BULHARSKÁ ULICE JAKO OSA JEDNÉ ČTVRTI MĚSTA

Historický vývoj a klíčové změny
Někdy od 16. století se zde v zákrutech řeky Chrudimky nacházela mokřina zvaná
Žabárna. V té době to rozhodně nebyla součást města. Klíčový pro její další vývoj bylo
zřízení železniční trati Praha–Olomouc v roce 1845. Trať oddělila budoucí čtvrť
od Vinice a historické části Pardubičky. V té době podle katastrální mapy z roku 1840
i z roku 1872 stál pouze malý objekt čp. 1710 vedle Messanyho vily, dva domy zhruba
proti středu dnešních Bubeníkových sadů (byly odstraněny v šedesátých letech), Kostelíček
Panny Marie Bolestné z roku 1710 a pár statků kolem kostela. Jižní část ulice
se nazývala Pod Vinicí. V té době to byl ještě venkov za městem, který vyplňoval místo
mezi městem Pardubice, Pardubičkami a Familií (Slovany) a nazýval se Vystrkov.
První reprezentativní dům, který zde vznikl podle návrhu architekta Boži Dvořáka,
se stavěl v letech 1900–1901 pro prvního primáře pardubické nemocnice Františka
Messanyho, dodnes známý jako Messanyho vila čp. 119. Byla navržena a realizována
v romantickém historizujícím novorománském slohu, vypadá jako malý zámek, malý
arkýř, dodnes patrný, sloužil jako kaple. Dalším důležitým posunem bylo uspořádání
Východočeské průmyslové, zemědělské, národopisné a umělecké výstavy
na Olšinkách v místě dnešního areálu Sokola v roce 1903. Při té příležitosti vznikla
poblíž i původní výletní restaurace Rybárna. Na místě dnešních volejbalových kurtů
stála restaurace Eden a název pro tuto část areálu se užívá dodnes. Následně v letech
1905–1910 probíhala regulace a narovnání toku Chrudimky, při níž vznikla
jako slepá ramena nejen jezírka Pod Vinicí, ale hlavně Matiční jezero, které se tak
jmenuje, protože bylo pod správou Matice české a dnes je známé pod jménem Maťák.

Někdy v té době vznikla myšlenka a poté i projekt na Kamennou vilu čp. 144 jako
oddechové sídlo královéhradeckého biskupa Josefa Doubravy opět podle návrhu Boži
Dvořáka v novorenesančním slohu s napodobeninami pernštejnských ostění oken
a dveří. Obsahuje sochy Miroslava Bašeho a skleněná vitráž je podle návrhu Mikoláše
Alše. Kompletně realizována byla včetně přilehlého domku čp. 110 v letech 1910–1921.
Pravděpodobně v téže době vznikla opodál romantizující vila čp. 258, ve které Boža
Dvořák bydlel. Katastrální mapa z roku 1910 už ji obsahuje, a kromě ní a Messanyho
vily se sousedním objektem čp. 1710 také objekt na půdorysu dnešního Domova dětí
čp. 225 v ulici Ke Tvrzi a na východní straně Štrossovy ulice. Vojenskou nemocnici
Františka Josefa (dnešní veterinární nemocnici) a Městský chudobinec a starobinec
U Kostelíčka. Také Herrmannovu vilu tamtéž (je porostlá popínavou zelení) a Dívčí
školu (potom to byla základní škola U Kostelíčka a dnes po necitlivém odstranění
původní bohaté štukové fasády je to Sportovní gymnázium). To už se ulice jmenovala
Sadová, pravděpodobně proto, že v té době paralelně s regulací Chrudimky vznikly
Bubeníkovy sady a zároveň ulici lemovala dvouřadá lipová alej, ze které dodnes jedna
řada ulici v její části podél Matičního jezera lemuje a na pozemcích byly i ovocné
sady. Poté už přišla 1. světová válka. Nevím, zda před ní byl postaven i nějaký další
dům, možná ano, ale podle fasád tak jen dva až tři v okolí Kamenné vily. Určitě ve
Štrossově ulici čp. 445, 446, 447, 448 a možná U Kamenné vily čp. 545.
Vznik celé nové vilové čtvrti
Po válce nastala velká bytová krize. Brzy vzniklo Čechovo nábřeží, jehož koncepci
vytvořil trochu opomíjený současník Josefa Gočára architekt Oldřich Liska, který
také část objektů s provizorními malými a často dělenými byty navrhoval. Pod dalšími
návrhy jsou podepsáni arch. Fejk a opět místní Boža Dvořák. Tento severní blok
se od nábřeží a Bubeníkovy ulice k Polské a Sadové ulici a Kostelíčku vyvíjel postupně,
takže velkou část dnešní Bulharské na jejím konci tvoří už funkcionalistické
bytové domy z třicátých let. Stejně tak bytové domy od ulice Ke Tvrzi a Domova dětí
dál na sever jsou ze stejné doby a také jeden z domů na náměstí U Kostelíčka. Podobně
to je i podél ulice Štrossovy v tomto bloku a na jejím druhém konci u dnešního
nadjezdu. V padesátých a šedesátých letech pak došlo ke značným demolicím a využití
proluk v části U Kostelíčka a bytové domy tehdy vzniklé nesou známky socialistického
realismu, byť naštěstí jen mírné. V rámci tohoto procesu zmizela restaurace
U Procházků a byla nahrazena u gymnazistů zejména v době mých studií populární
restaurací U Vatikána. Jiný průběh měla výstavba vilové čtvrti. Je na ní vidět časový
postup výstavby od dekorativního slohu přes individualistickou modernu po náznaky
funkcionalismu. Nevím, zda se na úplně všech domech podílel stavitel Jaroslav
Krupař, ale soudím, že nejspíše až na menší výjimky ano. V ulici U Kamenné vily
najdeme domy s více dekorativními fasádami, které ještě odrážejí prvky historismu,
či secese. V Benedettiho ulici už je dekorativních prvků méně, stejně tak ve Škroupově
a ve frontách ulic Bulharské a Štrossovy. Domy vykazují některé prvky kubismu,
rondokubismu a dají se zařadit k české individualistické moderně (nebo jak se jí
jindy říká) k českému národnímu slohu. V ulici Ke Tvrzi, hodně ve Štrossově a na
propojovacích frontách už nenacházíme prakticky žádné dekorativní prvky a je vidět
směřování k funkcionalismu. Není to úplně ryzí funkcionalismus, domy mají valbové
střechy a podkroví, ale žádný dekor. I členění oken je jednodušší a většina prvků je
už funkcionalistických. Současně s výstavbou čtvrti vznikala i pravidelná uliční síť,
spojující dlouhé páteřní ulice Štrossovu a Sadovou pěti příčnými ulicemi; Ke Tvrzi,
Škroupovou, Bennedettiho, U Kamenné vily a Okružní. Zajímavé bylo, že ulice měly
prvorepublikové chodníky z krásných typických mozaikových dlažeb, ale samotná
vozovka byla pouze štěrková a ta se používáním a doplňováním směsí škváry, písku
a antuky postupně změnila v hliněnou. Mělo to své důvody – v každé z ulic byla ještě
v době mého dětství maximálně jedno až dvě auta a na kole se dalo projet všechno.
Mělo to i své výhody – ulice nám sloužily jako perfektní hřiště pro téměř všechny
sporty i jiné hry a dobrodružství. Pořád to byl jen okraj města, téměř venkov. Že čtvrť
má svou individualitu a že se v ní dobře žije, ukazuje už to, že celá řada domů nese
dodnes jména svých původních majitelů. Začíná to Messanyho vilou, Kamennou vilou
a pokračuje to vilou Křížovou, Procházkovou, Řehořovou, Stehnovou a možná jsem
něco i zapomněl. Typické je, že tyto vily se jmény jsou skutečně výjimečné i architektonicky
a nejsou ani částí systému téměř typových domů stavitele Krupaře, a to
i přes to, že jsou do zástavby citlivě zasazeny. Dále zkusím popsat jednotlivě tyto vily
i s přidanou vzpomínkou na jejich majitele. Musím ještě dodat, že některá uváděná
autorství si pamatuji z vyprávění v mém mládí ještě žijícího stavitele Makalouše, který
věděl o zmiňovaných stavbách vše, a i když své paměti věřím, nemusí být přesná.
Domy hodné větší pozornosti
Messanyho i Kamennou vilu jsem už popisoval. Kamenná vila měla ještě před
několika lety v přilehlém domku čp. 110 malé muzeum auto – a motoveteránů pana
Zahradníka.
Vila stavitele Viktora Kříže čp. 655 a sousední čp. 814
Obě tyto vily navrhoval architekt Karel Řepa. Nejsou jen čistě funkcionalistické,
mají i hodně prvků, které měl Karel Řepa rád a používal je na většině svých staveb
v Pardubicích, zejména kombinaci omítek a režného zdiva. Považuji je za nejhezčí
a nejzdařilejší vily v Pardubicích. V Křížově vile bydlela po staviteli Křížovi rodina
řídícího učitele Mikoláška, u nich v podnájmu v jedné době i můj třídní učitel v páté
třídě pan Krček. Druhá byla stavěna pro místního kamnáře a poté přešla do majetku
rodiny notáře JUDr. Vladimíra (Míti) Kohoutka. Bydlela tam jeho matka a sestra,
v podnájmu pak rodina Formánkova, jejíž synové Jirka a Tomáš se výrazně podíleli
na mé výchově. Poté ji koupil JUDr. Mirko Špaček a do jeho smrti tam bydlela jeho
rodina. Následně ji koupili Jansenovi, příjemní Holanďané, kteří pracovali v Nedconu.
Dnes jsou obě vily naštěstí v jedněch rukou a vlastní je rodina Romana Šmidberského.
Naštěstí proto, že veškeré úpravy dělá s citem a vkusem tak, aby si vily
podržely svoji historickou výjimečnost i původní vzhled.

Procházkova vila čp. 665
Velká funkcionalistická vila primáře Procházky na rohu Bulharské a Benedettiho
ulice. Poté, co ji vlastníkům komunisté sebrali, zažila mnohé. Byla tam školka a dnes
je tam klinika pro ženy G–med, pravděpodobně v nájmu, protože vila byla restituována.
Na rozsáhlém pozemku stojí i nová neofunkcionalistická vilka, která citlivě
respektuje výšku jedné z říms terasy na původním objektu. Za mého mládí tam v přízemním
bytě nějaký čas bydlel ředitel zimního stadionu pan Kokš a jeho syn, hokejový
reprezentant Milan Kokš.
Řehořova vila čp. 960
Naproti Kamenné vile stojí další zdařilá funkcionalistická vila, ve které žil primář
Řehoř a poté rodina Vávrova, paní Vávrová byla primářovou dcerou. Byli to vrstevníci
a kamarádi mých rodičů. Dlouhá léta jsem nevěděl, že Jan Vávra, novinář a poté
jedna z tváří televize Nova byl jejich syn. To jsem zjistil až v době, kdy jsem se začal
angažovat na pardubickém závodišti. Nějaký čas bylo ve vile i zdravotnické zařízení,
které je dnes rehabilitací. Dnes v ní žije rodina Ševelova. Autorem této vily je architekt
Adámek, mj. autor několika pavilonů v pardubické nemocnici a také Čížkovy vily
na Olšinkách.
Stehnova vila čp. 1719
V tomto místě stál dlouho jeden z typicky vesnických domů, který byl určitě jedním
z nejstarších objektů v ulici sebrán jejich původním majitelům. Někdy v šedesátých
letech dožil, byl demolován a pozemek byl poté ve vlastnictví města Pardubic.
V té době bydlel postupně na dvou jiných místech v ulici pan Maxa Stehno se svým
synem Františkem, který se v té době postupně stal mnohonásobným mistrem Evropy
ve vodním lyžováni a měl medaile i z několika mistrovství světa. Jako odměnu za
reprezentaci Pardubic mu národní výbor umožnil parcelu koupit a František podle
projektu architekta Milana Košaře postavil v polovině sedmdesátých let svůj rodinný
dům. Byli jsme kamarádi, a tak vím, že i když byl dům jen přízemní, bylo složité provést
dobře jeho založení, možná právě díky tomu, že tu býval mokřad. František byl
poté úspěšným trenérem v Itálii a italští hosté jej několikrát navštívili. Na zahradě se
rožnilo, a protože jsem tam vždy býval, tak se pamatuji, jak nás z druhé strany Matičního
jezera sledovali příslušníci StB. Já je zase na oplátku pozoroval dalekohledem.
Předstírali, že rybaří, ale neměli ani rybářské pruty, jen nějaké klacky.
Dalšími urbanistickými zásahy do čtvrti byly:
1) Stavba nadjezdu k nemocnici v roce 1963. Do té doby byl přes dráhu jen železniční
přejezd se závorami a u hospody U zastávky byla konečná zastávka a točna trolejbusů,
takže tam byly vlastně zastávky dvě – vlaková a trolejbusová.
2) Výstavba horkovodu, při níž byla hráz Matičního jezera rozšířena, původní škvárová
cesta k Rybárně zasypána a do zásypu bylo umístěno potrubí horkovodu.
Ta cesta ale již nebyla dále potřeba, protože k demolici Rybárny došlo v roce 1965
a nikdo nepočítal s výstavbou nové.
3) Vybudování dopravního průtahu městem, který podle mého názoru nese dnes už
nesmyslný název „rychlodráha“. Tím byla prakticky zrušena velká ovocná zahrada
u domu čp. 258 a výrazně omezeny domy v Okružní ulici.
Když vezmeme v úvahu, že severní část ulice Bulharské počínaje od ulice Ke Tvrzi
je tvořena bytovými domy, zbývající jižní část je vilová čtvrť. Jsou tam tři výjimky.
Dvě jsou v bloku mezi ulicemi Benedettiho a U Kamenné vily, kde jsou ve středu
front Štrossovy a Bulharské ulice bytové domy čp. 1343, 1391 a třetí na rohu ulice
Škroupovy a Štrossovy čp. 1394, 95 na místě ovocného sadu. Tyto domy naštěstí nijak
nepřevyšují zástavbu, mají jen čtyři nadzemní podlaží. V šedesátých letech zaplnily
proluky.
Matiční jezero (Maťák), Rybárna a Bubeníkovy sady
Dovolím si tvrdit, že toto slepé rameno Chrudimky i Bubeníkovy sady jsou nejen
klíčovou součástí této čtvrti, ale historicky plnily významnou společenskou, sportovní
a rekreační roli celé centrální části města Pardubic a dodnes ji plní. Bohužel od doby,
kdy byl postaven jez na Labi, zmizel jez na Chrudimce pod mostem na Bělobranské
náměstí a tím také možnost častějšího odbahnění a regenerace Maťáku. Naposledy
byl vypuštěn v roce 1965, kdy se hledala eventuální zbylá munice z 2.světové války
a zároveň došlo k částečnému odbahnění. V té době fungovala dvě trubní propojení
s Chrudimkou na přítoku a odtoku a voda byla vlastně plynule vyměňována. To umožňovalo
v době bez automatických praček například máchání prádla v čisté vodě na
lávkách přístupných z původní cesty k Rybárně. Hladina byla čistá bez rostlin s výjimkou
dvou trsů leknínů před Rybárnou. Žluté stulíky ještě neexistovaly a dětem to
umožňovalo pouštět loďky z kůry po větru přes celou plochu. Po vyrovnání hladin
Chrudimky a Labe zmizela nejen tato možnost, ale také obměna vody a plocha úplně
zarostla stulíky, které byly odstraněny teprve nedávno při odbahnění a úpravách
Maťáku, kdy byla výrazně zmenšena vodní plocha. Přes různé přísliby se domnívám,
že nebyly zřízeny přítok a odtok pro obnovení cirkulace vody, což do budoucna povede
k dalšímu zmenšování vodní plochy tak, jak to je v parku Pod Vinicí, kde jedno
ze dvou jezírek zmizelo úplně a druhé zmizí brzy. Bubeníkovy sady i Maťák byly
v roce 2006 opatřeny protipovodňovou ochranou, která je sice pěkná z režných cihel,
ale svah z Bulharské ulice se už nedá užívat pro sáňkování malých dětí a je nutné
zajít na Vinici, pokud vůbec sníh napadne.
Když ještě bývaly zimy, byl Maťak nejužívanější ledovou plochou ve městě. První
zápas v ledním hokeji se zde hrál v roce 1913. Na Maťáku vyrostla celá řada pardubických
hokejistů, ale hrál se tady nejen hokej. V šedesátých letech se na Maťáku jezdila
plochá dráha na ledě, naposledy ještě v roce 1969. Tehdy slavná jména – Špinka st.,
Havelka, Dejmek, Laštovka, Šváb i další jsou dnes už hodně zapomenuta, ale stihl
tady jezdit ještě i mladší Evžen Erban. Další populární aktivitou byly jarní rybářské 

závody u příležitosti otevírání rybářské sezóny. Diváků bylo tolik, že stáli v několika
řadách kolem vody a my jsme jako kluci museli lidi podlézat, abychom něco viděli.
Restaurace Rybárna všemu sloužila jako centrum. K Rybárně mám dlouholetý osobní
vztah. Když jsem v dětství začínal kreslit a malovat, mnohokrát jsem použil pohled
na Rybárnu. Měla žlutou dřevěnou fasádu a využívali ji rybáři i bruslaři, zejména
molo plovoucí po hladině Maťáku. Z dětství si pamatuji ještě i dráty nad vodou z Rybárny
přes Maťák, na kterých byly za první republiky zavěšeny lampy pro osvětlení
večerního bruslení. Bylo mi velmi líto, že její provoz stále slábl a že byla v roce 1965
demolována. Proto mne moc potěšilo, když jsem už po revoluci měl soukromý atelier,
že za mnou přišli pánové Zechovský a Horák z Českého rybářského svazu s tím, zda
bych nechtěl vyprojektovat novou rybárnu. Věděl jsem, že tam v mezidobí nějaký pokus
byl a že se nezdařil. Dal jsem si pro sebe jeden limit, a to takový, že se nepodívám
na své kresby, ani staré fotografie a pokusím se návrh udělat popaměti. Výsledek je
sice trochu odlišný od původní Rybárny, ale jinak vytváří podobnou atmosféru včetně
dřeva na fasádách. Měl jsem ještě jednu podmínku, chtěl jsem, aby se realizovalo
i molo na hladině. Stavbu stavěli rybáři svépomocí. Byla to asi poslední „akce Z“
v Pardubicích. Kolaudace proběhla v roce 1993, jen to molo stále chybí, ale restaurace
funguje a proběhly už dvě další úpravy. Při té první, která se týkala interiéru,
mne požádali mladí kolegové o souhlas a na druhé, kdy vznikla krytá terasa, jsem se
podílel. Teď probíhá postupně zasklení terasy a možná, že tam jednou bude i to molo.
V každém případě je to pro mne jako sen, když ze svého domu denně vidím dům,
který jsem projektoval.
Jedna věc mi u Maťáku stále chybí. Původně bylo u vody téměř třicet smutečních
vrb. Tyto stromy vytvářejí velmi specifickou atmosféru. Dnes jsou ale jen dvě vedle
Rybárny. Bubeníkovy sady prošly několika úpravami, kdy zmizely původní objekty.
Park byl někdy v šedesátých letech rekonstruován a vybaven betonovými fontánami.
Pár let to fungovalo dobře, ale časem zbýval z fontán jen beton nádrží. Přihodilo se
mi po devadesátém roce něco podobného, jako v případě Rybárny. Investor si přál
občerstvení v parku, zároveň provozoval i půjčovnu lodiček. Nápad se mně i mému
partnerovi v ateliéru zamlouval, myslím, že občerstvení do parku patří a tak vzniklo
nové – Marina. Začátkem tisíciletí byly sady znovu rekonstruovány podle projektu
brněnských architektů Babky a Sendlera. To jsou architekti, kteří mají za sebou
téměř všechny nové parky v Litomyšli, dělali rekonstrukci Valdštejnské zahrady
na Malé Straně, mnoho dalších parků a jsou českou špičkou parkové architektury.
Rekonstrukce dopadla dobře, jen jsme ji jako město zase nedotáhli, protože obsahovala
i druhou etapu kolem Rybárny a ta už se nerealizovala jako celek podle původního
záměru a koncepce, která zahrnovala i část vodní plochy Maťáku.
Provozy a služby ve čtvrti
Je zajímavé, že v průběhu času bylo v této čtvrti provozováno celkem 10 restauračních
zařízení. Nejstarší byly Rybárna a restaurace U Procházků, nahrazená restaurací
U Vatikána. Dlouho jsem netušil, kde se vzal název U Vatikána. Vatikánem
je míněn kostelíček Panny Marie Bolestné a je to typicky česká hra se slovy a přenesenými
významy. Dlouhá léta byla provozována i restaurace U Zastávky čp. 496.
Rybárna i U zastávky měly asi třicetiletou přestávku, ale v nadšení po Sametové revoluci
vznikly i čtyři jiné. Jedno již zmíněné v Bubeníkových sadech s názvem Marina,
v Bulharské U Raka a Vinný šenk Miloše Piskače, další Na Baště v Polské ulici, ve
Štrossově vedle původní restaurace U zastávky a kavárna Alpa v čp. 1001 v prostorách
bývalé masny a prodejny potravin. Ještě byl na pár let zřízen Nonstop u zastávky
před samoobsluhou, dnes je v tom objektu čp. 167 Karlíkův gril, možná jen dočasně.
V Polské čp. 822 funguje čajovna Chelsea. Dvě už provozovány nejsou, U zastávky
je ubytovna, U Raka spíše přípravna a rozvoz pizzy Rébus pizza, ale 5 stále běží.
Na rohu Bulharské, Štrossovy a Bubeníkovy bývala prodejna potravin U Forchtsamů,
kde byla zřízena jedna z prvních samoobsluh, posléze nahrazená montovanou ocelovou
samoobsluhou hned vedle, která už je ale zavřená a asi odsouzená k demolici,
tak se do původních prostor na nároží vrátila menší prodejna potravin. Mezitím tam
byla cukrárna pana Homolky a poté prodejna nábytku. Druhá malá prodejna vznikla
na jižním konci ulice jako prodejna U Černíků, dnes stále běží jako Bezobalka. Tyto
malé prodejny byly po vzniku všech super- a hypermarketů vítaným doplňkem čtvrti.
Mimoto existovaly i dvě cukrárny. První zmíněná pár let v místě původní prodejny
U Forchtsamů, druhá na rohu naproti městskému úřadu v čp. 447, ve které potom
bylo hračkářství a dnes je tam holičství.

Ve čtvrti bydlelo hodně lékařů, asi i proto zde bylo a je pár zdravotnických
zařízení. Ordinace byla v Řehořově vile, dnes je tam rehabilitace paní Ševelové.
V Procházkově vile je dnes klinika G–med. Ve Štrossově ulici bývala v čp. 703 zubní
ordinace MUDr. Oupické, v Polské měl ordinaci MUDr. Jícha, který skončil hluboko
po své devadesátce, U Kostelíčka byla dětská ordinace MUDr. Sychrové. Ve Štrossově
naproti domova důchodců v čp. 116 byla a stále je ordinace, jen se tam několikrát
změnila náplň a odbornost, dnes je tam stomatologie MUDr. Středové. V ulici Bubeníkově
byla dlouho lékárna, kde jako jeden z posledních sloužil PhMr. Harant, jehož
předkem byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V tomto domě čp. 555 jsou nyní
provozovány masáže.
Tím, že ve čtvrti bylo zestátněno hned několik objektů, se stalo, že tady byly hned
tři školky, protože ty se komunistům do velkých objektů s velkými zahradami hodily.
V Messanyho vile je školka Koníček dodnes, školka byla nějaký čas i v Procházkově
vile a po odchodu Ing. Zdeňka Havelky do emigrace také ve Škroupově ulici čp. 561.
Mimoto v ulici Ke Tvrzi se zahradou Domova mládeže, tehdy Domova Zvláštní školy,
sousedila velká zahrada, užívaná pravděpodobně více školkami.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2024