JAK BÝVALO V PARDUBICÍCH – VZPOMÍNKY KARLA HOVORKY - 2. část

Od kostela plynula voda podél hráze s pěkným kaštanovým stromořadím k místu,
kde bývala kdysi valcha starých soukeníků a hamry pardubických mědirytců.
Na druhé straně hráze se zelenala luka zámeckého příkopu, rozlehlého až ke hradební
zdi. Za příkopem za zdí na výšině pernštejnský zámek, tenkráte v rukou cizince,
teskně nás vábil starými nápisy českými a znaky Pernštejnův. Panující v zemi
němečtí Habsburkové koupili roku 1560 od Pernštejnů pardubické panství, které zůstalo
v jejich rukách do roku 1855 jako majetek královské koruny české. Po různých
překupech se dostal zámek s Kunětickou horou roku 1881 německému průmyslníku
vídeňskému, jenž se nestaral o tuto českou památku historickou. V zámku byly načas
i tovární dílny. Kunětická hora byla ničena kamenným lomem. Až po státním převratu
roku 1918 se dostaly obě historické památky do českých rukou.
Z Kostelní ulice, kde jsem bydlel, nebylo na hráz za kostelem daleko. Rádi jsme
tam ve stínu stromů pobývali za jarních a letních jiter i podvečerů.
Ale jednou voda z Haldy vystoupila neobyčejně a zatopila Kostelní ulici. Bylo o veliké
povodni v červnu 1883, kdy se vzedmulo Labe i Chrudimka. Voda stála v Kostelní
ulici vysoko, jak dosud značí tabulky ve zdi zasazené. Ulicí jsme jezdili po loďkách
jako v Benátkách a vstupovali do domů okny. Pozorujeme-li, jak od kostela k Zelené
bráně a dál obloukem se táhl hradební příkop k bývalé budově reálky a odtamtud
– můžeme sledovati staré městské hradby na levém břehu Chrudimky – k místu, kde
stávala Bílá brána i dále zámecké předhradí, vidíme, že staré Pardubice nebyly veliké
(z důvodů vojenských, město lze lépe chránit, nejsou-li hradby rozsáhlé). Proto i ulice
Kostelní, Bartolomějská zvlášť, jsou úzké, druhé nečetné ulice vnitřního města ne
mnohem širší, o úzkých domech jakoby se tísnících. Byty v nich dosti tmavé. Proti
tomu jsou novější ulice i domy Zeleného a Bílého předměstí volnější.
Jdu mimo starou budovu reálky, postavenou v místech bývalých hradeb. Vidím
v duchu své spolužáky, jak tenkráte byli mladí, svěží, objevují se i naši učitelé v proudu
žactva, ubírajícího se ke škole z náměstí dvěma podjezdy kolem starého kláštera.

Tudy chodíval také Jan Gebauer i Zikmund Winter, znamenitý spisovatel historický,
když učil na zdejší reálce.
Dívám se na budovu reálné školy, do oken, za nimiž byla naše rýsovna, kde jsme
pracovali písemné práce maturitní za chladného májového dne. A v mé mysli se vybavují
verše, jež jsem vložil tenkráte v záhlaví své práce z češtiny. Měli jsme za úkol
pojednat o důležitosti páry, parních strojů v průmyslu a obchodě (o elektrické síle
pohonné a benzinových motorech se ještě nemluvilo). Tím heslem byly verše Jaroslava
Vrchlického: V své ruce lampu, která sluje věda, duch lidský neúnavně dále
kráčí, tmou dere se a zápasí a hledá; břeh moře, dálné písky, skála šedá, vše látkou
mu, řev hromu i zpěv ptačí.
Jdu dále kolem nedaleké nové budovy reálných škol. K ní se ponesou vzpomínky
žákovských pokolení nynějších.
V pardubických ulicích potkávám samé tváře mně neznámé. Padesát let je dlouhá
doba! Z Pardubičanů, jež jsem znával, mnozí odpočívali pod drnem u starého husitského
kostelíka Jana Křtitele na Zeleném předměstí (vystavěl jej roku 1510 pan Vilém
z Pernštejna, sám příslušník římské církve, vyznavačům víry „pod obojí“. Kolem kostela
býval hřbitov, jejž proměnili v sad roku 1904).
Tady nad hřbitovním vchodem jsme čítali nápis: „Mors Janua vitac“ (Smrt branou
do života).
Jdu kolem pardubického zámku, v jehož budovách vládl kdysi cizinec, ozývala se
cizí řeč. Bývalo nám jako zchudlému potomku, jenž chodí mimo bývalý statek svého
bohatého předka.
***
Přešel jsem labský most a po břehu tiše proudícího Labe jdu ke Kunětické hoře,
která se dívala už do mých dětských let u nás v Cholticích.
S jejich zdí pohlížím – jaký rozhled – do českého kraje osvobozeného. Modrá
obloha se klene nad ním. Ten český východ a severovýchod – Chrudimsko a Hradecko
(čteme spisy Aloise Jiráska i Terézy Novákové) – byly vždy hodně kacířské. Ale víme,
že kacíři byli lidé nejlepší, přinášející vždy nové myšlenky, pokrok, třeba jim mnozí
současníci nerozuměli.
Teréza Nováková, Pražka, přišla na český Východ a stanula užaslá před duševní
silou zdejšího lidu. Všecky postavy jejich obrazů jsou duše hloubavé, přemýšlivé,
kritisující, hledající pravdu. A to je, myslím, ráz českého Východu a Severovýchodu.
Odtud vyšel Smil Flaška z Pardubic, majetník rozsáhlých statků zdejšího panství,
muž vynikajícího společenského rozhledu a upřímných snah opravných v době mravně
i myšlenkově rozhárané za krále Václava IV. před husitskými válkami. Složil kritický
obraz básnický „Novou Radu“, v níž mladý král lev, nastupující vládu, svolává
všecky čtvernožce a ptáky na potaz, kterak se zachovati. Z básně Smilovy, namířené
na krále Václava IV., jenž rád dopřával sluchu svých milců, odnáší si čtenář především
ideál dokonalého panovníka.
I druhý slavný syn českého východu, Chrudiman Viktorin Kornel ze Všehrd
(nar. asi roku 1460), bystrý právník český, humanista, uváděje z „Nové Rady“ hojně
veršů ve svém spisu „Knihy devatery o právích země české“, chválí Smilovu státnickou
moudrost a výmluvnost
Z Hradce Králové pocházel Bohuslav Balbín, jesuita, ale upřímný syn svého národa,
jehož pobělohorský úpadek hluboce cítil; ze Solnice byl po rodu Josef Dobrovský,
jehož kritický duch stál na štěstí u kolébky našeho národního obrození: z Rychnova
nad Kněžnou František Martin Pelcl, důvtipný kritický dějepisec.
Národní buditelé, spisovatelé kněží, Josef Lib. Ziegler, zemřel v Chrudimi, a jeho
přítel Josef Devoty, zemřelý v Mikulovicích, byli Královéhradečané.
Vynálezce ruchadla světového významu, František Veverka, byl z Rybitev u Pardubic;
a to nejmenuji Karla Havlíčka i ostatních myslivých synů českého Východu.
Dojímají slova Všehrdova, kališníka tělem i duší, vůdce českých humanistů, jenž
se kriticky ozval proti mezinárodnímu jazyku vzdělanců, latině: „A sami my ze všech
národuov budem, kteříš svuoj (český) jazyk přirozený, dobrý, ušlechtilý, rozumný,
ozdobný, bohatý a hojný, nám od Boha daný, potupic, latinský nebo německý, obojím
nevděk, sobě k posměchu zdělávati budem?“ Jeho vrstevníku, slavnému básníku
humanistovi Bohuslavu Hašištejnskému z Lobkovic, jenž odešel od víry kališnické
do církve římské, byla latina i řečtina modlou. Ve své bohaté knihovně na Hašištejně
on, český šlechtic, neměl jediné knihy české.
Ruchadlo, lodní šroub i vrtule letadla jsou téhož původu. Druhý a třetí stroj jsou
celé šrouby, prorývající vodu a vzduch, první, ruchadlo, ryjící důmyslně půdu, je částí
šroubu. Zajímavo, že ruchadlo vzniklo u Pardubic, vynálezce lodního šroubu, Josef
Ressel se narodil v Chrudimi. A první český letec – z Pardubic do Prahy – Jan Kašpar,
byl Pardubičan.
Objímám pohledem rozlehlé okolí Kunětické hory, svůj rodný kraj. Cítím, že v něm
jsou mé bytosti kořeny, jimiž jsem poután k českému Východu, ať jsem žil kdekoliv.
***
A zas odjíždím. Pardubice se vzdalují.
Město mých vzpomínek, buď s Bohem! Jsi mi milé proto, že kus mé mladosti je
spojeno s tebou, tvými ulicemi a krajem. Tvůj obraz s otevřeným, zeleným Polabím
a stříbrným pásem Labe provází mne životem. K tobě se vracím rád ve vzpomínkách,
neboť se vracím k svému mládí.
Editor J. Kotyk