SKVĚLÝ DÁREK MĚSTU PARDUBICE

A/ Období 1895–1904 (s. 19 an.)
je začato Larischovou vilou v Pardubičkách, jež je (bez fyzické existence původního
plánu) jednoznačně přisouzena F. Schmoranzovi st. Škoda, že autorově pozornosti
unikl v Pernštýnské ulici dům čp. 43 patřící ve 30. letech městskému lékaři MUDr.
J. Těšíkovi, jehož dcera Julie se zapletla s nájemcem Larischovy vily L. Fuggerem.
Vysoce zajímavé jsou informace o domě čp. 55 (vedle Občanské záložny) od B. Dvořáka
s reliéfy V. Amorta. Obohacující jsou také informace o staroměstských školách
(chlapecké i dívčí, dnešní Krajský úřad a škola Svítání na Komenského náměstí).
Zaujme rovněž Kottenova transformace bývalého kláštera minoritů na školu (od
1891). Památkářsky sporná však byla role K. Kottena při zbourání barokní radnice,
jež musel ustoupit „české renesanci“ J. Vejrycha. Objevné je srovnání Vejrychovy
radnice v Pardubicích s jeho Národním domem v Mariboru (1892). Postava rytíře
ve štítu radnice nevychází jen z místní tradice, ale zesnulý Ing. Ctirad Beneš prokázal
odbornou studií v našich Zprávách KPP její odvozenost od náhrobku Vojtěcha
z Pernštejna v presbytáři chrámu sv. Bartoloměje a od Pernštejnovy výzbroje. Objevné
je i historické zasazení stavby evangelického kostela od J. Krudence v letech
1896–97 do „kulturní války“ mezi katolíky a evangelíky ve městě. Zajímavý by byl
jistě názor J. Krudence na znešvařování jeho paláce (čp. 50 na nám. Republiky) současnými
reklamními „výdobytky“. V textu o budově Vyšší státní průmyslové školy
(J. Fialka 1898–99), dnešní historické budově Univerzity Pardubice, je na s. 55 zajímavá
zmínka o tiskaři F. Hoblíkovi, jenž už roku 1894 „lobboval“ v Praze za umístění
tohoto typu školy do Pardubic. Vzhledem k dvojímu životnímu výročí Boži Dvořáka
(1864–1954) jsou obohacující hodnocení jeho domů (čp. 586 v ul. bratranců Veverkových
a Messanyho vila čp. 119 v Bulharské ulici). Škoda, že se v textu o nádraží
(s. 77) vytratilo jméno arch. Karla Kalvody.
B/ Období 1906–11 (s. 80 an.)
Stať věnovaná budově Východočeského divadla (s. 84–87) kupodivu zcela pomíjí
zakladatelskou osobnost notáře J. Štolby (1846–1930), předsedy Spolku pro zřízení
divadelního domu a přenáší překvapivě jeho roli na „nadšeného divadelníka starostu
A. Formánka“ (s. 85).

Došlo tedy ke vzácné souhře okolností. Je též pozoruhodné, že realizován byl projekt
A. Balšánka, jenž v soutěži (1885) získal až 2. cenu – po J. Fialkovi. U městského
vodojemu na Vinici (areál Krajské nemocnice) od arch. K. Kresse a F. Sandra je
zajímavé, že druhý jmenovaný počítal s využitím vodojemu jako rozhledny (s. 89).
Bylo by hezké tu tradici aspoň obnoviti! Fotografie neobarokní c. k. Rakousko-uherské
banky (O. Nekvasil 1907–08) s pozadím domů socialistického sídliště Karlovina
je pravou ironií dějin a dokladem tzv. citu nosorožce, jak to trefně nazvali nebožtíci
Šimek a Grossmann. Z hlediska historického vývoje památkové péče v Pardubicích
je pozoruhodný dům čp. 80 na Pernštýnově náměstí (s. 116–119), společný projekt
K. Kottena a B. Dvořáka, v němž Dvořák jako konzervátor památkové péče prosadil po
zbourání dvou původních domů imitaci prvků ze 2 pernštejnských etap (1507 a 1538)
v podobě pozdně gotických a terakotových ostění. K demolici původních domů došlo
– jak autor pěkně vysvětluje – kvůli nutnosti získat další průchod z náměstí (kromě
tradičního Zelenou branou). Secesní vilu stavitele, architekta i stavebníka v jedné
osobě E. Kašpara „Na žabárně“ (čp. 388 v Sakařově ulici) znám důvěrně jako místo
pobytu městského archiváře F. Svatoně, jenž trávil svůj důchod přivýdělkem jako
vrátný Automatických mlýnů J. Gočára. V domě „Na žabárně“ jej zastihla tragická
smrt. Jak pěkně dokládá P. Sviták, E. Kašpar byl členem Aviatického družstva a velkým
fanouškem prvních letů svého jmenovce – 1. českého aviatika. Budova Gočárových
Automatických mlýnů byla v poslední době za revitalizace (2020–23) středem
zasloužené pozornosti veřejnosti, text V. Schiebelové z neznámých důvodů pomíjí
nezanedbatelný podíl manželů Smetanových, oceněných nedávno magistrátem
Medailí města Pardubic. Je pozoruhodné, jak citlivě J. Gočár využitím motivů vlaštovčích
ocasů navázal na pernštejnskou architekturu 16. století.
C/ Období 1912–23 (s. 139 an.)
Kamenná vila B. Dvořáka z let 1913–21 (s. 145) měla být původně muzeem církevního
umění. Tak to bylo dojednáno s hradeckým biskupem Mons. J. Doubravou
(oba se poznali v době Dvořákova působení v hradeckém semináři, Dvořák tu byl
docentem církevního umění). To bohužel autorka neuvádí, snad i proto, že vývoj šel
jiným směrem (od roku 1922 se vila stala majetkem bankovního ředitele J. Růžičky).
Náboženské motivy v interiéru vily však vypovídají o původním záměru. U budovy
bývalé Městské spořitelny (čp. 1 na nám. Republiky – s. 147–149) lze jen velmi litovat
odstranění bočního vchodu se ženskými akty od sochaře J. Skály (foto na s. 148).
Vila J. Sochora (U Stadionu čp. 89) je ve městě známa spíše jako Vodákova (od 1924)
a vysíláním svobodného vysílače roku 1968 po srpnové invazi. Tzv. Obecní domy na
Čechově nábřeží u Chrudimky z 20. let 20. století od O. Lisky (s. 156–157) si zaslouží
pozornosti památkové péče. Upoutávají na sebe pozornost i kvůli reliéfní a figurální
dekoraci sochaře M. Bašeho, zetě B. Dvořáka. Totéž se týká i obecních domů O. Lisky
v Jiráskově ulici s výraznými projevy kubismu. Stopy M. Bašeho lze najít i na domě
Charlotty Masarykové od O. Lisky (Štrossova ul. čp. 44), u hlavního vchodu do budovy 

(s. 169–171). S odstupem času lze jen obdivovat sociální zaměření a výbavu bývalého
Lidového ústavu pro soc. péči zdravotní, na niž komunistický režim po roce 1948
„navázal“ zřízením prvních jeslí podle sovětského vzoru. Rondokubistický chrám
ohně – krematorium P. Janáka (Pod břízkami čp. 990, s. 172–177) s dvěma světlonoši
od K. Lenharta usvědčuje fotografie na s. 176 komunistickou snahu odstranit z něj
jakoukoliv stopu po Bohu a bibli. Nápis F. Kysely „Já živ jsem, i Vy živí budete“ musel
zmizet. Pokusy změnit občas tento architektonický skvost v promítací síň neomluví
ani řeči o géniu loci…
Dům čp. 2 v Zelenobranské ulici (s dnešní Bajerovou čokoládovnou) od K. Pecánka
datovaný rokem 1923 (s. 182–185) znám opravdu důvěrně, poněvadž v něm v I. patře
bydlel výborný češtinář prof. Jan Štork, kolega mého otce na reálce. V přízemí pamatuji
antikvariát J. Trmala, důstojného nástupce a odchovance svého předchůdce
L. Lochmana (na s. 183 je omylem jmenován Lachman). Budova bývalého Ředitelství
pošt a telegrafů od L. Machoně dokončená roku 1927 (s. 190–193), dnešní sídlo
Krajského úřadu a magistrátu města, vstoupila bohužel do historie města za protektorátu
jako sídlo gestapa, což autor nezmiňuje (s. 193). V průchodu do Jahnovy třídy
byla po roce 1989 umístěna pamětní deska obětí komunismu a informační skříňka
KÚ m.j. připomínající oběť gestapa z května 1945 četníka J. Trnku a bývalého přednostu
Okresní správy L. Novotného, statečného bojovníka proti oběma totalitám
20. století, rodáka z Pernerových Bratčic na Čáslavsku. Zajímavá je též informace
o existenci prvního elektrického výtahu v Pardubicích (po 1926) v domě Hořeňovských
na Kopečku od O. Lisky (s. 198–201).

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2025