ASTRONAUT SVOBODA: KAŠPAR BY BYL PŘEKVAPENÝ (kráceno)

Splnil se vám sen většiny mladých kluků. Byl to i váš sen?
Ano, byl to i můj sen, od dětství jsem se zajímal o vesmír a kosmonautiku a také
o letectví. K jeho splnění ale ještě chybí to hlavní, abych nějaký kosmický let opravdu
absolvoval.
Kdy vás napadlo, že byste se mohl astronautem opravdu stát?
Honilo se mi to hlavou už zhruba v roce 2009, kdy probíhal předchozí výběr astronautů.
V té době se ho nemohl nikdo v České republice zúčastnit, protože jsme se
stali členem Evropské kosmické agentury (ESA) až v samotném závěru výběru. Teď
to pro Čechy byla první příležitost.
Jako pilot jste prošel výcvikem na centrifuze. Jaké to je?
Centrifuga byla součástí letecko-lékařského výcviku, který jsem absolvoval ve
Švédsku. Jde hlavně o to, aby se člověk naučil rozpoznávat symptomy, které mohou
signalizovat, že se blíží ztráta vědomí. Během přetížení, který při letu zažíváme,

dochází k odkrvování mozku. Je důležité naučit se podchytit to včas a snížit přetížení
dřív, než dojde k bezvědomí. A také se naučit svou odolnost vůči přetížení zvýšit na
požadovanou úroveň, což je nárůst přetížení až na hodnotu 9G, a tam po nějakou dobu
setrvat. U létání na stíhačce gripen je to specifické. Nárůst přetížení je velmi rychlý,
z 1G na 9G se lze dostat během vteřiny a půl. Je to tak rychlé, že se nestíhají spustit
přirozené fyziologické odezvy, které tělu pomáhají se s takovou zátěží vypořádat.
Pilot se jí musí aktivně bránit, a právě to je předmětem výcviku.
Co se tedy s lidským tělem v takovém okamžiku děje?
Kvůli odstředivé síle váží vše devětkrát více než normálně. Když chce pilot pohnout
hlavou, je to náročnější, protože hlava je najednou daleko těžší, což je velký
nápor na krční svaly. Během manévrování a vzdušného boje, kdy na člověka působí
přetížení od 6 do 9G, je to velmi náročné a mnohdy bolestivé. Často je problém zvednout
ruku a něco s ní ovládat. Stejná síla působí i na krev a tlačí ji směrem dolů, takže
se odkrvuje mozek, což se projevuje zúžením zorného pole nebo ztrátou barvocitu.
Když vidí pilot černobíle, je to jeden z hraničních příznaků toho, že je načase povolit.
Další fází už je blackout, což je ztráta vědomí vyvolaná odkrvením.

Omdlel jste někdy?
Ne, ale občas si odnáším z létání podlitiny a takové červené tečky po těle. To je
způsobeno tím, jak se krev tlačí do spodních partií, do nohou, zad, dlaní, kde dochází
k překrvování. Létáme také ve vestách s různým vybarvením a systémem popruhů
jsme upoutaní ve vystřelovací sedačce. Občas se tak stane, že nás někde něco tlačí,
z čehož si pak odneseme podlitiny. Létání na gripenu může mít i bolestivý aspekt, ale
není to nic, co by se nedalo zvládnout.
Jak vypadá pracovní den pilota gripenu v Čáslavi?
Téměř každý den se létá. Musíme neustále dodržovat určitý režim, který mimo
jiné zahrnuje i kontrolovanou stravu. Takže po příchodu do práce se jdeme nasnídat
do jídelny pro piloty, kde je skladba jídelníčku schválena leteckým lékařem. Pak
začíná série brífinků, rozhodnutí a plánování celého létání. Máme brífinky zaměřené
na předpověď počasí, na leteckou techniku, kterou budeme mít připravenou, na
vzdušný prostor, který budeme využívat, a na koordinaci mezi letkami a civilními
subjekty. Piloti se jdou poté věnovat přípravě na lety, které mají plánované. Pak je
jdou odletět a následně děláme společný rozbor letu. To je chvíle, kdy se toho nejvíce
naučíme. Celý let se v letadle zaznamenává a veškeré parametry trajektorie a podobně
si můžeme následně přehrát a vyhodnotit, zda bylo z hlediska bezpečnosti
létání vše v pořádku. Také se zamýšlíme nad taktikou a nad plněním úkolu, jestli by
to příště nešlo třeba udělat lépe.
Stal jste se záložním astronautem ESA. Co to znamená?
Pro mě je to především taková win situace, protože můžu dělat dál, co mě baví.
Můžu dál létat s gripenem, podílet se na zahraničních cvičeních a operacích, být součástí
naší letky. Současně ale existuje šance, že bych se mohl podílet na kosmickém
letu a kosmické misi. Mám velkou radost, že po více než 40 letech máme jako Česká
republika zastoupení v programu astronautů. S kolegy ze záložního týmu astronautů
tak budeme čekat, jestli nám bude přidělená nějaká mise. Až v tu chvíli nám začne
intenzivní výcvik.
Potkal jste se s Vladimírem Remkem, jediným československým kosmonautem
ve vesmíru. Požádal jste ho o nějaké rady?
Nějaké rady vyplynuly z našeho rozhovoru. Byl pro mě velmi přínosný, protože
v Česku nemáme moc lidí, kteří absolvovali kosmický let nebo byli součástí opravdového
kosmického programu. Zkušenosti pana Remka jsou jediné, které máme. Jsem
proto rád, že mi povyprávěl, jak to tenkrát probíhalo, a řekl mi i svůj názor na to,
kam směřuje kosmonautika teď. Mluvili jsme také o tom, jaký má kosmický program
přesah. Přesah do všech kosmických aktivit a aplikací. Všichni jsme zvyklí používat
GPS nebo bankomaty, které jsou řízené GPS časem. Takových aplikací je celá řada.

Je do něj navíc zapojen průmysl, jen v Česku máme v kosmickém průmyslu 50 firem,
které jsou na špičkové úrovni a dělají věci, které nikdo jiný na světě neumí. Často
to tedy má přesah i do vědy a výzkumu.
Jaká byla první Remkova slova, když zjistil, že máme dalšího zástupce?
Měl samozřejmě radost. Shodli jsme se na tom, že je na čase, aby se stát, jako je
Česká republika, kromě toho že posílá Hurvínka na oběžnou dráhu, konečně zapojil
do těch opravdických aktivit, jako jsou astronauti a pilotované kosmické lety.
Kromě Hurvínka se do vesmíru podíval i Krteček. Vzal byste si také něco s sebou?
Vzal bych sebe, to by mohlo stačit (smích). Určitě bych si vzal nějaký talisman,
který symbolizuje něco, k čemu mám vztah – ať už Česká republika, univerzita nebo
můj letecký backround.
Jak vaše rodina přijala, že možná poletíte do vesmíru?
Rodina je nadšená a sdílí moji radost. Co se týče rizikovosti a obav, nebude to tak
žhavé, protože to není nic nového, co by je překvapilo. Práce stíhacího bojového pilota,
kterou teď dělám, je možná rizikovější než kosmické lety. Takže rodina už je zvyklá.

Pardubice jsou spojeny s Janem
Kašparem a počátky české aviatiky.
Co myslíte, že by řekl na to, jak se
letectví posunulo?
Myslím, že by byl překvapený, jak
rychlý pokrok se odehrál od doby,
kdy tu létala letadla jako Blériot, která
mnohdy více než letadlo připomínala
kus nábytku. Pokrok byl velký hlavně
v období okolo 2. světové války
a v 60. letech. Vždy je to dané motivací,
a když je motivací vesmírný závod
nebo strach z toho, že by geopolitický
protihráč mohl být ve strategických
záležitostech napřed, vývoj to akceleruje.
Dnes je program ESA stoprocentně
zaměřený na mírové a civilní využití.
Jak vzpomínáte na studentská léta
na Univerzitě Pardubice?
Studoval jsem magisterský navazující program Dopravní inženýrství, na což rád
vzpomínám, protože jsem tady byl společně s kolegou, se kterým mám možnost stále
létat na gripenech. Přihlásili jsme se do Pardubic, když jsme po absolvování Univerzity
obrany v Brně zahájili výcvik v Centru leteckého výcviku v Pardubicích. Věděli
jsme, že je třeba doplnit si inženýrské vzdělání, tak jsme přemýšleli, jak to skloubit
s výcvikem, při kterém máte jako profesionální voják a pilot pracovní dobu a povinnosti.
UPCE se nabízela, obzvlášť, když má dopravní fakultu s přesahem na leteckou
dopravu.
Máte ještě nějaké pracovní cíle?
Jedním z nich je stále let do vesmíru. Uvidíme, jestli tomu bude osud nakloněn.
Jiné velké cíle v profesionální rovině nemám. Mým dlouhodobým zájmem je pokračovat
dál v bojovém létání. V naší letce jsem zodpovědný za bojovou přípravu pilotů,
vytváření různých operačních dokumentů a tvorbu toho, jak ten náš byznys ve vzduchu
děláme. Byl bych rád součástí budoucnosti našeho taktického letectva, třeba
i s ohledem na výběr nového typu letounu, který nahradí gripen.
Autorky: Tereza Karanská, Lada Součková (UPCE)