Okénko pro hosta - Vlastimila Bičíka

Jak jste vůbec přišel na to, že budete hrát na varhany?

Když mi bylo asi tři a půl roku, slyšel jsem poprvé hrát varhany. Bylo to o Vánocích, máma poslouchala Rybovu Vánoční mši a já se jí prý ptal, co to tam krásně hraje. Hned jsem projevil přání na tento nástroj hrát. Máma to vzala vážně a sehnala učitelku, která byla ochotná učit „předškoláka“. V té době to nebylo běžné, a tak jsme jezdili k paní učitelce Židkové do Hrochova Týnce.

Ta paní učitelka Vás učila na varhany?

Ne, to by v tom dětském věku nešlo, měl jsem ještě krátké nohy. Musel jsem nejdříve několik let hrát na klavír, na varhany jsem pak asi ve 13 letech u paní učitelky Bartošové na ZUŠ v Polabinách.

Byl jste pilný žák?

V tom věku už ne, paní učitelka si často volala mámu k pohovoru a spolu se domluvily, že učení neberu vážně, že si hraji jenom to, co chci. A nebylo to jen tak něco.

Co Vás v té době nejvíce bavilo?

Tehdy se mi zalíbil Pražský výběr a líbí se mi dodnes. Poslouchal jsem Synkopy, progres, z cizích jsem měl rád Collinse, Jacksona, Genesis, Dianu Ross a hodně černošský soul, dále také Yes a trio Emerson, Lake and Palmer. Stále je považuji  za jeden z hudebních vrcholů.

Jak jste zvládal přípravu ke zkouškám na konzervatoř?

Nedobrovolně, byl bych raději střílel prakem a hrál fotbal s kamarády, než hrál stupnice a etudy.

Pak jste ale bez problémů udělal zkoušky na konzervatoř. Do třídy kterého pana profesora jste nastoupil?

Nastoupil jsem do třídy pana profesora Václava Uhlíře. Nejdříve to pro mne bylo všechno nové, ale pak jsem to začal brát ležérně, se spolužáky kafíčko, cigárko… V roce 1988 jsem jej velice sebevědomě na varhanní soutěž do Opavy a vypadl hned v prvním kole. To mne hrozně naštvalo, ale vyprovokovalo k zodpovědné práci. Začal jsem cvičit 6 až 8 hodin denně a za tři měsíce jsem se zúčastnil další soutěže tentokrát v Brně. Byla to „prosévačka“ na Pražské jaro. Byl jsem tam nejmladší, sedmnáctiletý, vedle třicetiletých borců. Skončil jsem na 4. místě a začalo mě to bavit.

Po absolutoriu na Konzervatoři jste studoval na Akademii v Praze, jak to tam pokračovalo?

Měl jsem to štěstí, že jsem se stal žákem Aleše Bárty, našeho nejlepšího varhaníka, kterému vděčím za techniku a preciznost. To je pro varhanní hru velice důležitá věc. Na rozdíl od jiných nástrojů je tu u varhan jediná možnost, jak pracovat s tónem.

Byl jste velmi úspěšný, zúčastnil jste se předkola Pražského jara.

Ano a vypadalo to pro mne velmi nadějně, ale v poslední chvíli mě někteří lidé, se kterými jsem osobně nevycházel, sundali. To mě rozhodilo, přerušil jsem studium a začal chodit k Aleši Bártovi soukromě. Stalo se to v posledním ročníku a na školu jsem se již nevrátil.

Mimo koncertů jste se věnoval i jiné hudební činnosti?

Ano, příležitostně jsem hrál na svatbách, pohřbech, tu a tam na nějaké tancovačce, pak jsem hrál s jednou barovou kapelou. Vyzkoušel jsem si spoustu různých žánrů a myslím, že to bylo pro mne užitečné, třeba pro improvizaci, které se ve varhanní hře hodně věnuji.

V polovině devadesátých let se Vám otevřel svět zcela odlišný od klasické chrámové hudby, jaké to bylo?

Bylo to kvůli obrovskému boomu na rozzářených scénách muzikálových divadel. Tehdy jsem učil na konzervatoři Jaroslav Ježka, kde se mi jako korepetitovi naskytla možnost účinkovat ve slavném muzikálu Vlasy. Tam jsem se poznal s Martinem Kumžákem a díky jemu jsem se naučil ctít i jiné nástroje. S Martinem jsme stále velmi dobří kamarádi.

Vlasy nebyly posledním muzikálem, ve kterém jste hrál, které byly ty další?

Podílel jsme se na přípravách inscenace Rusalky, byl jsem přizván k hudebnímu nastudování Hamlet. Varhanní party jsme natáčeli v Rychnově nad Kněžnou v kostele Nejsvětější Trojice, kde jsou jedny z nejkrásnějších romantických mechanických varhan z druhé poloviny 19. století.

Co následovalo?

Dál jsem nově nastudoval Landova Krysaře, kde jsem si zahrál i na jevišti jako „stín“. Následovalo nastudování Ledeckého muzikálu Galileo. Hrálo se v tehdy nově otevřené scéně v Kalichu.

Co to bylo „Rockqviem“?

To byla moje svérázná adaptace Mozartova Reqiem, uváděná v pražském Obecním domě. Na tom se zúčastnila řada českých rockových zpěváků a je to zaznamenáno i albově.

Je to těžké srovnávat koncertování s prací na muzikálech?

Ano, jsou to v podstatě věci neporovnatelné. V té první záleží vysloveně na mně, ta druhá je kolektivní. Člověk nemůže udělat sám muzikál. Musí udělat věc tak, aby komunikovala s diváky.

A co Vaše spolupráce na dalších scénách?

Dopřávám si uvolnění u rozverného „ska“ v řadách kapely Sto zvířat a především s instrumentálně vybroušeným Moondance Orchestra, brilantní formací, která doprovází nejrůznější interprety této scény u nás i v zahraničí. Mimo jiných koncertních vystoupení na Star Dance.

Na jakých diskografiích jste ještě pracoval?

Bylo jich opravdu hodně, některé z nich ani nemám doma. Je to všemožná muzika, počínaje Michalem Pavlíčkem, Danem Hůlkou, Danem Landou, dále pro filmovou hudbu, kde se mi třeba moc líbilo Panství nebo Želary.

Dne 1.10.2019 jste měl velice zdařilý koncert. Co to bylo?

Bylo to uvedeno v sále filharmonie Hradec Králové pod názvem (KINO) VARHANNÍ SVĚT VLASTY BIČÍKA. Byly to melodie ze světových filmů, doprovázené z části i obrazem. Hudbu jsme produkovali ve čtyřech hráčích s Petrem Hostinským na varhany, Martinem Plachým, který hrál na saxofon a Tomášem Brožkem na bicí. Já jsem hrál na klávesy. Ten koncert byl mimořádně úspěšný, snad pro tu zábavnou složku.

Mluví se o tom, že máte v zásobě další zábavný koncert. Na jaké téma?

To bude na téma Sto zvířat a věřím, že to opět všechny posluchače dobře pobaví.

Už jste se zmínil, že jste učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde ještě?

Bylo to v Praze na Pražské konzervatoři, v současnosti učím na Konzervatoři v Pardubicích.

Ví se, že jste potomkem slavného pardubického muzikanta, kterého?

Ano, můj pradědeček se jmenoval Vojtěch Lautner a byl skutečně vynikající a velmi známý pardubický hudebník.

Co byste řekl čtenářům na závěr?

Hlavním kritériem pro mě je, aby to, co hraji bylo smysluplné. Jedno, jestli „popík“ nebo klasika, nesmí to být špatná muzika. Ačkoliv je to pro mě samozřejmě obživa, odmítl jsem už i velmi lukrativní nabídky, protože se mi prostě nelíbily.

Úplně na konec – co říkáte situaci v umělecké oblasti během „covidu“?

Jako všichni se těším, až se uklidní a bude se hrát při každé příležitosti a pořád.

                                                                                                          Připravil Jiří Kotyk