Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Odbojová činnost studentů pardubické reálky za druhé světové války
(K 50. výročí úmrtí studentů Jaroslava Pácla a Miloslava Potůčka, odsouzených k smrti v roce 1944)O protiněmeckém odboji studentů středoškoláků na bývalé pardubické reálce se nacházejí zmínky v několika publikacích vydaných reálným gymnáziem (1,2,3) a v publikacích Klubu přátel Pardubicka (4,5). O tomto odboji se zmiňují ve své práci i autoři Jičínský a Gottwald (6). Ve většině statí se však opakovaně vyskytují nesprávné údaje týkající se jmen studentů, dat jejich zatčení a pod.(1,2,4,5,6). Někdy jsou zase tyto události popisovány s poplatností tehdejšímu komunistickému režimu a jeho ideologii (3). Číslice mnou uváděné v závorkách odkazují na seznam literatury vzadu.
Považuji proto za nutné uvést v tomto článku skutečná fakta a popis událostí na základě vzpomínek posledních dosud žijících účastníků této odbojové činnosti.
Politické události let 1938 - Mnichovská dohoda, 1939 - okupace zbytku Československé republiky, začátek druhé světové války, působily silně i na studenty pardubické reálky (později přejmenované na reálné gymnázium). Bylo to na přelomu let 1941-1942, kdy se několik studentů rozhodlo pracovat v protifašistickém odboji. V tehdejší sextě B, kde byl třídním profesorem B.Weiner, se tak vytvořila ilegální odbojová skupina. Iniciátorem jejího vzniku byl student Jaroslav Pácl z Parníku u České Třebové. Miloslav Potůček z Přelouče potom rozšířil skupinu 0 další studenty tehdejší VI.B, a to o Miloslava Nováka 1), Vladimíra Šuplera a mne, kteří jsme bydlili v Pardubicích. Mimo to se stal členem skupiny 1 Václav Vávra z Pardubic, rovněž z téže třídy, který po ukončení sexty odešel pracovat do vojenského opravárenského závodu v Přelouči. Toto místo mu zajistil Miloslav Potůček prostřednictvím svého známého z tohoto podniku.
Členové skupiny získávali zprávy zakázaným poslechem zahraničního rozhlasového vysílání, a to především o situaci na bojištích 2.světové války. Zprávy rozšiřovali mezi sebou i mezi ostatní spolužáky. Další činností bylo psaní a rozšiřování letáků s použitím psacího stroje, který měl doma můj otec. Letáky informovaly o situaci na bojištích, vyzývaly k jednotné odbojové činnosti proti německým okupantům, k obstarávání zbraní a pod. Po odchodu ze školy byl Václav Vávra zaměstnán v podniku, kde se od podzimu 1942 prováděly generální opravy vojenských kolopásových vozidel a tanků, poškozených na frontě. V nich se nacházela munice, trhaviny a zásobníky s náboji. Vávra, pracující v demontážní hale, využíval přístupu k těmto materiálům, odnášel je z podniku a prostřednictvím Potůčka je předával Páclovi. Ten vozil materiál domů pro ilegální skupiny, pracující na Českotřebovsku.
Rovněž Vladimír Šupler, zabývající se chemií, připravoval materiál pro výrobu výbušnin. Skupina studentů neustala ve své činnosti ani po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, kdy němečtí okupanti začali používat na potlačování odporu ty nejkrutější metody. Pardubické Gestapo s velitelem Garhardem Clagesem v ničem nezůstávalo pozadu. Jedním z členů protifašistického odboje na Československu byl smutně proslulý Filip Žaba, člen odbojové organizace KSČ. Začátkem roku 1943 došlo k velikému zatýkání, protože Gestapu se podařilo rozbít několik ilegálních organizací. Tak byl 11.února 1943 zatčen i Filip Žaba. Gestapo u něho našlo usvědčující materiály a on prozradil své spolupracovníky. V této souvislosti byla zatčena v Parníku u České Třebové Marie Pádová, sestra studenta Jaroslava Pácla. A 21.února byl zatčen první ze studentů - Jaroslav Pácl 2/ a jeho rodiče. Tak došlo k prozrazení nekomunistické studentské odbojové organizace. Ostatní studenti, tehdy již v VILD třídě reálného gymnázia, ještě nic netušili. Ale již 24.února navečer, po návratu z kina, jsem byl zatčen já a později i moji rodiče. Druhý den ráno, 25.2. 1943 při cestě do školy, byl zatčen Miloslav Novák. Tentýž den si Gestapo došlo po začátku vyučování do školy pro Miloslava Potůčka. Václav Vávra byl zatčen v zaměstnání 1.3. 1943. Teprve 7.8. 1943, společně se svým otcem, byl zatčen Vladimír Šupler, který mezitím odešel pracovat do továrny v Semtíně. 3/
Všichni zatčení byli uvězněni ve vězení pardubického Gestapa, v dřívější donucovací pracovně. Vězení bylo v tehdejší době velmi přeplněno. Tam byli studenti podrobeni prvním výslechům, tam se seznámili s vyšetřovacími metodami gestapáků bratrů Aschenbrennerů. Po zakončení vyšetřování na tehdejším "Oberlandrátu" (budova nynějšího Okresního úřadu) byli jsme my dva, Vávra a já převezeni 12.4. 1943 do vězení v Malé pevnosti v Terezíně. Byli jsme umístěni na celách č.3 a č.4, Vávra později na cele 13. Potůček přišel do Terezína až po několika týdnech, Miloslav Novák a Vladimír Šupler až asi po půl roce.
Zatímco v pardubickém vězení spočívala veškerá práce vězňů pouze v lepení papírových sáčků, v Terezíně museli všichni pracovat na různých pracovních komandech při nedostačující stravě. U firmy Schicht v Ústí n.L. vykládali vězňové vagony s různými surovinami, nosili těžké pytle do vyšších pater, nakládali práškovou sodu do pytlů a pod. Na komandu "Reichsbahn" se pracovalo na údržbě a překládání železničních tratí na úsecích kolem Ústí n.L. Byla to práce zvláště namáhavá, protože vězňové museli nosit těžké kolejnice, pražce, házeli štěrk, podbíjeli štěrkem pražce atd. Přitom k obědu se podával pouze neslazený čaj. U zasílatelské firmy Sputh v Lovosicích se nakládaly a vykládaly lodě a nákladní auta s cementem, štěrkem, uhlím a pod. Na komandě Richard se pracovalo na hloubení štoly pro podzemní továrnu u Litoměřic. Toto komando bylo považováno za nejhorší vzhledem k obzvláště těžkým pracovním podmínkám. V Čížkovicích bylo komando "Wasserstrasse", kde se bagroval písek a vězňové pracovali v cementárně. Na všech pracovištích byli vězňové nuceni k co nejvyšším výkonům, a to nejen zaměstnanci těchto firem, ale především hlídajícími SS-many. Ti vězně při práci nespouštěli z dohledu a často se zaměřili na slabší, kteří nestačili na těžkou práci, a bitím je nutili pracovat ve vysokém tempu. Vězňové byli týráni SS-many již při cestě z Malé pevnosti na nádraží v Litoměřicích, odkud většina pokračovala vlakem do Ústí n.L. Totéž se opakovalo při pochodu zpět z Litoměřic do pevnosti.
Menší část vězňů pracovala přímo v Malé pevnosti a v jejím okolí. Bylo to t.zv.Baukomando (stavební práce), Gartenkomando (práce na zahradě), Karkomando (doprava), samospráva atd. Nejhorším zaměstnáním bylo však t.zv.Storchkomando, pojmenované podle jeho vedoucího SS-mana Albína Storcha. Tam docházelo při zemních pracích k přímé fyzické likvidaci vězňů, kteří byli zasypáváni zeminou, topeni ve vodě i jinak likvidováni. Mrtvé oběti byly po směně odváženy do márnice v pevnosti na kolečkách. Podrobněji jsou poměry v Malé pevnosti Terezín popsány ve vzpomínkách některých vězňů (7,8).
Po přežití terezínských útrap byli v březnu 1944 převezeni studenti Pácl, Potůček, Vávra a já do pankrácké věznice v Praze. Odtud jsme byli voženi do Petschkova paláce ve středu Prahy. V budově proti paláci sídlil vyšetřující soudce, který na základě dřívějších výslechů sepsal závěrečný protokol a vypracoval t.zv Haftbefehl (zatykač). V něm byla mimo jiné uvedena tato obvinění:
"Žák XY je obviněn, že jako příslušník protektorátu Čechy a Morava společně s ostatními v roce 1942-43 připravoval velezrádnou akci, zaměřenou na vybudování a udržování organizovaného sdružení, a na ovlivňování mas lidí psaním a rozšiřováním letáků. Dále podnikal akce, které měly během války být pomocí nepřátelským mocnostem proti německé říši".
Po sepsání obvinění byli jsme Potůček, Vávra a já dopraveni zpět do Malé pevnosti a odtud koncem března 1944 zpět do věznice v Bautzenu (Budyšín), kde jsme byli umístěni v samovazbách. V červnu jsme byli převezeni do Drážďan a tam čekali na soud. Ten se konal 12.7.1944. Byl to t.zv Volksgerichtshof (lidový soudní dvůr) s přísedícími důstojníky německé armády. Po krátkém projednávání byl obžalovaným studentům Potůčkovi a Vávrovi navržen trest smrti, mně 5 let vězení.
Podle § 1 říšského zákona pro mladistvé nesměl být odsouzen k trestu smrti mladistvý, který vykonal trestný čin před dovršením 18.roku. To se tedy vztahovalo na oba studenty, ovšem neštěstí bylo, že Potůček byl zatčen den po svých 18. narozeninách. Soud rozhodl, že i v tento den mohl konat trestnou činnost a k trestu smrti ho odsoudil. Vávra byl odsouzen na 10 let a já na pět let káznice. M.Potůček byl ihned po vynesení rozsudku spoután okovy na rukou. Ty potom nosil až do 11.1.1945, do vykonání rozsudku v drážďanském vězení. O Miloslavu Novákovi a Vladimíru Šuplerovi bylo rozhodnuto, že souzeni nebudou a počátkem roku 1944 byli posláni do koncentračních táborů v Německu (Buchenwald a Pollenstein). Jaroslav Pácl byl souzen s českotřebovskou odbojovou skupinou v Berlíně. Byl odsouzen 1.9. k trestu smrti, který byl vykonán 20.listopadu 1944 v Brandenburgu. Václav Vávra a já jsme byli v říjnu 1944 dopraveni do káznice v Landsbergu nad Lechem v Bavorsku. Tam jsme byli také 27.dubna 1945 osvobozeni americkou armádou. Miloslav Novák a Vladimír Šupler se vrátili domů v květnu 1945 s podlomeným zdravím. Prvý zemřel v roce 1950 během vojenské prezenční služby, druhý v roce 1955.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1994, číslo 5-6.
