JUBILEUM KRAKONOŠE VLADIMÍRA PECHANA

Pan Pechan je také jedním z mála žijících diváku, kterí videli zvítezit ješte komtesu
Latu Brandisovou na žluté „Kinské“ klisne Norme v roce 1937 ve Velké pardubické.
Kdysi napsal dopis prezidentu Antonínu Novotnému, aby mu po devíti
letech konecne zavedli elektrický proud na Hrádecek u Trutnova. Jeho nejbližším
sousedem se tam pozdeji stal tehdejší disident a budoucí pan prezident Václav
Havel. Vladimír Pechan v 11 letech osirel. Z velmi prostých pomeru se stal nejdríve
lesníkem, pak technickým pracovníkem a nakonec podnikatelem, který vybudoval
mnohamiliónovou firmu a posléze farmu – presto žije do dnešních dnu velmi
skromne. Dlouhá léta se venuje chovu koní a „krakonošování“. Jeho kone se zúcastnili
stovek vystoupení, a dokonce zvítezili i na mistrovství Ceské republiky ve
všestrannosti. Po šedesáti letech od vítezství Laty Brandisové si i Vladimír Pechan
projel pardubickou cílovou rovinkou za nadšeného potlesku diváku, když predvádel
své kone v zápreži, a ješte u toho rozhazoval kávu. A hlavne – celoživotne pracoval
na zvelebení Krakonošova domecku a Krakonošovy zahrádky v romantickém údolí
pod Hrádeckem u Vlcic. V podstate se mu všechno povedlo, vcetne detí a vnoucat, 

která mu delají radost a mnohá úspešne reprezentují rodinu Pechanových na jezdeckých
závodech. Širokou paletu svých prátel již mnoho desetiletí teší svými originálními
krásne psanými novorocenkami, které si vetšina adresátu peclive schovává.
Pardubice
Vladimír Pechan se narodil 22. ledna 1933 v Pardubicích ve Svítkove ve znamení
vodnáre jako druhý syn Jaroslava Pechana z Bezdekova a jeho manželky Anežky
Pechanové, rozené Beránkové. Pokrten byl hned 12. února jmény Vladimír Rudolf,
nebot jeho kmotry se stali dva Rudolfové. Bydleli ve Svítkove, kde si rodice postavili
hezký domek. Do první trídy zacal chodit do krásné nove postavené Habrmannovy
školy, než ji záhy zabrali Nemci.
Sirotek
V roce 1939 ztratil Vladimír maminku, o pet let pozdeji tatínka. Oba zemreli na
tuberkulózu. A tak se z Vladimíra stal v jeho jedenácti letech sirotek. Behem války
bylo težké rešit, kdo by se o malé deti postaral. Stát sice provozoval sirotcince, ale ty
se postupne zaplnovaly válcenými sirotky. Bylo tedy na rodinách a jejich príbuzných
a známých, aby se o sirotky svých blízkých postarali. O Vladimíra se v prvních týdnech
staral soused František Vohnout se svojí paní ze Svítkova. Nakonec si ho však
vzali do péce Pacákovi do Dvora Králové. Paní Marie Pacáková byla dobrou prítelkyní
Vladimírovy maminky i babicky. Její druhý manžel pan Rudolf Pacák byl kmotrem
malého Vladimíra.
Škola v Bílé Tremešné
Po dokoncení obecné a meštanské školy ve Dvore Králové absolvoval V. Pechan
rocní nástavbu pro lesního adjunkta. Na prelomu zárí a ríjna roku 1949 vznikala
nová školní a pracovní zarízení – strediska pracujícího dorostu (SPD) pod hlavickou
Ceskoslovenských státních lesu.
Stredisko pracujícího dorostu vzniklo i pod Reditelstvím lesu Horice v Podkrkonoší
v objektu bývalého hotelu Poklad v Bílé Tremešné pro približne 40 ucnu. Bylo to hezké
místo na samote, kdysi jiste oblíbený výletní cíl. Tam nastoupil i Vladimír Pechan
a ucil se všemu, co je potreba pro údržbu a správu lesa, vcetne praktické težby.
V ucilišti nebylo v sobotu po práci nebo v nedeli co delat. Napadlo ho, že by mohl
vytvorit pekné hrište na volejbal. Ve všech volných chvílích krumpácem a lopatou
hloubil hrište. Delal to casto do noci. Jednou šel kolem správce a divil se, kdo tam co
delá a pak obdivoval výkon mladého hocha. Byla to težká práce. Terén byl v kopci,
a ješte na skále. Jinde ale místo nebylo. Když koncili ve škole, hrál se tam volejbalový
zápas na pocest ucne Pechana…
V rodinném archivu u Pechanu lze nalézt ješte vysvedcení o ucnovské zkoušce:
„Vladimír Pechan …vykonal pred zkušební komisí… ucnovskou zkoušku z ucebního
oboru lesar s tímto výsledkem: zkouška vedomostí – výborne, zkouška dovedností
– výborne, celkový výsledek – výborne. Zelená Lhota dne 10. kvetna 1951.“
Po škole
Pan Pechan vzpomíná: „Po škole jsem se dostal na umístenku do Špindlerova
Mlýna, který spadal pod Státní lesy Vrchlabí. Tam jsem byl nekolik mesícu. Kácel
jsem stromy na Kozích hrbetech a jezdil pásákem. Nebyla to žádná legrace, tam jsme
byli ve výšce nad 1400 metru a srázy byly hodne príkrý, hrbety šly od Lucní hory až
k Železnýmu vrchu. V zime jsme sváželi drevo na saních rohackách, to byla rasovina.“
V roce 1952 až 1954 si pobyl pan Vladimír Pechan na vojne v Praze-Ruzyni a zažil
si mnoho zimy, útrap a následne i zbytecných ústrku kvuli zúžené céve v pravé koncetine.
Po absolvování povinné dvouleté vojenské služby se vrátil k lesum. Jednou jel
na obhlídku polesí s reditelem lesního závodu Vrchlabí inženýrem Dobrou Havlínem.
Vlcice patrily pod Vrchlabí. Když mírili z Vlcic pres Zilvarov, jeli pres nádherné údolí
a pan Pechan mu povídal: „Rediteli, to je krása, tady bych chtel bydlet…“ A on na to
tehdy rekl: „Tak jestli chceš, Pechane, zkusíme to…“. Chvíli to trvalo, než se vyrídily
všechny papíry, ale nakonec to dobre dopadlo. Zilvarov nebo také Hrádecek byla
kdysi osada o jedenácti domech, dneska jich tu je ješte méne.
Ve vybydleném dome nebyla zavedená voda ani elektrika. Museli tam žít dva roky
bez kohoutku s vodou a devet let bez elektriky! Dneska si to nikdo nedovede ani predstavit.
Když nejde pul dne ci dokonce pul hodiny elektrika, všichni jsou z toho paf.
K tomu pan Pechan ríká: „Abych nemusel porád všude pešky, porídil jsem si kone.
Byla to hnedka, jmenovala se Hubka. V dome nebyla voda, jen na dvore nehluboká
studna a možná nejaký pramen, ale ten úplne vyschnul. Musel jsem tedy dovážet
pitnou vodu a k tomu se Hubka náramne hodila. Na vuz jsem naložil dve velké konve
s vodou a dovezl jsem je domu. Hubka byla moc šikovná, všechno umela, chodila
ve voze i pod sedlem. Jezdil jsem s ní nakupovat do Vlcic i do Buku.“
V roce 1956 se Vladimír Pechan oženil a vzal si paní Hanicku, rozenou Vejmelkovou
z Rícan u Prahy. O dva roky pozdeji se jim narodil první syn také Vladimír,
v roce 1965 dcera Hanicka a v roce 1973 syn Jaroslav.
Elektrický proud
Vladimír Pechan casto pripomíná, jak to bylo se zavedením elektrického proudu:
„Ješte se vrátím k té elektrice. Porád mi na ruznejch úradech slibovali, že sem elektriku
zavedou. Cekali jsme rok, dva, pet, osm a stále nic. Když bežel devátej rok, porádne
jsem se naštval a napsal jsem dopis prímo prezidentovi Antonínu Novotnýmu:
‘Bydlím v krásném údolí, rád bych Vás sem pozval, ale asi by se Vám tu nelíbilo,
protože tu stále není elektrika, i když mi to už 9 let slibují.’ Prezidentská kancelár
to predala Krajskýmu národnímu výboru. Prijeli sem z kraje nejací lidé, a nakonec se
do toho pustili a za dva mesíce jsme svítili.

Pred tím jsme tu meli jenom petrolejky, svícky a varili jsme na kamnech. Sice
jsem zkoušel ruzný zlepšováky, ale v padesátejch letech toho moc vymyslet nešlo.
Když jsem psával vecer úkoláky, mzdy nebo další papíry pro zamestnance, musel
jsem k tomu mít dve petrolejky, abych na to trochu videl.“
ZPA
Casem si musel rozmyslet, zda bude v lesnické práci pokracovat: „Práce v lese
me vždycky moc bavila. Ale mel jsem rodinu a musel jsem se o ni porádne starat. Už
nejakou dobu jsem cítil, že i když udelám víc než ostatní, vlastne se to na platu nijak
neprojeví. I když jsem vetšinou normy strhnul, stejne mi to k platu nepricetli nebo
jen málo.“ A na to navazuje: „U lesa nad domem pana Václava Havla mel vcely Václav
Beran, který byl vedoucím nákupu trutnovské fabriky ZPA. To byly „Závody prumyslové
automatizace“. Podnik vznikl nekdy v roce 1958. A pan Beran mi povídal: ‘Pane
Pechane, potreboval bych vás do našeho podniku. Mel byste tam víc penez než u lesu
a pri prescasech by Vám to dalo o hodne víc, než co máte ted.’
Chvíli jsem váhal, prece jen jsem se vyucil jako lesník a práci v lese jsem mel
moc rád. Nakonec jsem se rozhodl tam prejít. To bylo na konci roku šedesát osm.
Nejdríve jsem tam nastoupil jako strihac plechu. Obrovskými nužkami jsem stríhal
plech pro ruzná zarízení. Nekdy jsem pracoval jen osm hodin, ale casto jsem bral
dve smeny najednou, když bylo potreba neco rychle vyrobit nebo dodelat zakázku.
Všichni vždycky chteli, abych jim to pomohl udelat já. Vydelal jsem si tenkrát docela
dost penez. Ale ostatní šli po první smene domu nebo do hospody a já tam ješte pokracoval
v práci.
Když prišel rok 89, všechno se to zmenilo. V lednu zorganizovalo vedení mesta
a Obcanský fórum privítání pana Václava Havla jako prezidenta na námestí v Trutnove.
Z balkónu na mestským úradu mluvili zástupci OF a mesta a taky pan Václav
Havel. Moc pekne povídal a nejvíc me potešil, když si me v tom davu všimnul
a z balkónu mi zamával se slovy – ‘A zdravím také svého souseda z Hrádecku, pana
Pechana…’“

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2023