Útržky z profilu primáře Horáčka

Václav studoval lékarství. Patologovi profesoru Jaroslavu Hlavovi zprvu delal demonstrátora
a pomocnou vedeckou sílu, ale studia uzavrel u pozdejšího akademika
profesora Antonína Precechtela, tvurce moderní ORL v Ceskoslovensku, velkého chirurga,
skvelého vedce, srdecného cloveka, prísného ucitele. Fiškusoval mu a byl mu
krátce asistentem. Na jeho výzvu a prání Vašek v polovine let tricátých otevíral primariát
v Pardubicích s podporou reditele docenta Jaroslava Snopka, žáka akademika
Arnošta Jiráska. Bylo to jedno z prvních samostatných oddelení ORL mimo univerzitní
centra ve státe.
Po asi dvouleté známosti se Vašek roku 1937 oženil s Lízou Steinerovou, dívkou
o dvanáct let mladší, krásnou, štíhlou jak prut, mondénní, kultivovanou, náruživou
sportovkyní. V židovské náboženské obci v Pardubicích byla Líza zapsána pod jménem
Liselotte, pri katolickém krtu ve dvacátých letech prijala jméno Elisa. V jezdeckém
sportu byla Líza ješte úspešnejší než Vašek, což on do smrti obdivoval. Líza
ovšem byla obdivuhodná i jinak než jako džokejka, plavkyne a lyžarka. Její otec
Artur, syn zámožného podomního obchodníka kužemi, navštevoval Obchodní akademii
ve Vídni, cestoval do Terstu a do Pardubic kdysi prijel se zastoupením pojištovny
Riunione Adriatica pro ceské zeme, po vzniku republiky pro Ceskoslovensko.

Byl úspešný financník. Politicky Artur Steiner náležel k ceskoslovenským asimilantum
masarykovského smeru. Zastával funkci pokladníka pardubické pobocky Masarykovy
Ceské strany pokrokové, prátelství udržoval napríklad s MUDr. Viktorem
Vohryzkem. Za ženu pojal o dost mladší Mariannu, rozenou Krausovou, dceru majitele
textilního závodu z Náchoda. Její ve Švýcarsku dodnes žijící synovec Míša Kraus
ve vzpomínkách vylícil pobyt „Meme“, jak se jí v rodine ríkalo, v terezínském ghettu
a v Auschwitz. Videl ji v okamžiku, kdy odcházela do plynové komory.
Líza mela buržoazní puvod. Presto vynikala sociálním citem a prostotou ve vystupování.
Rodice jí umožnili vzdelání na Národohospodárském institutu v Ženeve, zajistili
jí studijní cestu po západní Evrope a v Praze doplnkové vzdelání u socialistických
pedagogu velkých jmen – PhDr. Arthura Pollaka a PhDr. Oskara Kosty (Kohna). Složila
státní zkoušky z nemciny, francouzštiny a anglictiny, pred snatkem vedla otcovu
kancelár a do pozdního veku pracovala jako smluvní ucitelka pardubické jazykové
školy. Mel jsem ji hluboce rád. V necem mi byla ješte bližší než Vašek. Byl jsem s ní
spríznen hned dvakrát, nebot má babicka Kucerová byla její o hodne starší sestrenice.
V predvecer Mnichova si Vašek vzal Židovku s cílem chránit ji a za žádnou cenu
se s ní nerozvést. Vzal si ji z lásky a vášnive ji miloval do posledních dnu. Pred smrtí
(1980) již lidi nerozlišoval, jedine Lízu poznal. „Kdy prijde Šmudla?“, ptal se sester
v nemocnici padesátkrát denne. Šmudlou nazýval svou ženu. Slib bezvýhradné lásky
Vašek splnil beze zbytku. Za protektorátu se Líza s maminkou (tatínek zemrel již
dríve) ocitla v internaci ve Svatoboricích jako sestra emigranta. Její bratr, po válce
JUDr. Josef Stonek, vstoupil v Anglii do ceskoslovenských vojenských jednotek. Vašek
mel nastoupit rovnež ve svatoborickém lágru, avšak cestou prodelal hypoglykemické
kóma a byl uvržen do vazby na marodce služebny gestapa v Uherském Hradišti.
Líza pak putovala na Malou pevnost v Terezíne a anabázi skoncila v ghettu. Vašek
se snažil, jak mohl, aby ji dostal ze spáru nacistu. Dvakrát byl ve vyšetrovací vazbe,
presto spolupracoval s pardubickým odbojem. Pritom pecoval o synka Petra (narozeného
1938), budoucího prírodovedce, tragicky v Alpách zahynuvšího propagátora
ekologického myšlení. V dobe veznení otce býval Petr u mých prarodicu v pražských
Košírích. Deda s babickou Vaškovi vubec hodne pomáhali, zustal jim povždy vdecný.
Jednu podstatnou okolnost jsem ale dosud nepovedel. Vašek nebyl zdráv a Líza celým
životem splnila závazek pecovat o neho témer matersky. I díky její peclivosti se dožil
devetasedmdesátky. Chorobu jsem po Vaškovi zdedil v kojeneckém veku patnácti
mesícu i já. Vycítal si to, zbytecne – byl to náš spolecný údel. V roce 1929 se Vašek
pojednou cítil oslaben, upadal casto do mdlob. Míval náhlé zmeny nálad a záchvaty
rezignace ci vzteku. Jeho prítel internista Josef Charvát mu diagnostikoval diabetes
mellitus I. typu, lec inzulín mu zatím nepredepsal. Teprve roku 1930 Vašek pronikl
mezi prvních deset diabetiku lécených u nás na doživotí inzulínem, který jim podal
Charvátuv konkurent Bohumil Prusík. Oba se pozdeji stali cleny CSAV – Charvát
akademikem a Hrdinou socialistické práce, Prusík clenem korespondentem a kandidátem
na Nobelovu cenu. Profesor Prusík Vaškovi zachránil nepochybne život.
Lékar Horácek nebyl ukázneným pacientem a nemoc ignoroval. Pred ztrátami vedomí
tropil hypoklykemické scény, cas od casu na oddelení, dokonce na operacním sále.
Válka mu jiste na zdraví nepridala. Od detství jsem se divil, že nacisti mu problém
s dodávkou inzulínu nedelali. (Horší to bylo po válce, kdy bylo nutné shánet jej na
cerném trhu.) Deda mu vozil injekce a ampulky inzulínu jak na služebnu v Uherském
Hradišti, tak potom na vinohradský Hagibor anebo na pražské gestapo na Belcrediho
tríde. Nemci Vaška presvedcovali, aby se rozvedl, stáli o výjimecného ušního chirurga.
Když tak neucinil, pripravili ho o primariát. O pomoc prátel nikoli. Díky osobnímu
nasazení primáre pardubické interny prítele Jana Rehore (budoucího profesora),
ilegálne operoval v Hradci, aby nevyšel ze cviku, kryt dalším prítelem, pozdejším
akademikem Janem Bedrnou, zakladatelem hradecké kardiochirurgické školy.
Nyní prozradím málo známý fakt. Po osvobození vstoupili na Gottwaldovu výzvu
Vašek s Lízou do KSC spolu s mnoha jinými antifašisty a osvobozenými vezni. Pri proverce
z roku 1951 byli vyškrtnuti pro nedostatecné uvedomení. Líza zustala levicoveji
orientovaná než její manžel, jenž vedl své osobní a profesionální pre v pardubické
nemocnici. Vašek težce nesl preferování politického stranictví pred kvalifikovaností.
O Vaškove perzekuci však nemuže být rec. Problém Vaška z hlediska jeho profese byl
dvojí. Zaprvé jako otochirurg – v mikrochirurgii vnitrního ucha – mel nekolik evropských
priorit, avšak nebyl teoretik a neprovádel výzkum, proto se nemohl v Hradci
habilitovat. Nevypracoval habilitacní spis, politika v tom nehrála roli. Jeho literární
produkce byla nerozsáhlá s obsahem povýtce popisne kazuistickým. Jinak byly
jeho zásluhy o obor všeobecne uznávány, slul vysokým renomé a akademik Precechtel,
osobnost v oblasti ORL mezinárodního významu a formátu, ho cítal mezi dvanáct
svých nejlepších žáku, což pri znacném poctu jeho odchovancu znamenalo úzký
výber. Vaškovy úspechy na sále aspon letmo zachytil v souboru próz Pozor, vizita
spisovatel Adolf Branald. Druhý Vaškuv problém byla hypoglykemická kómata, jimž
predcházel vcasnou vydatnou stravou. Mé máme treba sdelil: „Neríkej Líze, že jsem
svacinu nesnedl.“ Balícek hodil do koše. Proto – nikoliv z prícin jiných, jak casteji
prezentoval – odešel v roce 1962 nucene do duchodu, aniž by dovršil uzuálního veku
petašedesáti let pro nestraníky. Reditelství mu tehdy nabídlo ordinarát v Dráždanech
bez povinnosti operovat, odmítl to ale z duvodu nacionálních. Radeji ambuloval
na obvode, myslím, až do sedmdesátky.

Ve volných chvílích se primár Horácek venoval filatelii a jezdeckému a dostihovému
sportu, posléze hlavne po stránce organizacní. Beletrie mnoho neprecetl, filosofii
neznal, zato do poloviny sedmdesátých let sledoval stále odbornou literaturu domácí,
nemeckou a francouzskou. Anglicky a rusky se porádne nenaucil, domluvil se, lec
císt v tech dvou jazycích nedokázal. Mel rád divadlo (cinoherní i hudební), umel
zpívat a hrát na klavír, sbíral obrazy. Sponzoroval kdysi Jaroslava Gruse, prátelil se
s Josefem Brožem, mel plátna barokních Holandanu. S práteli z Národního divadla,
z lékarských kruhu a odjinud se dvakrát do roka stýkal v pražské kavárne Slavii.
Zasedal tam celé odpoledne až do vecera, prijímal návštevy, príkladne manžele Theinovy,
Vydrovy, Grusovy atd. Nekolikrát jsem se techto odpolední zúcastnil. Na noc
jezdil k nám do Košír. Po roce 1971 už do Prahy jezdil méne. Naposled k nám Vašek 

prijel v roce 1977, vedl jsem ho na nádraží v Libni, špatne se orientoval. Vyprável mi,
jak potkal profesora Pekare, že strýc Davídek si s ním tykal. Pro budoucího pekarovského
badatele to bylo cenné. Primár Horácek mel krome prevažujících povahových
rysu jednoznacne kladných i rysy méne pozitivní (elitárství, snobismus). Byl nicméne
celistvá a harmonická individualita. Ve své pameti uchovám do konce svých
dnu obraz jeho i jeho ženy v úcte a lásce.