ŽIVOT NA ZÁMKU

Jako děti jsme byly často se sestrou a maminkou u táty v dílně a pomáhaly jsme mu v úkonech, na které jsme stačily. Chodily jsme tam moc rády, protože táta měl dílnu v atraktivním místě, nahoře ve věži pardubického zámku. Byla to vlastně jedna obrovská místnost s malou komorou. Ze čtyř stran okna a úžasná vyhlídka na Pardubice a Kunětickou horu. V zimě uprostřed „bubínek“ do červena rozpálený. Vzhledem k hořlavému materiálu, který se na plátky používá, nebyly naše návštěvy moc bezpečné. Nicméně, nehořelo a nic se nestalo, až na to, že jablka, skladovaná v komoře, jednou namrzla a celé jaro jsme je jedli rozvařená. Mnoho let jsem nesnášela vůni vařených jablek.

   Ve věži nebyl táta sám. O patro níž bydlel pan Bindr, který stříhal psy, pod ním pan Žurek, metař, po jehož smrti prý z jeho „bytu“ vyvezli asi 6 nákladních aut všelijakého odpadu.   V prvním patře, na úrovni arkád, byl obuvník pan Král, u kterého jsme „šili“. Jeho výrobky byly dokonale krásné na pohled, ale nosit se nedaly. Stejně jako ostatní nájemníci, obýval pan Král s rodinou jednu velikou místnost, sloužící patrně jako dílna, kuchyně i ložnice, a šlo se k němu po několika schodech dolů. V prostorách arkád byly ještě dva nebo tři stejné byty s kuchyněmi bez oken a dveřmi do nádvoří. To si pamatuji, protože pokaždé odtamtud bylo cítit něco smaženého a připáleného. Jak to tam bylo s hygienou nevím, ale ještě před opravou zámku byly ze zámeckých valů dobře vidět dlouhé hnědé skvrny na fasádě, patrně následky „padacích“ záchodů.

   Na nádvoří, vedle kaple, měla byt stará paní, snad bývalá ředitelka školy, alespoň podle oslovení na stovkách pohlednic. Musela být velmi oblíbená, vždy titulovaná „velevážená slečna“. Jmenovala se příjmením Šrůtková. Po její smrti a vystěhování bytu se pohlednice, které by dnes byly ozdobou nějaké sbírky, válely na dlažbě nádvoří. Hrály jsme si s nimi        a praly se o ně, ale kam potom zmizely, to nevím.

   Ty báječné časy v zámku skončily po „znárodnění“. Táta už nesměl „soukromničit“ a dílnu musel zlikvidovat. Tenkrát mohl odejít do Kraslic a výrobu plátků tam zavést, ale z rodinných důvodů k tomu nedošlo. Musel tedy nastoupit do tzv. „Komunálu“, jako bývalý podnikatel za minimální plat. V té době byl nábor do dolů a táta se rozhodl dělat raději horníka. Dva roky pracoval v dole v Ostravě, pak nastoupil do Semtína a tam byl až do důchodu.

   Celé dětství až do dospělosti se mi po zámku stýskalo. Až v 60. letech se mi poštěstilo stát se členkou Historického kroužku a svým způsobem se do zámeckých prostor vrátit.

   Atmosféra pardubického zámku má pro mne stále stejné kouzlo, které nikdy nezevšední.