Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Hradcem Králové k soutoku Orlice s Labem
Gočárova tř. – Hučák – Jiráskovy sady – Velké nám. – Eliščino nábř. Délka trasy 6 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 13:54, 15:27h ČD. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Stavební vývoj Pardubic
Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce. Vstup zdarma.
typ akce: Hovory o Pardubicku
Letohrad - Kopečková pouť
Letohrad - zřic. hradu Kyšperk - Kopeček - Pustiny -Písečná u Rybníčka - Vakdštejn - Přírodní park Orlice - Letohrad Kopečková pouť. Délka trasy 14 / 7 km. Odjezd 7:07 h. ČD, návrat 14/15:03/16:00 ČD. Ved: A. Milatová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
OBILNÍ SILA VE VÝKUPNÍM AREÁLU V PARDUBIČKÁCH
Výkupní areál v Pardubičkách provozuje firma CEREA,a.s. Působnost firmy CEREA je napříč ČR – na severu sahá až na polské hranice, na jihu skoro na rakouské hranice. Pardubice jsou téměř ve středu zájmového území.
Součástí areálu Cerea Pardubice, jsou mimo jiné, tři velkokapacitní sila na obilí, s různou dobou zahájení výstavby. První silo o kapacitě 6.000 t, neboli 6kt bylo vyprojektováno v roce 1951 v projekční kanceláři Ústřední rady družstev a postaveno Průmstavem Pardubice v roce 1954.
Zřejmě je to jediné silo tohoto typu. Jedná se o sedmipodlažní budovu, ve které je provedena kombinace skladování obilí na rovnopodlaží, v silových šestiúhelníkových buňkách a v 76 silosech
(nízké silové komory s výpustěmi). Silo je vybaveno příjmovými koši a příslušnou strojní technologií na ošetření obilí.
Druhé silo v areálu OS (obilní silo) 21 kt bylo dokončeno Průmstavem Pardubice v roce 1961. Bylo to první silo tohoto typu v Československu (posléze populární “jednadvacítka“). Projektantem (v roce 1960) byla projekce Sdružení výkupních podniků (SVP), hlavním projektantem byl pardubický architekt František Cabicar. Projektantem části strojní technologie byl bývalý akvizitér fy Jos. Prokopa synové, pan B. Doleček (začínal jako projektant u fy Hübner&Opitz). Investorem byl tehdy ještě Krajský výkupní podnik Pardubice (KVP). Jedná se o 25 šestibokých buněk, na sebe navazujících, o profilu 5,82 m a výšce 46,5 m.
V čele je jednoduchá strojovna (o půdorysném profilu jedné buňky) obsahující osobní výtah, korečkové elevátory (výtahy) a další pomocná zařízení. Schodiště je situováno v navazující silové buňce, částečně využité jako skladovací. Pro tento účel slouží levá buňka při pohledu na čelo strojovny.
Během let byla strojovna u dalších provedení zvětšena až na 19 x 7,6 m (OS 23 kt Slatiňany).
Příjmové objekty, předčistící a čistící zařízení, včetně sušárny jsou situovány mimo vlastní objekt (korpus) sila. Silo bylo stavěno progresivní technologií, jejímž nositelem byl Průmstav Pardubice. Jejím principem je kontinuální betonáž do nízkého bednění, stoupajícího na hotové části stavby. Aby byla zajištěna kvalita stavby, musela být betonáž prováděna ve dne v noci (jako betonáž předválečného opevnění). Korpus sila, stojícího v Pardubicích, byl po získání zkušeností, v jednom případě realizován za pouhých 22 dní (ovšem také za minulého režimu bylo nejmenované silo, které se stavělo neuvěřitelných sedm let!).
Traduje se, že na obdobném sile v Domažlicích je patrný 21.srpen 1968, kdy k nám vstoupila dočasně umístěná vojska a betonáž se zastavila. Jedná se o nejrozšířenější typ v poválečném Československu, nakonec jich bylo postaveno 89. Kruhový typ sil s asteroidy, navržený pardubickou Projekcí ÚSNZV v roce 1962, byl realizován minimálně na patnácti lokalitách, nejbližší můžeme vidět ve výkupním areálu Běstovice u Chocně (případně ve Smiřicích) jako OS 19,2 kt. Ve světě byla kruhovému provedení dávána přednost.
Konečně posledním typem sila je OS 24kt, které projektoval (první pololetí 1987) Projektový ústav zemědělského zásobování a nákupu, útvar 2 Pardubice (PÚ ZZN). Hlavním inženýrem projektu byl ing. M. Doležal. Zřejmě se jedná o jedno z posledních železobetonových sil. Tedy v Pardubicích to začalo a také skončilo. Úplně poslední železobetonové silo bylo dokončeno firmou Vodní stavby Praha, závod Plzeň (betonáž korpusu) v listopadu 1989 v Blovicích. Zde se však jednalo o jiný (větší) profil buněk.
V současné době se staví většinou sila ocelová pozinkovaná, různého provedení (např. španělská Silos Córdoba ve Volči, ale i od jiných firem; všechna se bohužel dovážejí). Silo (principiálně se jedná o koncepci OS 21kt- síla stěny buňky je 18 cm) je uvažováno jako rozšíření stávající skladovací kapacity areálu, tedy nemá strojovnu v klasickém slova smyslu (i když má vlastní příjmový koš); obilí do tohoto sila musí přijít již posklizňově dozrálé, maximální vlhkost je uvažována do 15%. Silo tvoří 25 buněk, každá o obsahu cca 960t; 24 buněk je vybaveno aktivním větráním. Spodek sila je opatřen ocelovými výsypkami.
Všechna shora uvedená sila jsou vzájemně technologicky propojena, hlubinné buňky jsou vybaveny
siloteploměry s dálkovým odečtem. Svislou mechanickou dopravu zajišťují korečkové elevátory (výtahy), vodorovnou dopravu řetězové dopravníky – redlery. Je používán typový výkon 75t/hod.
Většinu technologického zařízení do všech zde uvedených sil dodala bývalá (bohužel) firma TMS Pardubice, která by jako pokračovatelka fy Jos. Prokopa synové oslavila v roce 2020 150 let činnosti. Dodávky mlýnů v Iránu, Brazílii, Egyptě, Řecku, Sudanu, Sýrii, Argentině, Indii, Jugoslávii, Portugalsku, Ethiopii, Maroku, Alžíru a jinde patří již minulosti. Stroje této firmy pracovaly, nebo pracují v šedesáti zemích světa.
Velkokapacitní betonová sila jsou dominantními stavbami, na které se liší názory. Jedno stanovisko je velebí jako novodobé chrámy, zatímco druhé hovoří o přerostlých betonových bunkrech, které krajině nesluší. To se netýká jen železobetonových sil, na příklad ocelová sila ve Volči (projektovala pardubická projekční firma PROKOS v roce 2014) jsou jistě nepřehlédnutelná. Podobně i modré (někde hnědé) smaltované věže Vítkovice.
Skutečnost je taková, že ještě dlouho budou jejich siluety zasahovat do krajiny. I když jejich likvidace po dožití je (byť obtížně) možná, daleko vhodnější z hlediska recyklace materiálu se jeví ocelová sila, svého času ve velkém produkovaná firmou TMS Pardubice, event. menší ocelová silka typu Štolfa (prolamované plechy).
Zdroje:
Pro zrno: obilní skladiště a sila 1898-1989; Beran/Zikmund; ČVUT Pha, 2018
Foto OS 6kt a OS 21kt – Východočeské muzeum Pardubice
archiv autora
