ROD PERNŠTEJNŮ A PARDUBICKÝ ZÁMEK

    Již v roce 1509 se Pernštejnové stali nejbohatším šlechtickým rodem v Čechách (před Rožmberky) a následně i v zemích Koruny české, kde za nimi zaostala i knížata slezská. Oba Vilémovi synové – Jan (1487-1548) a Vojtěch (1479 či 1490-1534) – se snažili pokračovat v linii svého otce, jenž je oženil se sestrami – Annou a Markétou z Postupic. Sňatkovou politikou se tak pernštejnské dominium rozrostlo o Lanškroun a Lanšperk na hranici s Moravou. Otec Vilém počítal s českou i moravskou větví svého rodu, jež však existovaly jen do roku 1534, kdy zemřel Vojtěch z Pernštejna, jenž vyčlenil pardubický chrám „Panny Marie ve zdi“ (dnešní chrám sv. Bartoloměje) pro rodovou hrobku české větve (nedestruktivní průzkum z roku 2020 definitivně určil jeho rakev s motivem Krista a nápisem INRI). Jeho bratr Jan, dosavadní držitel moravského dílu, pak získal i díl český. Jan zaujímal již v letech 1506-32 významné moravské zemské úřady nejvyššího komorníka a zemského hejtmana. Pernštejnové patřili k té části stavovské obce, jež kladla důraz na zemské právo a stavovské svobody. Bylo tedy logické, že se v době Ferdinanda I. Habsburského stal právě Jan z Pernštejna hlavním mluvčím stavovské opozice proti absolutistickým snahám krále. Zůstal však stranou povstání z roku 1547 (pro nemoc či politický oportunismus, i on byl královým věřitelem!). Vysoké finanční nároky Habsburků a jejich dvora se však staly pro pernštejnské dominium zátěží, již nemohlo zvládnout. Jan tedy zahájil rozprodej příliš velkého panství a již 12 let po jeho smrti (zemřel 1548), tedy roku 1560 prodal jeho syn Jaroslav pardubické panství královské komoře, protože byl nejen ve finanční, ale i politické tísni pro své nekonvenční protihabsburské výroky na svých zahraničních cestách.

    Věnujme se nyní vzniku a výstavbě pernštejnské rezidence – pardubického zámku. Vilém koupil roku 1491 Pardubice a okolní panství jako dědičné zboží. Pardubice jako centrum budoucího dominia se od počátku 90. let 15. století dočkaly zásadní přestavby. Terénní úpravy, navážky a cílené změny vodních toků – to vše v rámci robotní povinnosti – předcházely výstavbě nového sídla i rezidenčního města v podivuhodné simbióze. Stavebník Vilém změnil natolik výchozí terénní situaci, že starší stavební fáze (gotická vodní tvrz 1318, pak hrad z doby pánů z Pardubic) překryl novou výstavbou. Do vývoje nově vznikajícího dvouorganizmu (zámek a město) zasáhl katastrofálně roku 1507 požár převážně dřevěného města. Za mezníky ve stavebním vývoji pozdně gotického zámku v renesanční objekt lze považovat roky 1511         a 1541, uvedené na reliéfné erbovní desce s rodovou pověstí na 3. zámecké bráně a na nápisové desce severního portálu zámku. Ten se stal od 2. desetiletí 16. století též významným diplomatickým centrem a sídlem Vilémovy kanceláře a finanční komory. Mimořádná pozornost byla věnována fortifikaci zámku, jež byl vodní plochou a vysokým zemním valem s kruhovými rondely v nárožích oddělen od města a okolí. Systém zcela ojedinělé vodní fortifikace v Evropě vycházel z poznatků královského stavitele (werkmistra) Benedikta Rieda a jeho školy a ideálně navazoval na město, jež se stalo předpolím panské rezidence (viz ještě stav z roku 1602 fixovaný vedutou Slezana J. Willenberga). Zámek se stal nedobytnou pevností (viz třicetiletá válka) a jeho technicko-vojenská náročnost udivuje dodnes. Jediná přístupová cesta do zámku vedla přes město několikaúrovňovým systémem bran a padacích mostů. Vše bylo podřízeno vojenskému cíli, takže vznikl dokonale chráněný sídelní útvar. Území obepínané zámeckým zemním valem mělo takřka stejně velký areál jako celé vnitřní město Pardubice. Obehnané zázemí uvnitř valu, oddělené od vlastní rezidence další ochrannou linií, tak mohlo zahrnout          i konírny, sýpky, studně a podzemní skladiště. Z hlediska zastoupení mistrů kamenických zastoupených na stavbě zámku jsou známy zatím značky mistrů Paula, Jiříka a Jakuba. Pozdně gotická část zámku (hlavně klenby) zřejmě vyšla z huti Hanse Spiesse (Sasko). Představu o této stavební etapě zámku dávají hlavně pískovcová okenní ostění, použitá i ve městě v prvních patrech domů (etapa po ničivém požáru z roku 1507).

    Za hlavní tvůrce renesanční etapy zámku je tak třeba považovat pernštejnské bratry – Vojtěcha a Jana. Vojtěch přesídlil po roce 1521 do Pardubic i s rodinou a až do své smrti užíval své jméno ve tvaru „Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích“. Zámek rozšířil, zvýšil o jedno patro (druhé) a upravil jeho podobu do tvaru uzavřeného 4 křídlového areálu. Poněvadž se svým bratrem konvertoval od katolicismu k utrakvismu, fragmenty malířské výzdoby zámku odrážejí i tuto ideovou proměnu. Stalo se tak v tzv. Vojtěchově sále a v mázhausu zámku. K úpravě obou sálů na úrovni 1.patra došlo kolem roku 1532, tedy dva roky před Vojtěchovou smrtí. Nástěnná malba Samson a Dalila umístěná v prvním polovině východní stěny Vojtěchova sálu přináší známý starozákonní motiv, jak Dalila Samsonovi stříhá nůžkami jeho dlouhé vlasy – zdroj jeho síly – a vydává jej tak nepřátelským Pelištejcům (Filištínům). Tento výjev je vyvrcholením děje traktovaného divákovi celkem v 5 scénách. Jde o příběh židovského hrdiny Samsona – předobrazu Krista – a jeho odporu proti Pelištejcům před jeho zajetím a oslepením. Tvůrce německé reformace Martin Luther z Wittenbergu vnímal Samsona jednoznačně jako alegorii Krista a svůj boj s nereformovanou církví personifikoval do Samsonova boje s Pelištejci. V mázhausu dokládá příklon k umění německé reformace velká nástěnná figurální malba Zákon a Milost, bohužel silně poškozená. Téma vystihuje nápis umístěný pod horní lištou rámu: „Zákon skrze Mojžíše dán jest – Milost a Pravda skrze Ježíše Krista“.

    Jde o ideovou antitezi Starého a Nového Zákona, jež v prostředí reformace představuje základní článek luteránské teologie, tj. ospravedlnění člověka vírou v milost Boží, nikoli lidskými skutky. Pardubický obraz je koncipován jako obdélníkové pole, jež dělí mohutný kmen stromu na dvě poloviny. Pravá část stromu má bohaté listy, na levé jsou však usychající větve. Strom vyrůstá z údolí sevřeného vysokými skalisky. Před ním vidíme 3 postavy (proroka, Vojtěcha z Pernštejna a sv. Jana Křtitele) fascinované Zmrtvýchvstáním Krista, jenž probodává korouhví ďábla pod svýma nohama. Na levé straně obrazu dole vidíme Adama a Evu po prvotním hříchu. Zakrývají svou nahotu a rukou společně drží jablko ze Stromu poznání. Ten je situován pod červené skály v pozadí, má korunu plnou lákavých plodů a kmen obtočený hadem (ďáblem). Na pravé straně obrazu pak vidíme na skále Beránka s nápisem Nevinnost. Na vrcholu skály vlevo klečí Mojžíš, přijímající z rukou Boha Otce desky Zákona s Desaterem (Dekalog). Na opačné straně obrazu představuje protiváhu Mojžíšovi Panna Maria s nápisem Milost. V krajině vidíme ještě další dvě dominanty – železného hada na kůlu v židovském táboře a na pahorku Golgoty (Kalvárie) Krista na kříži s nápisem Spravedlnost naše. Židovskému stanovému táboru oponuje opevněné město symbolizující Nebeský Jeruzalém, stádo ovcí pak odkazuje k vánočnímu motivu Zvěstování pastýřům stád. Podle restaurátorského průzkumu lze tento obraz v mázhausu dodatečně propojit s původem maleb ve Vojtěchově sále, tedy do počátku 30. let 16. století.

    V mázhausu na meziokenním pilíři jižní stěny je pak půvabný ženský akt vrtkavé Štěstěny – Fortuny volubilis s červeným baretem a pohledem koketně upřeným do zrcadla, balancující nohama na kouli. Tento motiv nestálého štěstí znal zřejmě Vojtěch z Pernštejna ze spisu Francesca Petrarcy De remediis utriusque fortunae (O léčivých prostředcích proti štěstí                  a neštěstí) zprostředkovaného do českého prostředí kališnickým děkanem Janem Češkou, původně kazatelem v pražské Betlémské kapli, pozdějším zámeckým kaplanem pardubických Pernštejnů. Historička umění Jarmila Krčálová považuje pardubickou Fortunu za nejstarší akt v českých dějinách výtvarného umění. Nahé ženské tělo bylo takto poprvé prezentováno v prostředí aristokratického sídla. Nápad pojednat Fortunu volubilis do podoby kovové plakety, na niž si může návštěvník sáhnout, svědčí o trvající pověrčivosti naší doby. Divadelně zpracoval vděčný námět pardubického aktu zdejší dramatik a spisovatel JUDr. Karel R. Krpata (1900-1972).

    Mohli bychom se tu věnovat i malovaným stropům a sochařské výzdobě zámku. Zmiňme alespoň inspiraci královskou hutí H. Spiesse na klenbě arkýře Vojtěchova sálu s genealogicko-heraldickým vývodem Viléma z Pernštejna a motivy květů. Severní portál zámku vznikal v letech 1529-41 a byl typem edikulového portálu, který přinesla do Čech Riedova huť. Raně renesanční etapu sochařské tvorby na zámku pak tvoří výzdoba parapetu mostu, jenž vede k hlavnímu portálu do zámku. Dokončení mostu dokládá postavička putti s destičkou s letopočtem 1543. Na mostě je souvislý pás 14 figurálních a ornamentálních reliéfů (např. lev, delfín, jezdec na koni, psovod, triton, pernštejnský znak, rozety). Na druhé desce je kamenická značka. Zdá se však, že na sochařské výzdobě tohoto mostu se podílelo více kameníků.

    Smrt Jana z Pernštejna roku 1548 znamenala pro pardubický zámek konec stavební činnosti. Po rozdělení majetku roku 1552 mezi Janovy syny Jaroslava a Vratislava (od roku 1555 je pardubické panství v rukou zadluženého Jaroslava) nemáme již žádné doklady o stavebních aktivitách na zámku. Jen zmínka o bohatých tapisériích z roku 1560 ukazuje reprezentační           a honosné vybavení. Tohoto roku se definitivně uzavřela „zlatá éra“ Pardubic. Nejcennější části mobiliáře byly odváženy, takže původní zámecké vybavení interiérů se bohužel nedochovalo. Do stoupy později přišel i pernštejnský archiv.

Literatura:

Götz Fehr: Benedikt Ried, ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance, München 1961.

Vladimír Hrubý: Pozdní gotika a raná renesance v Pardubicích v letech 1491-1548, Helios Pardubice 2003.

Hana Kadeřávková: Vzájemný vztah architektury na pernštejnských panstvích v Čechách a na Moravě se zaměřením na zámek v Pardubicích, diplomová práce FF UK v Praze 1965.

Petr Vorel: Páni z Pernštejna, Rybka Publishers Praha 1999.