MOJE MLÁDÍ A VZPOMÍNKA NA ŽIVNOSTI V ROSICÍCH NAD LABEM

Já se jmenuji Zdenek Kovár a narodil jsem se na Kréte, v Riegrove ulici. Za naším
domem byla už jen pole. Tak, jak to v minulosti bylo, mely Rosice hodne malých
obchodu, které dostatecne zásobovaly obyvatele Rosic, takže ti nemuseli pro každou
drobnost cestovat do Pardubic. Obchodníci byli živnostníky, a tím se dostávám k popisu
jejich podnikání.
Hned na zacátku Kréty (na rohu ulice Tolarovy a Foersterovy) mel obchudek
se smíšeným zbožím pan Bažant. Vchod a malá výloha byla do ulice Tolarovy. V této
ulici smerem k nádraží byl ješte jeden smíšený obchod pana Stonka a mlékárna
u Vlasáku. Mlékárna mela stálé zákazníky, byla jedinou mlékárnou na Kréte. Vlasákovi
meli také polícko, které jim oral jejich soused sedlák Kmonícek. Pan Kmonícek
byl zamestnán v Prokopce a když prišel z práce, „ujímal se opratí“ a delal težší sezonní
práce na polích a loukách. Protože moji rodice pocházeli ze zemedelství, bylo
mi toto prostredí blízké a rád jsem chodil ke Kmoníckum „okukovat“. Stonkovi meli
obchod bez výkladu, jen s oknem, zato ale meli jako jediný krám na Kréte kovovou
roletu. Naše rodina u nich kupovala tzv. suché potraviny.
Na rohu Tolarovy a ul. Nádražní mel živnost pan Knourek. Ten prodával zemedelcum
melasu, ledek, umelá hnojiva atd., a také hasil vápno. Jeho „továrnicka“ mela
asi 15 m vysoký komín a mela výhodnou polohu naproti nákladovému nádraží, vše
mu dopravili vlakem. V padesátých letech byla tato živnost zrušena a v prední cásti
obytné budovy si jednu velkou místnost pronajala jako modlitebnu Církev Ceskoslovenská
husitská. V šedesátých letech byla modlitebna zrušena a prestavena na
obchod s domácími potrebami. Pri výstavbe výpadové silnice na Hradec Králové byla
„továrnicka“ pana Knourka zbourána.
Na malém „námestícku“ pred nádražím v Rosicích mel „hotýlek“ s restaurací
„Na lajne“ pan Havel. Polohu mel ideální, nádraží „žilo“. Chodili sem zamestnanci
dráhy a „Impregnýrky“ a cestující na Hradec Králové a Chrudim. Impregnýrka byla
továrna na dubové pražce, impregnované dehtovými oleji „zatepla“ ve vakuu.
MOJE MLÁDÍ A VZPOMÍNKA
NA ŽIVNOSTI V ROSICÍCH NAD LABEM
Z pohledu od stanicní budovy nádraží vpravo stály dve stejné jednopatrové vily.
V jedné mel holicství a kadernictví pan Pospíšil. Zákazníku mel dostatek, jako hotel
Havel. Ve druhé vile žila rodina Klapkova. Pan Klapka byl profesionální hudebník
s trvalým angažmá v divadle. Aby si privydelal, ucil pan Klapka na housle.
Na nádražním námestícku mela trafiku paní Tlapáková. Trafika mela pudorys
2,5 x 3,5 m, a v zadní cásti mela komín, aby se v zime mohlo topit. Pri výstavbe
Hradubické výpadovky byla trafika zbourána.
Každodenní cestou do a ze školy jsme se zájmem okukovali provoz na nádraží.
Mimo posunu a razení vagónu nás velice zaujala vodárna, dost velká budova mezi
nádražím a železnicním prejezdem, s hradlem a závorami. Plnení vody do zásobníku
parních lokomotiv nás fascinovalo a také nás velice zajímala velká a hluboká studna
na dvore vodárny, která mela prumer asi 4,5 m a byla krytá dreveným kuželovým
krytem s dvírky. Prý byla spojena potrubím s Labem, aby mela vždy dostatek vody.
Budova vodárny dodnes stojí a slouží jako Železnicní muzeum.
Ješte na strane Kréty, ale u železnicního mostu, mel prevoz pres Labe pan Jelínek.
K prívozu, šikmo za lihovarem z ulice Palackého, vedla zkratka. „Suchou cestou“ pres
Cihelnu a Trnovou byla cesta podstatne delší, proto zkratku využívali ti, kterí každý
den mírili na svá pracovište v Semtíne a Rybitví. Pan Jelínek mel na „rosické“ strane
(na hrázi, mimo dosah „velké vody“) malou drevenou boudicku s otomanem a kamínky,
aby se také nekdy mohl ohrát. V míste prevozu dnes stojí silnicní most, otevrený
16. prosince 1985. Syn pana Jelínka Jirí se projevil jako hrdina, když zachránil topícího
se spolužáka, pod kterým se prolomil led.
Za železnicním prejezdem, severozápadním smerem, byla Rosicko-pardubická
rafinerie cukru Jindrich Benies, akc. spol. Rafinerie mela dva tovární komíny, které
byly zbourány po r. 1970. Rafinerie byla provozována od roku 1894. Po roce 1929
ji koupila spolecnost „AGROSOL“, která používala objekty rafinerie jako skladovací
prostory. Administrativní budova naproti Staré pošte sloužila pozdeji a dodnes slouží
jako obytná.
Souvislá rada obytných domku sloužila k bydlení zamestnancum rafinerie a jsou
také obývány dodnes. Ve vile bývalého továrníka byla v roce 1945 zrízena první
rosická Materská školka. V objektu továrny bývala také obecní prádelna s mandlem
pro rosické ženy. V prostoru AGROSOLU byl postaven po roce 1950 Výzkumný ústav
léciv zvaný „BIOLA“ (dnes ulice Výzkumná). Zde se provádely laboratorní pokusy
nových léku na malých zvíratech.
Rosický SOKOL potreboval na zimní aktivity telocvicnu, a tak si asi ve tricátých
letech pronajal prostor jednoho skladu, hned za prejezdem. Rosictí Sokolové svépomocí
„zkulturnili“ tento sál a vybudovali tam i jevište, kde se mohlo hrát ochotnické
divadlo. Na podlahu položili parkety. Tato Sokolovna byla funkcní až do roku
1955, kdy byla (opet svépomocí) dokoncena nová Sokolovna v prostoru mezi drogerií 

a batovskou prodejnou obuvi. Tato Sokolovna stojí na míste dlouhého, prízemního
baráku, kde bývala hospoda. Tam pak byly ubytovány cikánské rodiny, které dum
„vybydlely“ a pak proste „zmizely“. Trosky domu obcané Rosic odstranili, a tak vzniklo
toto místo pro novou Sokolovnu.
Na levé strane ul. Gen. Svobody stála stará budova pošty, kde byl poštmistrem
pan Shánel, který byl také „poslem nejrychlejších zpráv“ – telegramu.
Vpravo za bytovým domem mela velký výklad dílna truhlárství pana Melichara.
Pres ulici proti nemu mela trafiku paní Korecková.V témže dome mel obchod se smíšeným
zbožím pan Smrcek a vedle pan Nevole pánské krejcovství.
Na rohu námestícka bylo reznictví rodiny Šulcovy. Na druhém konci domu, kde
byl vchod do dvora, meli obchod s domácími potrebami a železárství manželé Procházkovi,
za nimi meli drogerii Máslovi. Na dvore rodiny Procházkovy byla artéská
studna, kam jsme chodili pro vodu, když bylo v plánu varení luštenin.
Na pravé strane za truhlárstvím Melichar (blízko silnice) stál hostinec u Kuceru.
V jeho prostorách se vzadu, prístupný pro verejnost ze dvora, nacházel prostorný sál,
vytápený velkými násypnými kamny a sloužící jako kino a divadlo. Ríká se, že toto
divadlo melo první otácivé hledište v Ceskoslovensku. Vysvetlení se našlo: v sále bylo
trvale kino a také jevište. Otvory nad koncem jevište se promítalo na plátno upevnené
na zadní stene výcepu hospody, smerem k silnici. Rady sedadel byly otoceny smerem
k plátnu. Pokud se hrálo divadlo, šikovní ochotníci vynesli bocními dvermi sedadla
ven a otocili je tak, aby byla smerem k jevišti. Tak fungovalo „OTÁCIVÉ HLEDIŠTE“.
Na rohu ulice Gen. Svobody a Mánesovy za holicstvím pana Andrleho mel pekarství
pan Pavel. Naproti pekarství stála vila firmy BATA, to byla prodejna obuvi se vším
príslušenstvím (vcetne opravy obuvi), kde „kraloval“ pan Reiman. Tragedií rodiny
bylo utonutí syna Josefa, když se pod ním prolomil led.
V Mánesove ulici byly další živnosti. Na levé strane mel holicství, ale jen pro
muže, pan Funfera. Na pravé strane ulice byla Helmova mlékárna. Za Helmovými
stála vila, kde mela paní Cyrysová galanterii a pan Cyrys kampelicku.
Na levé strane ul. Gen. Svobody bylo další reznictví pana Sirucka. Ten mel bílého
grošovaného koníka, se kterým jeho otec provozoval povoznictví. Vozil lidem menší
náklady z nádraží, mimo jiné i uhlí, které na nákladovém prostoru odvažoval a prodával
pan Bendák. Za reznictvím byl menší nenápadný krámek – obchod se smíšeným
zbožím pana Turka. Za Turkovými byl jediný obchod se zeleninou v Rosicích,
který provozovali Tamchynovi. Presto, že v Rosicích byla 3 zahradnictví: Melicharovi
(u hrbitova), Štepánkovi (ul. Rybitevská) a Bílkovi (u hrište). Tamchynovi prosperovali,
prodávali totiž to, co zahradnictví nepestovala. Za obchodem se zeleninou provozovali
Posejpalovi ve vile pana Chmelíka cukrárství. Pan Chmelík zde mel klempírství
a obchudek pro cukrárství pronajímal.
Na rohu námestí bylo již tretí reznictví pana Cerníka. Všichni tri rezníci se
tenkrát v Rosicích uživili. Starý pan Cerník mel syna Vladimíra, sportovce – motoristu,
který jezdil za Pardubice plochou dráhu. Na námestí 9. kvetna mel ve svém
dome pan Kvasnica obchod se smíšeným zbožím a pres námestí, na rohu hlavní ulice,
také ve svém dome, provozoval sedlárství pan Kucera. Naproti reznictví Cerníkových
býval malý obchudek pana Diváckého. Ten mel trafiku a papírnictví. V ulici Salavcove
mel pekarství pan Kuchar. Na konci ulice Oskara Brázdy meli živnost Pözlovi.
Vyrábeli razítkové barvy a razítka. Naproti pres ulici meli vybudovaný tenisový kurt,
tehdy jediný v Rosicích. Na konci ulice Salavcovy (u Impregnýrky) mel krejcovství
pánské pan Nemec a krejcovství dámské paní Nemcová. Další krejcovství pánské mel
v ulici Pískové ve svém domku pan Vaniš. Naproti Obecnímu úradu meli ve svém
dome obchod s odevy a galantérií manželé Fryšmanovi.
Na rohu ul. Gen. Svobody a Chelcického stojí nejstarší hostinec s tanecním sálem
a jevištem v Rosicích. Majitel a hostinský pan Skala zemrel na následky mucení dne
13. kvetna 1945 v Terezíne. Byl jedním ze zakladatelu rosických hasicu a rosického
fotbalového oddílu. Syn pana Skaly byl výborný fotbalista.
Naproti hostinci u Skalu mel na dvore svého domu autoopravnu pan Tešitel.
Ve Starých Rosicích od kostela a školy ke „Krížku“ hospodarili asi 3 zemedelci,
ale jejich jména si nepamatuji.
V roce 1950 žilo v Rosicích skoro 1700 obyvatel. V tomto roce také zacínal tlak
na všechny živnostníky, aby byli „zastrešeni“ a placeni dle „výsledku“ své práce nejakou
státní firmou. Paradoxem bylo, že delali to, co dríve, stále ve svých soukromých
domech, kde jim stát nájem neplatil, ale byli pod kontrolou a kasírováni státem, který
jim za odvedenou práci dával plat!
Takže postupne a zákonite všechny soukromé živnosti touto „prirozenou“ cestou
zanikly. Napocítal jsem jich 45, ale mohl jsem na nekteré zapomenout, proto se pametníkum
omlouvám a budu rád za každou další vzpomínku a faktickou pripomínku,
abych mohl tento „volný text“ opravit a doplnit.
Toto vyprávení doplnuji prílohou, ve které jsou uvedeny živnosti v Rosicích vcetne
ulic a popisných císel.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2023