MOJE PADESÁTÁ LÉTA

Situace se měnila již od roku 1947. KSČ ovládající ministerstvo vnitra si „nevěděla rady“ s balíčky zaslanými třem ministrům, m.j. i námi milovanému Janu Masarykovi. Rok 1948 a nástup nových mocipánů to ještě vyostřily. Už v březnu t. r. následovala dodnes nevysvětlená smrt J. Masaryka. Nová paní učitelka, když nám oznamovala tu tragickou zprávu, řekla: „Teď už se nedozvíme, proč a jak se to stalo, ale vy, děti, budete snad mít tu možnost se to dozvědět“. (V říjnu 2019 nařídil státní zástupce nové šetření na základě dosud neznámé výpovědi policisty V. Hofmana o manipulaci s mrtvým tělem na nádvoří Černínského paláce – pozn. J.K.) V této atmosféře ve společnosti jsem si připomněla zážitek z léta 1948, kdy se říkalo, že v Přelouči byl zastřelen nový strážník. Nebyl z toho žádný rozruch, ale někteří lidé ba celé rodiny začaly řešit svoji situaci přesídlením jinam. Po absolvování základní školy a měšťanky jsem udělala zkoušky a byla přijata na dvouletou Hospodářskou školu při Obchodní akademii v Pardubicích. Můj hlavní zájem bylo herectví, protože již na základní škole jsem hrála v divadle a zcela mne okouzlilo. Moji rodiče byli o OA informovaní, protože ji už absolvoval s maturitou můj bratr Jiří (1948) a moje sestra Věra dvouletou Hospodářskou školu ukončila roku 1947. Takže p. profesor Sadovský, třídní mého bratra, se po mých zkouškách ptal? „Kolik je vás ještě doma?“ Bylo mu vysvětleno, že potřebuji mít nějakou profesi kvůli nejistému divadelnímu působení. Byla jsem ráda, že na škole byl recitační kroužek, do nějž jsem se hned přihlásila. Naším třídním byl p. profesor V. Hejduk, výborný pedagog se smyslem pro nás, mladé. Jako dorostenky jsme nacvičovaly na sokolský slet, nadšeně jsme cvičily, ale od starších jsme slyšely: „Není to naposled?“ KSČ chystala t. zv. sjednocení tělovýchovy (ČSTV). Byla jsem také v  48. roce na skautském táboře. Věděly jsme, že naše vedoucí pláče, protože její milý emigroval a chtěl, aby šla s ním. Ona však kvůli mamince odmítla.

            Ve dnech 22. – 25.listopadu 1948 jsme na Zámečku v Pardubicích připravovali balíčky k Vánocům (náhrada za nepřijatý Marshallův plán). Dovnitř se dávaly lístky s přáním: „Dobrou chuť“. 26.11. však objevil Lubomír Krátký v jednom balíčku „protistátní leták“. Nevěnovali jsme tomu pozornost. V prosinci však vyslýchala StB celou naši školu, všechny studenty. Vzrušilo nás to, chápali jsme však, že je to záměrně přehnané. 16.prosince však byli ze školy vyloučeni naši spolužáci V. Chlápek, V. Zbořil, D. Břešťan, F. Drašnar, I. Palkosková (?) na základě jakéhosi „soudu mládeže“. Mluvila jsem o tom po čase přímo s V. Chlápkem. 11.ledna 1949 po zabití udavače L. Krátkého se konala v naší škole porada vedení školy s naším třídním prof. Hejdukem. Přítomen byl prof. Alfred Eisner, po roce 1948 nový ředitel OA.  Bývalý ředitel prof. Macháček byl za války v koncentračním táboře, prof. Eisner byl předválečným členem KSČ, pocházel ze židovské rodiny, která zemřela v koncentráku. Jeho manželka byla spolužačkou mé matky. Jistě byla jeho zásluha, že se snažil o rozumné řešení vzniklé situace. Znal jistě dobře rodinu Krátkých a pozadí jejich politické kariéry. Tatínkovi pardubičtí známí neuznali jeho spolupráci s partyzány (Aubrecht), avšak Praha jeho zásluhy uznala. 11.ledna ve 23 hodin převzala vyšetřování vraždy Lubomíra Krátkého StB, vzali to kriminálce, protože to vypadalo na politickou vraždu. V roce 1954 jsem jako dělnice dělala dálkově maturitu na bývalém gymnáziu na Smetanově náměstí v Pardubicích. Jeden z kolegů byl z kriminálky. Ptali jsme se ho, jak to bylo s Krátkého smrtí. Říkal: „My to dostali kolem sedmé, ale v jedenáct v noci nám vzala StB. Ale víme, že v nejbližším okolí Krátkého vily stálo auto bezpečnostního referenta ONV Stehlíka.“ Je zajímavé, že 11.1. ve 23 hodin vyzvedla StB mého bratra Jiřího k výslechu v Přelouči, ačkoliv již nebyl studentem a pracoval v podniku mého otce. StB zjišťovala jeho alibi. Dá se předpokládat, že byl uveden také v „seznamech“ L. Krátkého.              O bratrovi bylo známo, že v roce 1946 byl v přeloučské „base“ za své politické řeči a tatínek za něj musel zaplatit 40 tisíc Kč za „mladistvé provinění ve společnosti“.

            V roce 1949 už nebyl povolen skautský tábor. Přesto jsem vedla družinu Veverek na táboře sociální péče. Byla jsem však varována roku 1950, že toho mám zanechat. Skončila jsem školu a vyjednala si v srpnu nástup v Čedoku. Týden před začátkem letního tábora jsem dostala zprávu, že tam nemám jezdit kvůli „buržoaznímu původu“.

            SNB začal společně se závodními milicemi kontroly u soukromých podnikatelů, zdali nezatajují zboží. V Přelouči veřejně ukázali, co „utajil“ obchod se střižním zbožím. Ženy shromážděné před výkladní skříní se bavily, protože vystaveno bylo to, co každá máma měla doma pro dorůstající děvčata, aby měla výbavu. Majitelé obchodu se raději z Pardubic odstěhovali. V Pardubicích byli dokonce majitelé „vystavováni“ veřejně jako odstrašující příklad. Nezapomínejme!