Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Ze vzpomínek soudní úřednice - 11. část
Když skončila první světová válka a když se z karantény vystěhoval v roce 1927 železniční pluk do kasáren, které byly postaveny v roce 1925, stala se karanténa domovem mnoha rodin z nedostatku lepšího bydliště. Jak tam probíhal život a co se tam přihodilo, se často dozvídal okresní soud.Mezi nejčastější návštěvníky soudu patřily dvě rodiny, které se vzájemně potýkaly. Jedna bydlela v baráku číslo 21 a druhá v čísle 24. Obě rodiny měly dostatečný počet dětí, takže důvody k hádkám byly snadno k nalezení. Obě rodiny vystupovaly u soudu střídavě, někdy jako strana žalující, někdy jako strana žalovaná. Jednání bývala hlučná a soudce si někdy dost pracně zjenával ticho a klid při soudním sporu. Někdy soud řešil u těchto procesních stran i násilí a ublížení na těle.
U soudu se ocitl jako obviněný majitel obchodu zeleninou. Ohrožoval zaměstnance okresní nemocenské pojišťovny židlí, kterou zvedl do výše a mával jí kolem hlavy úředníka. Při výslechu se zjistilo, že tuto agresi zavinilo slovo „mistříčku", které považoval obviněný za těžkou urážku. Když ale během soudního řízení se pachatel dozvěděl, že se dopustil veřejného násilí na úřední osobě a že je ten čin kvalifikován jako zločin podle § 81 tr. z., polekal se a rozhodl se, že bude předstírat duševní poruchu. Provedl svůj úmysl tak, že to svědčilo o velkém hereckém nadání. Výsledek mu pokazil soudní znalec MUDr. Prokůpek, který ho prohlásil za simulanta.
Jednoho dne přivedl dozorce vězňů jednoho člověka, který byl ve vazbě, do jednací síně. Během výslechu najednou skočil obviněný k soudu, zvedl se stolu krucifix a zamával s ním proti soudci. Byl však okamžitě zadržen dozorcem. Když si na tento případ vzpomenu, tak se musím smát, protože jsem tenkrát bleskurychle zmizela pod stolem a teprve když se ptal soudce „slečno, kde jste?" tak jsem se vrátila na své místo.
Léta, která jsem prožila u soudu, byla naplněna zajímavými příhodami a lituji, že jsem si nic nezapamatovala; jsem nucena svůj seriál skončit, ač jsem vše tak ráda psala. Ráda bych ještě čtenáře seznámila s velmi populárním policejním inspektorem Vokáčkem, který patřil k policejnímu aparátu a byl svými úspěchy za první republiky doslova slavný.
Inspektor Vokáček se těšil v Pardubicích velké oblibě. Byl to člověk tak bystrého postřehu a takový znalec lidí, že byl považován za neomylného. Šel Wilsonovou třídou, viděl výrůstka, jak vede po vozovce kolo. Šel okamžitě k němu a řekl s humorem, který si osvojil při hovoru s podezřelými lidmi: „Ty máš ale krásné kolečko. Pojď se s ním pochlubit na strážnici! Zavedl ho k Veselce, za kterou byla řadu let strážnice a tam bylo zjištěno, že kluk to kolo před hodinou ukradl. Nikdy se nezmýlil a na každém jarmarku chytil nejméně tři kapsáře a to jistě jich několik z jarmarku uteklo, když tam viděli Vokáčka. On byl totiž postrachem všech zlodějů a lehkých žen. Jednou sledoval zloděje a ten měl složitou pouť za svojí kořistí, Vokáček byl nucen za ním potají tři ploty přelézt, než ho chytil při činu a odvedl na strážnici. A přece se stalo, že se jednou zmýlil, a to tak důkladně, že dostal důtku až z ministerstva. Měl jednou v noci službu na starém nádraží a viděl tam ženu, která byla přepychově oblečená a silně nalíčená. Jeho intuice mu označila tuto ženu jako lehké zboží. Přikročil k ní, vzal pod paží a řekl: „To jí to dnes sluší, musí jít se mnou, abych ji ukázal kolegům na strážnici." Vokáček totiž lehkým ženám zásadně onikal. Žena se hrozně rozčilila a křičela: „Co si to dovolujete?Já si budu na vás stěžovat!" Ale Vokáček se tím nedal vyrušit ze svého klidu a dobrácky pokračoval: „Nebránila se, jen jednou se u nás vyspí a pak si přečte její trestní rejstřík."
Na strážnici bylo zjištěno, že je to žena ministra, který v té době zastával svoji vysokou funkci. Byl to veliký malér! Marně ji strážníci chlácholili, žena byla nesmiřitelná. Událost pokračovala tak, že Vokáčkovi hrozili propuštění ze zaměstnání. Dr. Vopálka provedl více smiřovacích intervencí a jedině díky neobyčejným zásluhám Vokáčkovým a jeho slavné pověsti se vše uklidnilo a konal svoji službu dále. Od té doby se ale specializoval na kasaře a kapsáře a lehké ženy ho přestaly zajímat.
Ti lidé, o kterých jsem ve svém krátkém seriálu psala, jsou již dávno mrtvi, několik desítek let přeletělo od té doby a nikdo si nevzpomene, že kdysi byl Již dávno byly skartovány protokoly, které jsem před šedesáti lety psala.
Život pokračuje dál a den za dnem ubíhá, aby se proměnit v minulost.
