Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Dárek ke 100. narozeninám Dr.J.Steinitzovi
V březnu letošního roku uplynulo sto let od narození významného kynologa Dr.ing. Jindřicha Steinitze (13.111. 1895 - 7.XI. 1973), tvůrce genealogických linií, jimiž postavil chov krátkosrstých ohařů v naší republice na vědecké základy.
K narozeninám se dávají dárky, k jubilejním datům pak zvlášť cenné a milé. Můj drahý táto, jako dárek lásky a vděčnosti přijmi vzpomínku na vrchol Tvé drezérské kariéry - černobílého po in tra Barda Nižbor.
Dorazil do ředitelského bytu v hřebčinci v Písku někdy na jaře 1944 v krabici od cukru. Černobílý pejsek s ouškem rozmarně obráceným naruby, nenucený a nezávislý od prvního okamžiku. Nechal se sice polaskat, ale zároveň dával najevo, že se nehodlá nechat zdržovat od svých štěněcích akcí, jako byla amputace rypáku kančí kožešiny u kamen či zevrubné prozkoumání rybníčku s močůvkou. Na podzim onemocněl těžkou psinkou, málem jsme o něho přišli. Z boudy pod černým smrkem byl přestěhován do mého pokojíčku, ve dne v noci se v něm topilo, v nočních službách jsme se střídali, ve dne ho v náručí vynášeli ven, tak byl zesláblý. Nakonec otcovy svérázné lektvary, v nichž nechyběla ani slivovice schovávaná na konec války, ho přece jen postavily na nohy a 21 .dubna 1945 získal na svých prvních hledačkách, jež byly zároveň posledními válečnými, první cenu. O dva týdny později se před polednem z rádia ozvalo: "Voláme české lidi, české četnictvo! Přijďte nám na pomoc, střílí se zde!" Matce spadla vařečka do guláše, beze slova ji vylovila, odvázala zástěru, přistrčila mne k plotně a byla pryč. Hořela jsem touhou aktivně se zúčastnit historických událostí, ale kromě guláše mi byl svěřen ještě řvoucí Vládíček účetního Čadila.
Jakmile však pominulo první opojení znovu získanou svobodou, začala být u nás horká půda. Na lukách pod okny našeho domku byl zřízen tábor pro tisíce němec kých uprchlíků. Několik desítek metrů od Bardovy boudy se v horkých nocích časného léta ozývaly dávky ze samopalů a německé výkřiky. Bard se třásl jako list při spatření uniformy a zvuky z tábora ho doháněly k šílenství. Když jedné zvlášť rušné noci proskočil zavřeným oknem do ložnice, pochopili jsme, že ho nemůžeme dál vystavovat nervovým otřesům a přesídlili i s ním k babičce do města. Stejně se náš písecký pobyt chýlil ke konci, na podzim byl otec jmenován ředitelem hřebčína v Kladrubech nad Labem. Bard se ještě v září stal vítězem podzimních polních hledaček, o týden později zopakoval úspěch v Kyjích u Rrahy a pak sbohem, město v moři lesů nad zlatonosnou Otavou!
Ředitelský byt v kladrubském hřebčíně se nacházel v levém křídle zámku a patřil k němu rozsáhlý pozemek, rozdělený hradbou šeříků na parkovou a zahradní část. Ta byla doménou zahradníka pana Šedivého, velkého milovníka koček. Měl jich aspoň tucet. Všichni naši psi byli ostří na škodnou, ale veškeré jejich třepání kočičími hřbety bylo pouhým laškováním proti chmurné vášni, s jakou Bard tiskl hrdla obětí. Jeho vstup na kladrubskou půdu se rovnal bartolomějské noci. Každou chvíli se našla na zahradě kočičí mrtvola, zahradník na nás nemluvil a zbylé kočky se pohybovaly pouze po stromech a růžových pergolách v patřičné vzdálenosti od země.
V roce 1947 se pán i pes připravovali zdolat kynologický Olymp - Memoriál Karla Podhajského ve Zlíně. Účetní Čadil, který přesídlil z Písku do Tlumačova, poslal s transportem hřebců pýthijský vzkaz: Cvičte Barda v Mošnicích! Mošnice, snad nejkrásnější část kladrubského teritoria, byla do krajnosti přezvěřenou bažantnicí, rodinná rada tedy usoudila, že ve Zlíně očekává Barda něco podobného. S blížícím se datem zkoušek nabýval obličej cvičitele výrazu Napoleona před bitvou u Slavkova. Cvičil, promýšlel, vylepšoval, nemluvilo se o ničem jiném, nežilo se ničím jiným.
Do Zlína se jelo prozíravě několik dní předem. Bardův citlivý nos vystavený během dlouhé cesty všemožným pachům otupěl tak, že první den vrážel do koroptví a bažantů, jako by vůbec nebyl vybaven čichovým ústrojím. Ředitel hledaček, zvědavý na psa, o němž tolik slyšel, zatahal účetního Čadila za rukáv:"Proč ten pán jede takovou dálku? Vždyť to psisko nemá vůbec nos!" Pán však věděl, že jde pouze o přechodně narušenou sliznici i přikázal choti, aby celý den před soutěží seděla s Bardem na zahradě, dobře ho krmila a nikam nepouštěla. Výsledek se dostavil nazítří, kdy Bard, vylosovaný do skupiny polní práce, projevil hned po vypuštění při rychlém a dalekém hledání jedinečný nos.
Večer prvního dne memoriálu restaurace Myslivna vřela a klokotala. Všichni psi soutěžící ten den v lese selhali na vlečkách. Co bude s pompézním memoriálem, jestliže zítra zklame i druhá skupina? A proč dnes selhala rovná polovina účastníků? Hojné kopřivy a ostružiní lesa Bahňáku? Ani kopřivy ani ostružiní, ale křižující se stopy zajíců, koroptví, králíků a bažantů, džungle pachů pro zmatené psy ...
Bardova zaječí vlečka vedená po louce přes široký potok ústila v řídkém lese. Jeho majiteli podklesla kolena, když po jejím založení přes ni přetáhlo hejno bažantů. Nezbylo než věřit v Bardovu inteligenci a zkušenosti z Mošnic. Vylétl jako černobílá střela, elegantním skokem přesadil potok a již je u osudného bažanto - zaječího průsečíku. A dává se nalevo za bažanty! Konec? Po dvaceti krocích se zastavil, zřetelně zavrtěl hlavou, vrátil se, zmizel v lese a za chvíli se objevil se zajícem v mordě. Bardova paní v tu chvíli políbila manžela tak vehementně, že mu spadl klobouk s kamzicí štětkou a později při každém promítání filmu musel ujišťovat diváky, že se jedná o zákonitou partnerku.
Černobílý nádherné stavěný Bard byl atraktivním objektem pro filmaře, kteří mu hned po prvním úspěchu cele věnovali pozornost. Přispělo k tomu jistě také to, že byl přihlášen jako jediný oznamovač s klůckem. Bylo to tehdy něco úplně nového, totiž u nás nového.Otec vyčetl tuto metodu z Hegendorfa, který aplikoval zkušenosti sanit nich psů na lovecké. Dr.Steinitz se k ní uchýlil ne proto, že by chtěl mít mermomoci něco zvláštního, ale proto, že Bard neměl hlas. Normálně štěkal krásným silným barytonem, ale jakmile pracoval se zvěří, vycházela mu z hrdla staženého rozčilením jen pisklavá fistule. Oznamování s klůckem byl tvrdý oříšek i pro chytrého psa. Pochopit, že tu věc bimbající na obojku musí při nalezení zhaslého srnčího kusu uchopit do mordy a jít se tak ukázat pánovi. Úzký pásek filmu, chráněný dlouhá léta jako rodinný poklad, dokazuje, že pochopil a provedl. Pohyb ušlechtilé hlavy, jímž se chápe klůcku, svědčí o desítkách hodin společné práce lidského a zvířecího mozku. Nevymizí mi z paměti stejně jako hrdý a důstojný postoj absolutního vítěze Memoriálu Karla Podhajského 1947 s vavřínovým věncem kolem krku.
Brněnského právníka JUDr.Volného okouzlil tak, že Dr. Steinitze přímo bombardoval osobními a písemnými prosbami, aby mu Barda prodal. Dlouho jsme váhali a zvažovali všechna pro a proti, Bard zatím ke svým trofejím připojil ještě diplom nejlepšího loveckého psa kynologické expozice Slovanské zemědělské výstavy 1948.
Nastávala nepokojná doba. Dr.Steinitz přirozeně netušil, že na něho čeká vězeňská cela Tábora nucené práce v Pardubicích, ale stále jasněji se rýsovalo, že dva psy nebudeme moci držet. Pro prodej mluvily i další dva fakty. Především Bardova podivná nepsí povaha. Naprosto mu chybělo to, co je vlastní všem psům bez rozdílu plemen, oddané zbožňování, radost ze soužití s člověkem, přehlížení jeho chyb. Bard nezbožňoval, nepřehlížel, jeho vztah k člověku by se dal označit slovy Já pán, ty pán. "Ten je tak chytrej, že to snad ani nejni pes!" říkával náš kladrubský kočí pan Kot.
Kromě toho Bard soustavně kazil svého mladšího druha, krátkosrstého ohaře Asa z Krkanky, bezelstné srdečné psisko, které si uchovalo štěněcí bezprostřednost i v dospělém věku. Když měl Bard domácí vězení, celé hodiny čekal trpělivě u domovních dveří, až někdo přijde, smiluje se a začne se s ním prát o koště. Jakmile ale byli oba pohromadě, stačilo nechat pootevřenou branku, v tu ránu byli pryč a pytlačili.
Nakonec byl Bard prodán do Brna s podmínkou, že s ním bude nový pán spát v posteli. Nevím, zda slib dodržel, ale dopisy, které o Bardovi přicházely, byly básněmi v próze. Až jednoho dne přišel poslední. JUDr.Volný psal, že Bard byl na procházce s jeho tchánem a dostali se do oblasti vojenských manévrů. Jakmile Bard uviděl uniformy a zaslechl výstřely, v nervovém šoku přetrhl šňůru a zmizel. Našli ho za několik dní se zlomeným během a vyraženým okem. Četli jsme dopis znovu a znovu a každému z nás se odvíjel před očima stejný film. Pozdní jaro 1945, sběrný tábor na louce pod okny, praskání samopalů, výkřiky, Bard se zježenou strstí v rozbitém okně ložnice. "Zbláznil se jako člověk," pokrýval hlavou pan Kot "já vždycky říkal, že to snad ani nejni pes".
