LIBUŠE,  tedy  nebyl použit přístroj Mk VI-1C. V průběhu  relace na cizím přístroji přešel radista Potůček po 40 minutách zpět na svůj přístroj ze soupravy LIBUŠE. Vysvětlení  není jednoduché, ale zcela jistě souvisí s tím, že Mk VI-1C byl  k tomuto datu a v hodině zahájení vysílání stále ještě  porouchán,  což bylo přiznáno a vysvětleno pozdější depeší Silveru A s uvedením typu závady - vadná elektronka.

Potůček, kterému se za dobu více než týdenní  nucené odmlky porouchané LIBUŠE nahromadily zprávy k odeslání, v nouzi použil  po odchodu z Ležáků  neidentifikovanou jinou vysílačku, ale  po 40 minutách se odmlčel a přešel na původní MkVI-1C zpět. K této zvláštnosti, jediné v celé historii vysílání LIBUŠE, došlo s největší pravděpodobností tak, že  během relace zahájené  nestandardní vysílačkou, mohla být  některým z pardubických spolupracovníků SILVER A  doručena na místo vysílání  dlouho  sháněná  náhradní elektronka a na místě vyměněna za vadnou, čímž byla obnovena možnost vysílání původním Mk VI-1C. Protože je tato skutečnost potvrzena záznamem v deníku VRÚ, můžeme považovat přítomnost další  „pardubické“ vysílačky za prokázanou, ale dodnes neidentifikovanou. Je však jisté, že pardubická skupina odbojářů, a tedy i parašutistů, měla  další stanici k dispozici.

V Bohdašíně bylo ve škole náhradní vysílací místo na Červenokostelecku, vyjednané velitelem skupiny Alfredem Bartošem a jeho zástupcem Josefem Valčíkem už 8.března 1942 s vedoucím odbojové skupiny  S21B Josefem Schejbalem, kterého jmenovaní parašutisté  na doporučení  jednoho z pražských sokolských náčelníků Františka Pecháčka uvedeného dne navštívili. V Bohdašíně je  prokázáno dvěma důkazy použití  amatérské vysílačky  sestrojené odbojovou skupinou S21B. Tato malá amatérská vysílačka (jen vysílač) byla postavena z iniciativy Josefa Schejbala, učitele z Malých Svatoňovic, sokolského funkcionáře                  a vedoucího člena odbojové skupiny S21B. Tato stanice byla v bohdašínské škole  vyzkoušena Potůčkem jedenkrát  v  dubnu a podruhé snad i začátkem května   1942. Tento pokus byl v Anglii  na VRÚ zaznamenán. Negativním výsledkem této zkoušky bylo  přibližné zaměření  vysílače, a z  toho vyplývající následný zvýšený  radiový dozor  odposlechové služby ochranné policie v Praze nad danou oblastí. Druhým důkazem existence této malé stanice je její fyzické přemístění  v okamžiku ohrožení při razii v Jestřebích horách  přímo v Bohdašíně. Ze školy v Bohdašíně ji 28.6. odnesl „pod nosem“ rozmístěných německých hlídek do Klikarovy chalupy na Náměrkách  11letý Věnek Baudyš, syn Zdeňky Satranové-Burdychové z prvního manželství. O tři dny později pak byly gestapem nalezeny  spálené zbytky této vysílačky v kupě kamení před Lívarovou (Klikarova sestra) chalupou v Bohdašíně na Náměrkách, jak vyplývá z  výslechového protokolu gestapem zatčeného a mučeného Josefa Klikara.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2020