Z historie Velké pardubické - 8. část

Koupil si v Bruntále kobylku Stellu i s jejím
hríbetem Asjou. Tu pripravoval na Velkou pardubickou, kterou by možná vyhrál už
v tomto roce, protože Asja byla v roce 1950 nejlepším ceským steeplerem a dvakrát
porazili i dvojnásobného víteze VP Vara, ale pak neštastne uhynula pod koly motocyklu.
Jeho start za rok na koni Salvátor, kterého mu zapujcil lékárník Werner z Opavy,
uvedu slovy jeho prítele Jaroslava Krecmera z Hradce Králové: „Salvátor neosedlán,
pouze na uzdecce krácel s Vladimírem od prekážky k prekážce. Každou jsme
obešli, prodebatovali, a pak Hejmovský promlouval k Salvátorovi o tom, jak ji budou
najíždet. Salvátor obcas uštípnul lístek, nebo trávu a obcas se zahledel moudrým
okem na Vladimíra. Byl jsem okouzlen tímto dialogem cloveka a zvírete.“ Tento úryvek
ilustroval vztah obou, který si mezi sebou vytvorili behem jediného týdne a který
popsalo více svedku z té doby. Jízda Hejmovského byla pro diváky vrcholným jezdeckým
zážitkem, prijímali ji s údivem a rozpaky, protože ho vubec neznali. Udivovala
také jeho vysoká postava a šediny, kterými se lišil od ostatních mladších jezdcu. Vsadili
na nej pouze dva lidé – jeho syn Igor a citovaný prítel Jaroslav. Po bezchybném 

absolvování kurzu a vítezství Hejmovský jen potvrdil, že celý závod ke svému koni
mluvil a pred cílovou rovinkou mu rekl: „Salvátore, pridej, je to muj poslední dostih.“
Zvítezil s konem, kterého si pripravoval necelý týden a bohužel nevedel, že mu pred
cílovou rovinkou rekl smutnou pravdu. V následujícím roce chtel startovat znovu
s konem Lovcem, se kterým byl tretí 7. zárí na dostizích v Tlumacove. Byl ale povolán
do Prahy na informacní oddelení MNO na 9. 9. v 10 hodin. Druhý den na to údajne
spáchal ve 12.45 sebevraždu skokem ze 4. patra budovy STB v Bartolomejské ulici.
Následne dostala 11. 9. paní Hejmovská vyrozumení o jeho smrti, následne žádala
o objasnení okolností manželovy smrti, ale toho se už nikdy nikdo z jeho rodiny nedockal.
Prestože mel proskocit zavreným oknem, jeho syn Igor pri ohledání mrtvého
nenašel stopy po rezných ranách od skla. Protože stejne jako pri smrti Jana Masaryka
byli jeho výslechum prokazatelne prítomni sovetští poradci vcetne tech z neblaze
proslulé organizace SMERŠ, je zcela jasné, že jejich podíl na smrti víteze Velké pardubické
je nezpochybnitelný, stejne jako jejich úcast na únosu tisícu ruských emigrantu
vcetne generála Vojcechovského do sovetských gulagu.
Maršál Budonnyj v roli zachránce
Nejvetší ohrožení existence Velké pardubické nastalo po vítezném únoru 1948
a bylo zaprícineno, jak jinak, než komunisty. Dostihy a jezdecký sport predstavovali
pro ne pokleslou buržoazní zábavu, které je treba zatnout tipec. Desítky šlechtených
a štíhlých dostihových koní byly zapraženy do pluhu, aby pomohly plnit petiletku.
Záchrana prišla, jak už to v dejinách bývá, ze zcela necekané strany, a to z východu,
z Moskvy. Ceskoslovenští komunisté byli mnohdy „papežštejší než papež“,
naštestí zcela zásadne neduslední. V roce 1954 se v Berlíne uskutecnil kongres dostihových
autorit socialistických zemí. Toho se jako námestek ministra zemedelství
SSSR zúcastnil i legendární maršál Budonnyj. Semjon Michailovic Budonnyj byl za
obcanské války v Rusku generálem kavalerie Rudé armády a ta pod jeho vedením
porazila Denikinovu belogvardejskou kozáckou jízdu, což bylo pro prubeh války podstatné.
Stal se hrdinou Sovetského svazu a významnou osobností celého bolševického
období. Nic to naštestí nezmenilo jeho vztah ke koním. Když ceští komunisté
predstavili zámer zrušit Velkou pardubickou, rekl jen: „Ne, Velká pardubická se rušit
nebude!“ a tím se dostih stal i pro ceskoslovenské komunisty nedotknutelným. Navíc
na témže kongresu se mítink Velké pardubické stal dostihovým mítinkem socialistických
zemí, což prekážkové dostihy zabezpecilo na celou dobu vlády komunistu
a privedlo do Pardubic ekipy socialistických zemí. Nejvetší úspech to prineslo koním
sovetským. Už v roce 1955 startoval jeden sovetský kun, v roce 1956 další. Šestkrát
nepretržite za sebou v letech 1957–1963 – 3x Epigraf, 2x Grifel a 1x Gaboj, poté ješte
1964 Priboj a 1967 Dresden. Poslední ojedinelé vítezství zaznamenal v roce 1984
Erot. Celkem tedy vyhráli 9x. Zde je treba ješte jedné zmínky: Nikdo neznal puvod
sovetských koní, protože za bolševické revoluce a v dobách po ní se ztratila ruská plemenná
kniha anglického plnokrevníka a v zemích s normální demokracií nesmí kone
bez prokázaného puvodu v dostizích startovat. Jedinou výjimku dostali sovetští kone
pri startu ve Velké národní v roce 1961. Tady je i zduvodnení faktu, že sovetský turf
krome úspechu v Pardubicích nebyl úspešný nikde jinde ve svete. Velký podíl na pardubických
vítezstvích melo i to, že Soveti postavili v Rostove na Donu presnou kopii
pardubického závodište i s prekážkami vcetne Taxisu. Blíže o tom všem ve vyprávení
o Vladimíru Prachovovi a Vladimíru Snitkovském. Z ostatních zemi zvítezila pouze
bulharská Vzna II. s jezdcem Nedelko Milevem v roce 1970. Rumuni byli trikrát druzí
v letech 1962–64. Duležité bylo tedy pouze období od roku 1957 do roku 1970, po roce
1970 se zacali vracet Anglicané a Soveti i vzhledem ke svému zlocinu v srpnu 1968
jezdili už jen sporadicky.

Vladimír Prachov 

a další
Jediným z ruských jezdcu, který se po roce 1989 vrátil na delší dobu, byl Vladimír
Prachov. Nekolik let v Cesku trvale žil a trénoval kone pro ruského majitele Ryžkova,
který nám byl predstaven jako bankér. Byl by tady asi trénoval a žil déle, kdyby pana
Ryžkova nekdo v Rusku nezastrelil dávkou ze samopalu. Vladimír Prachov byl velice
milý a prátelský clovek. Vyhrál VP dvakrát s Epigrafem a byl by vyhrál asi trikrát,
nebo také vubec ne, protože první vítezství s Epigrafem zaznamenal v roce 1957
jezdec Fedin, kterého ale soudruzi už nikdy neprivezli, protože byl pouhý vojín a dustojníka
z nej ani po jeho vítezství neudelali. Prachov byl mnohokrát i u nás doma, tak
jsem z nej vymámil nekolik krásných historek. Zeptal jsem se ho, zda je z venkova
a jak se naucil jezdit na koni. On se ale narodil v Moskve a za války, poté, co Nemci
zacali od Moskvy ustupovat, zašli s nekolika kamarády na hipodrom, protože bydleli
blízko. Rekli trenérovi, že chteli jezdit dostihy. Trenér je pozval na druhý den ráno
v pet hodin a Vladimír ríkal, že tam už prišel sám. Pak se ho trenér zeptal, jestli už
na koni sedel a on zalhal, že ano, u babicky na venkove. Tak ho trenér posadil na
kone, toho pobídl a ponechal to osudu. Vladimír ríkal, že se nejakým zázrakem udržel
v sedle celá dve kola a trenér ho zapsal, at chodí každý den. Po vítezství ve Velké
pardubické o zhruba ctrnáct let pozdeji z nej byl najednou národní hrdina. V té dobe
se v SSSR domnívali, že mohou Západ dohnat a predehnat i v dostizích, tak padlo rozhodnutí
startovat i v Anglii ve Velké národní. Do Anglie odjeli na nekolik týdnu jezdci
Vladimír Prachov, Ivan Avdejev a Boris Ponomarenko a kone Epigraf, Grifel a Reljef.
Cestovali 5 dní vlakem a lodí. Vezli si svoje zásoby, vcetne sena pro kone, což v Anglii
vyvolalo úsmev. V príprave poznali, že Epigraf jako dvanáctiletý už je príliš pomalý
a startovat nemuže, tak zbývali dva; Grifela jel Prachov a Reljefa Ponomarenko. Za
odvahu a beznadejný start sklidili velké uznání férových Anglicanu. Ostatne sami
po poznání reality rekli, že budou považovat za úspech, když dostih dokoncí. Ponomarenko
nedokoncil ani první kolo, Prachov se držel, sice daleko za polem, ale spadl
v prvním kole na nejtežší prekážce Beecher’s Brook. Do dráhy se vyrítil vedoucí sovetské
ekipy a naložil Prachova zpátky na kone. Ten se ješte vrátil a podle ocitých
svedku neco šéfovi ríkal. Všichni si mysleli, že ho premlouvá, aby toho nechali, ale on
sám pozdeji jen poznamenal, že rekl: „Soudruhu plukovníku, mohl byste mi, prosím,
vrátit bicík?“. Poté se statecne snažili, ale na zacátku druhého kola už zastavit museli.

Vladimír mi vypravoval, jak to bylo pred hlavním dostihem. Oni trénovali na blízkém
závodišti v Haydock Parku, kde se týden pred Velkou národní konaly jiné prekážkové
dostihy. Lord, který jejich cestu organizoval a mel Rusy rád, ho požádal, zda by v jednom
z dostihu nejel jeho kone. Prachov souhlasil. Rekl mi, že si predem prostudoval
kariéru kone a videl to beznadejne. Kun byl typický puller, to znamená, že se nedal
od startu udržet a hned šel do vedení. To se také stalo v dostihu Prachovovi. Když
kousek pred cílem videl, jak se k nemu blíží ostatní kone, vedel, že to je ztracené, ale
kun jako zázrakem znovu zabral a vyhráli. Vladimír ríkal, že mu dal peníze majitel,
pak trenér a jediné, co odmítl, bylo, že mu je chtela dát i stájnice. Za obdržené peníze
koupil pro manželku prekvapive velurový kožich, protože jak poznamenal, byly tehdy
v móde. Celá vec mela ale soudružskou dohru. Prišel za ním príslušník KGB, který
výpravu doprovázel a požadoval vysvetlení, jak je možné, že Prachov utratil už víc,
než dostal na kapesném. Jen pro presnost; dostali 60 liber a Vladimír už utratil 66.
Vladimír mu vysvetloval, že je profesionální jezdec a peníze dostal za vítezství v dostihu.
„Továryšc, to jsou ale peníze naší strany a v Moskve si to odpykáte!“ znel verdikt
tajného. Po príjezdu hned utíkal za maršálem Budonným, který se rozcílil, že
nejaký kágebák otravoval jeho chlapce a celou vec naštestí zametl. My jsme panu
Prachovovi vždy prispívali na letenku, když si prál do Pardubic prijet. Jednou jsem
sedel s ním a dalším vítezem VP Makarovem a ptal jsem se, jak se k nim chová ruský
stát dnes, když jsou v penzi, protože po svých vítezstvích byli velice oslavování. Jedním
hlasem me ujistili, že pro ne jsou domovem Pardubice, protože tady se k nim
chovali vždy slušne a v Rusku je dnes nikdo nezná a kdyby nemeli rodiny, už by nemohli
žít, protože jejich penze delala v prepoctu necelé 4.000 Kc a z toho se v drahé
Moskve opravdu vyžít nedá. Mel jsem z toho dobrý pocit, prestože v dobe, kdy vítezili,
jsem to moc kladne nevnímal. Stejného uznání se nám dostalo i od ostatních bývalých
ruských jezdcu a také od bulharského víteze Nedelko Mileva. Madarské a rumunské
jezdce se nám ale najít nepodarilo.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2022